o mnoho let, dnem i nocí, tento mírný národ v zemi, jenž je jednou z kolébek civilizace, drtí síla se značnou převahou. Statisíce lidí zemřely a miliony byly nuceny buď uprchnout do zahraničí, nebo se stát vnitřními vyhnanci. V mnohých městech a vesnicích nezůstal nedotčený jediný dům. Ale Sýrie stojící proti všem těm pohromám, stejně pořád vytrvává. V posledních 3 letech jsem pracoval téměř pořád v syrském perimetru, odhaloval jsem zrození ISIS v NATO vedených táborech postavených v Turecku a v Jordánsku. Pracoval jsem na okupovaných Golanských výšinách a v Iráku. Pracoval jsem rovněž i v Libanonu, v zemi nucené hostit přes 2 miliony (převážně syrských) uprchlíků.


Jediným důvodem, proč Západ začal se svou hrůzostrašnou destabilizační kampani, bylo to, že „nemohl tolerovat“ neposlušnost Syřanů a sociální charakter jejich státu. Krátce způsob, jakým syrský establishment stavěl blaho svého lidu nad zájmy nadnárodních korporací.

Přede dvěma lety ode mě má bývalá indonéská filmová redaktorka poněkud hněvivým tónem požadovala odpověď:

„V té Sýrii umírá tolika lidí! Copak to za to stojí! Nebylo by pro Syřany snadnější a lepší to prostě vzdát a dát těm Američanům, co požadují?“

Tato chronicky zkamenělá mladá žena vždy hledala snadná řešení, která by ji udržela v bezpečí a zabezpečila jí pořádné osobní výhody. Stejně jako mnozí jiní v těchto časech a v tomto věku, aby přežila a prospívala, a tak si vyvinula složitý systém spočívající na zradách, sebeobhajobách a klamech.

Konec konců byla legitimní.

Eduardo Galeano mi řekl: „Lidé vědí, kdy je čas bojovat. My nemáme žádné právo jim to říkat…, ale když se oni rozhodnou, tak je naší povinností je podpořit, a dokonce je i vést, když s tím za námi přijdou.“

V tomto případě to rozhodl Syrský lid. Nikoliv vláda, žádná politická síla by nemohla pohnout celým národem k tak ohromnému hrdinství a sebeobětování. Udělali to i Rusové během Druhé světové války, a teď to dělají Syřané.

Před dvěma lety jsem odpověděl nějak takto: „Zažil jsem totální kolaps Středního východu. Nic už tam nezůstalo pohromadě. Země, které se rozhodly pro svou vlastní cestu, byly doslova srovnány se zemí. Země, které se těmto diktátům Západu podvolily, ztratily svou duši, kulturu a podstatu a byly přeměněny na ta nejubožejší místa na světě. A Syřané to věděli: kdyby se vzdali, byli by přetvořeni na další Irák, Jemen nebo Libyi, třeba i Afghánistán.“

A tak Sýrie povstala. Rozhodla se bojovat za sebe a za svou část světa.

Zas a znova zůstávali svoji prostřednictvím voleb své vlády. Opírali se o svou armádu. Ať si Západ říká, co chce, ať si píší ty zrádné neziskovky, co si píší, jednoduchá logika to prostě všechno dokazuje.

Tento skromný národ nemá svá vlastní mocná média, aby se se světem rozdělil o rozsah své odvahy i agonie. Jsou to vždy ti druzí, kteří komentují své vlastní zápasy, a to často naprosto zvráceným způsobem.

Je však nepopiratelné, že právě tak, jako kdysi sovětské síly zastavili postup německých nacistů u Stalingradu, tak se Syřanům povedlo zrovna tak zastavit fašistické síly Západních spojenců v této části světa.

Samozřejmě, že Rusko se přímo zapojilo. Samozřejmě, že Čína se za ně postavila, ač často jen někde v temném zákulisí. A Írán poskytl podporu. A v Libanonu sídlící Hizballáh se do toho vložil v čemsi, co jsem často popisoval jako epický boj za Damašek proti extremistickým monstrům vykonstruovaným a vyzbrojeným Západem, Tureckem a Saúdskou Arábií.

Ale hlavní kredit v tom musí náležet Syrskému lidu.

[quote align="center" color="#999999"]