Pepe Escobar otevřeně popisuje, jaké ohňostroje impérium chaosu připravuje pro rok 2016

Ve svém osvětlujícím ‚Pád Říma: Konec civilizace‘ píše Bryan Ward-Perkins, že: „Římané si před jeho pádem byli jisti, že ten svět tak, jak byl pro ně dnes, bude pokračovat navždy… Mýlili se. Bylo by moudré, kdybychom my jejich samolibost už neopakovali.“ Ale to Impérium chaosu dneška není jen o nějaké pouhé samolibosti. To je o bohorovnosti – a o strachu. Už od počátku Studené války tu byla otázka kritické důležitosti, kdo bude kontrolovat obchodní sítě napříč Eurasií – čili napříč „srdcem světa“, jak to říkával otec geopolitiky Sir Halford John Mackinder (1861-1947).

Dalo by se říci, že pro Impérium chaosu ta hra začala naostro CIA podporovaným pučem v Íránu v roce 1953, kdy se US nakonec tváří v tvář střetli s osudovým významem Eurasie po staletí protkané různými Hedvábnými stezkami, a nachystali se je všechny dobýt.

O pouhých šest desetiletí později je jasné, že v 21. století žádná americká Hedvábná stezka nebude, nýbrž že ta spíše bude stejně, jako bývala její dávná předchůdkyně, čínská. Peking tlačí na to, co nazývá „Jeden pás, jedna cesta“ a to je vtěleno do konfliktu 21. století, který je mezi upadajícím impériem a Eurasijskou integrací. Ke klíčovým pod-spiknutím patří ty neutuchající expanze NATO a posedlost impéria vytvářením válečné zóny z Jihočínského moře.

Jak to vyhodnotilo strategické partnerství mezi Pekingem a Moskvou, tak oligarchické elity, které ve skutečnosti Impérium chaosu vedou, jsou natěšené, že Eurasii ohradí – a uvažují, jak by ji pokud možno mohly vyloučit z integračního procesu založeného na obchodu, komerci a pokročilých komunikačních trasách.

Peking s Moskvou jasně spatřují provokaci za provokací v návaznosti na neustálou démonizaci. Do těchto pastiček je ale chytit nepůjde, neboť oba hrají hodně dlouhodobou hru.

Ruský president Vladimir Putin diplomaticky trvá na zacházení se Západem jako s „partnery“. Dobře ale ví, že to žádní skuteční „partneři“ nejsou, stejně jako to vědí ti věci znalí v Číně. Nemohou jimi být po 78 denním bombardování Bělehradu od NATO v roce 1999. Ne po účelovém bombardování čínské ambasády. Ne po neustálé expanzi NATO. Ne po druhém Kosovu ve formě ilegálního puče v Kyjevě. Ne po úderu k zhroucení cen ropy US petrodolarovými klienty ze Zálivu. Ne po Wall Streetem zinscenovaném zhroucení rublu. Ne po sankcích US a EU. Ne po úderu proti čínským akciím US zástupci na Wall Streetu. Ne po neutuchajícím harašení zbraněmi v Jihočínském moři. Ne po sestřelení Su-24.

Visí to na vlásku

Krátký návrat k průběhu věcí vedoucích k sestřelení Su-24 dost věci osvětlí. Obama se sešel s Putinem. Putin se hned poté sešel s Khameneim. To muselo sultána Erdogana vyplašit; vždyť v Teheránu tak zřetelně oznamovali vážnou rusko-íránskou alianci. A k tomu došlo pouhý den před sestřelením Su-24.

Hollande z Francie se sešel s Obamou. Pak se Hollande ale setkal s Putinem. Erdogan se opájel iluzí, že vyfabrikoval perfektní záminku pro válku NATO, která by šla rozpoutat podle Článku 5 Charty NATO. Nebylo vůbec náhodou, že jedinou zemí, která spěšně ten sestřel Su-24 schválila, byl zhroucený stát Ukrajina. NATO samotné však ucuklo – neboť to poněkud vyděšeně; impérium nebylo ještě na jadernou válku připraveno.

Alespoň ne prozatím. Napoleon věděl, že historie se točí kolem slabého vlásku. Potud, pokud zůstává Studená válka 2.0 v platnosti, jak tomu je a jak to zůstane, tak je na spadnutí jaderná válka a visí na vlásku.

Ať se v tzv. syrském mírovém procesu stane cokoliv, tak ta zástupná válka mezi Washingtonem a Moskvou bude stejně pokračovat. Bohorovné US mozkové trusty (Think-Tanky) si to nedovedou představit jinak. Jelikož jak pro ty komplexem výjimečnosti stižené neocony, tak i neoliberacony je jediným stravitelným závěrečným dějstvím rozkouskování Sýrie. Aby si Erdoganův systém urval sever. Izrael, aby si urval ropou bohaté Golandské výšiny. Dům Saúdů prostřednictvím svých zástupců, aby si urval tu východní poušť.

Rusko všechny tyhle vytříbené plány vybombardovalo na prach, protože dalším krokem po tomto rozkouskování chystaným Ankarou a Rijádem – a „vedeným z pozadí“ z Washingtonu – by bylo protlačení Džihádu dále na severní Kavkaz stejně jako do Střední Asie a do čínského Xinjiangu (když už 300 uygurských válečníků bojuje za ISIS/ISIL/Daesh.) Když všechno ostatní selže, nezbude nic než Dálnice válečné stezky džihádu zabořená jako dýka do těla Eurasijské integrace.

Co se týče čínské fronty, tak ať jsou provokace Impéria chaosu jakkoliv „kreativní“, tak stejně Pekingu nevykolejí jeho záměry v Jihočínském moři – v této podmořské pánvi protkané neprozkoumaným bohatstvím ropy a plynu, co je zároveň výchozí námořní cestou do Číny a z ní. Peking se konfiguruje, aby se do roku 2020 nevyhnutelně stal tím strašlivým, jak říká hyiyang qiangguo – tj. námořní mocností.

Washington může sice v následujících dvou letech sypat těch 250 milionů $ vojenské „pomoci“ do Vietnamu, Filipín, Indonésie a Malajsie, ale je to skoro úplně irelevantní. Ať bude mít jakkoliv „kreativní“ imperiální nápady, stejně bude muset brát v úvahu takové věci jako DF-21D „zabiják letadlových lodí“, tj. balistickou střelu s dosahem 2 500 km schopnou nést i jadernou hlavici.

Washington s Pekingem zůstanou i na ekonomické frontě na území této základní zástupné války. Washington sice protlačuje TPP – nebo NATO jako osu, kolem níž se má v Asii točit obchod. To je ale stejně Sisyfovská práce, protože je třeba, aby to ratifikovalo těch 12 členských států, přičemž nejmenší potíž nebude ani s Kongresem, který je vůči ní extrémně nepřátelský.

Proti tomuto americkému jedno-hrotému bodlu nasazuje Xi Jinping za svou stranu komplexní trojsměrnou strategii; vlastní čínský protiúder proti TPP, Asijsko-pacifickou oblast volného obchodu (FTAAP); ohromně ambiciózní „Jeden pás, jedna cesta“; a prostředky k financování tsunami projektů přes Asijskou banku investic do infrastruktur (AIIB) – tj. čínský protiúder proti Světové bance a US a Japonskem kontrolované Asijské rozvojové bance (ADB).

Např. co se týče Jihovýchodní Asie, ten příběh sdělí čísla. Čína byla loni vrcholným partnerem ASEAN, co určoval muziku 367 miliardami $. A to s Jedním pásem, jednou cestou jen exponenciálně poroste, když to do roku 2018 absorbuje 200 miliard $ čínských investic.

Revize srdce temnoty

Výhled pro Evropu je jedině temný. Francouzsko-íránský výzkumník Farhad Khosrokhavar byl jedním z mála, kteří identifikovali jádro toho problému. Záložní armáda džihádistů po celé Evropě bude nadále zásobovat bataliony sociálně vyloučenou mládeží ze středů velkoměst. Nepřichází žádné náznaky, že by neoliberalconi z EU začali podporovat nějakou socioekonomickou politiku, co by tyto odcizené masy vytáhla z ghet nasazením nějakých nových forem jejich socializace.

Takže únikovou cestou bude nadále jak virus nakažlivá verze salafistického džihádismu prodávaného propagandisticky mazanými šmelináři jako symbol odporu; tj. jako jediná proti-ideologie dostupná na trhu. Khosrokhavar to definoval jako neo-ummu – umma pro ně něco jako naše utopie „zářná společnost, která nikdy v historii neexistovala“, teď ale otevřeně láká všechny mladé Evropany, muslimy, ale i jiné, stižené krizí identity.

Souběžně s tím na naší cestě k naplnění celých 15 let nekonečných válek neoconů proti nezávislým státům na Středním východě nasadí Pentagon režim turbo bezuzdného rozšiřování některých ze svých již existujících základen – od Djibouti v Africkém rohu přes Irlib v iráckém Kurdistánu – rozšířených na tzv. „uzly“. Očekávejte, že tyto uzly porostou od subsaharské Afriky po Jihozápadní Asii jak houby po dešti, když všechny z nich budou hostit Speciální síly; jejichž operace popsal principál Pentagonu Ash Carter z „Impéria kňučení“ jako: „Kriticky důležité“, protože nemůžeme předpovídat budoucnost, tak tyto regionální uzly – od Morónu ve Španělsku až po Jalalabad v Afghánistánu – nám poskytnou předsunutou přítomnost k reakci na celou řadu krizí, terorismů a dalších takových. To nám umožní jednostrannou reakci na krizi, proti-operace nebo údery na vysoce významné cíle.“

V tom je všechno: Jednostranné akce Výjimečných proti komukoliv, kdo se opováží vzdorovat imperiálnímu diktátu.

Od Ukrajiny po Sýrii a po celé MENA (Střední východ a Severní Afrika) budou sázky v zástupných válkách mezi Washingtonem a Moskvou růst a růst, mírnit se to nebude. Ani imperiální zoufalství nad nezvratným vzestupem Číny slábnout nebude. S tím, jak ta Nová Velká hra začne nabírat obrátky a Rusko bude zásobovat eurasijské mocnosti jako Írán, Čína a Indie raketovými obrannými systémy proti čemukoliv, tak si Západ začne zvykat, že to je nový normál, tj. Studená válka 2.0 mezi Washingtonem a osou Peking-Moskva.

Rozloučím se s vámi psaním o Srdci temnoty od Josepha Conrada:

„Zašpiněno je to smrtí, její vůní nebo smrtonosností všude spočívající. Vyrvat zemi poklady z útrob, to bylo jejich touhou, aniž by k tomu měli větší morální důvod, než mají lupiči při vyloupení sejfu. My tomu nemůžeme rozumět, protože jsme se drželi příliš daleko, a nemůžeme si na to vzpomenout, protože jsme cestovali nocí prvních věků, těch dávno už uplynulých časů, které sotva zanechaly nějakou stopu v paměti.“

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

[quote align="center" color="#999999"]

Nové informace o demokracii ohrožujících experimentech elektrické stimulace mozku.