Pentagon právě zahájil několikaletou celostátní propagandistickou kampaň, aby ospravedlnil, glorifikoval a uctil katastrofální, agresivní a prohranou válku proti Vietnamu – nejkontroverznější a nejméně populární americký vojenský konflikt. Americký prezident Barack Obama zahájil tuto militaristickou oslavu, která byla z velké části schválena Kongresem před čtyřmi lety, při památném projevu u Vietnamské zdi. Stalo se tak 28. května, kdy Spojené státy slaví „Memorial Day“. Celá kampaň, která se bude skládat z desítek tisíc událostí v průběhu příštích 13 let, má údajně v úmyslu „konečně uctít“ americké vojáky, kteří bojovali ve Vietnamu.

Poslední vojáci z něj byli evakuováni před téměř 40 lety. Tento bezprecedentní projekt – s názvem Tryzna za válku ve Vietnamu – ve skutečnosti použije tuto „proveteránskou“ extravaganci, aby mohl uskutečnit přinejmenším další dva dlouhodobé cíle:

Prvním cílem je ospravedlnit a prohloubit obnovu bojového ducha v Americe v době, kdy se Pentagon vyvazuje ze dvou kontraproduktivních, ruinujících a bezvýchodných nespravedlivých válek v Iráku a Afghánistánu, a připravuje se na další vojenská dobrodružství v Asii, na Středním východě a v Africe. Ministr obrany Leon E. Panetta například v průběhu několika dní po Obamově projevu oznámil velký přírůstek sil amerického námořnictva v Tichém oceáně, což je samozřejmě manévr namířený proti Číně. Ve stejné době se urychlují bezpilotní války Obamovy vlády, v Oválné pracovně stále doplňují seznam lidí , kteří mají být zabiti a prezident se angažuje v kybernetické sabotáží proti Íránu.

Druhým cílem je zředit vzpomínku na historicky významný odpor veřejnosti proti válce ve Vietnamu tím, že na veřejných schůzích, přehlídkách a vzdělávacích akcích, které se budou konat po celé zemi až do roku 2025, bude předložena Pentagonem cenzurovaná představu o tomto konfliktu. Tyto akce vyznačující se fangličkařením a vypjatým patriotismem vyzvednou veterány, příslušníky ozbrojených sil v aktivní službě, vládní představitele, místní politiky, učitele a podnikatelské špičky, tedy všechny, kteří spojují své síly, aby ocenili ty, kteří bojovali ve Vietnamu i ty, kteří Vietnamskou válku podporovali na domácí půdě. Jen malá – či spíše žádná – pozornost bude věnována oné většině Američanů, která stála v opozici vůči tomuto imperialistickému dobrodružství, snad s výjimkou poznámek pod čarou, které mají za účel popsat, jak tolerantní je americká demokracie k disentu. Hlavním námětem prezidentského projevu bylo, že se americkým vojákům nedostalo dostatečných vavřínů za jejich úsilí, kterým se násilně snažili zabránit znovusjednocení Severního a Jižního Vietnamu. Nepoukázal však na to, že by nebylo války, kdyby Spojené státy povolily se uskutečnit celostátní svobodné volby ve Vietnamu v roce 1956, jak je uvedeno v Ženevské dohodě z roku 1954, která ukončila francouzský kolonialismus v Indočíně. Washington se nedávno rozhodl, že se válka „oficiálně“ začala v roce 1962 (i když americké zapletení se datuje zpátky do 1950), což umožňuje začít vzpomínkovou oslavu během „50. výročí“.

Prezident Obama řekl velkému jásajícímu davu veteránů a jejich rodin u Vietnamské zdi přesně to, co oni – a všichni, kteří stále ještě mají odpor vůči éře velkého protiválečného hnutí – chtějí slyšet:

„Jednou z nejbolestivějších kapitol naší historie byl Vietnam – zejména to, jak se zachází s našimi vojáky, kteří tam sloužili… Byli jste často haněni za válku, kterou jste nezačali, zatím co jste měli dostat pochvalu za to, že jste chrabře sloužili své zemi. (Potlesk.) Byli jste mnohdy obviňováni z prohřešků několika málo jedinců, když měla být oceněna čestná služba mnohých z vás. Přišli jste domů a občas jste byli očerňováni místo toho, abyste byli oslavováni. Byla to národní ostuda, potupa, která se nikdy něměla stát. A to je důvod, proč tu dnes stojíme za tím, aby se to nikdy znovu nestalo. (Potlesk.)…

Napsali jste jeden z nejpozoruhodnějších příběhů odvahy a integrity v análech vojenské historie“ (Potlesk.) …. I když se někteří Američané k vám obrátili zády – vy jste nikdy neobratili svá záda k Americe …. a vzpomeňme na všechny ty vietnamské veterány, kteří se vrátiil a sloužili znovu – ve válkách v Iráku a Afghánistánu. Nepřestali jste sloužit.(Potlesk.).

Takže tady a teď je třeba říci – získali jste své místo mezi nejušlechtilejšími generacemi. V tomto okamžiku chci požádat všechny naše vietnamské veterány, ty z vás, kteří mohou vstát, abyste vstali, a ty stojící, aby zvedali ruce – jakmile řekneme ta prostá slova, kterými vždy zdravíme naše vojáky, když přijdou domů odněkud z dálky: Vítejte doma. (Potlesk.) Vítejte doma. Vítejte doma. Vítejte doma. Děkujeme. Moc si vás ceníme. Vítejte doma (Potlesk.)…

Bůh vám žehnej. Bůh žehnej vašim rodinám. Bůh žehnej našim mužům a ženám v uniformách. A ať Bůh žehná Spojeným státům americkým.“

Korporátní média nepřišla s žádnou kritikou prezidentova hrubého přehánění, jež se týkalo „špatného zacházení“ s veterány z vietnamské éry. Pravdou je, že se nekonaly žádné vítězné průvody, ale bylo to proto, že americké ozbrojené síly byly poraženy mnohem menším a nadmíru vyčerpaným protivníkem – partyzánskými silami jihovietnamské Národní osvobozenecké fronty (NLF) a ozbrojenými silami Severního Vietnamu. V době, kdy se mnozí veteráni vraceli domů, Američané už byli proti válce a požadovali její ukončení, stejně jako značná část vojáků aktivní služby, včetně těch, kteří se identifikovali s mírovým hnutím, nebo těch, kteří se vzbouřili či dezertovali. Je nepochybné, že někteří veteráni byli v neúctě – ale v mnohem menší míře než Obama a proválečné síly po letech naznačují.

Kdykoliv USA provádí nepopulární invaze, jako ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, trvají Washington a hromadné sdělovací prostředky neochvějně na tom, že je povinností vlasteneckých občanů, aby „podporovali naše jednotky“, dokonce i tehdy, když se staví proti válce. Ale projevovat ten druh podpory, o který vláda usiluje, to nevyhnutelně podporuje válku. Proto mírové skupiny přišly s tímto heslem „Podporujte armádu – přiveďe ji domů OKAMŽITĚ!“

Podle Pentagonu, který má na starosti pořádání tryzny za Vietnamskou válku, je jejím hlavním cílem „…poděkovat a vzdát čest veteránům z vietnamské války … za jejich službu a jejich oběť pro Spojené státy, a také poděkovat a vzdát čest rodinám těchto veteránů. Vyzdvihnout službu ozbrojených sil během války ve Vietnamu a příspěvek federálních agentur a vládních i nevládních organizací, které sloužily na podporu ozbrojených sil. Vzdát hold obětem, které učinil lid Spojených států na domácí frontě během války ve Vietnamu…

Tisíce společenství, veteránské a různé nevládní organizace v celých Spojených státech očekávají, že se připojí k pamětnímu partnerskému programu, který je součástí oslav aby „pomohl federálním, státním a místním orgánům pomoci vděčnému národu v poděkování a uctění našich vietnamských veteránů a jejich rodin. Partneři oslav jsou vyzváni k účasti… naplánováním a prováděním akcí a aktivit, které budou plně uznávat službu, chrabrost a oběti vietnamských veteránů a jejich rodin.“

Kromě toho vláda a její „partneři“ budou v souladu s Pentagonem distribuovat naučné materiály o válce, je však nepravděpodobné, že by se vietnamské verzi tohoto příběhu, či té, která je v mnoha amerických civilních i vojenských archivech, dostalo příznivého přijetí. Mnoho skutečností, včetně příčin vzniku války, bude nepochybně změněno, aby byla naplněna očekávání hlavního cíle tryzny – minimalizovat porážku Washingtonu a maximalizovat hrdinství a oddanost vojáků.

Vietnamská válka oficiálně trvala 11 let (1962 – 1973), americké angažmá však ve skutečnosti trvalo 21 let (1954 – 1975). Spojené státy finančně podpořily obnovení francouzské koloniální kontroly Vietnamu a celé Indočíny po porážce japonského imperialismu v roce 1945. V roce 1954, Washington nejenže dodával peníze a poradce, ale poslal 352 Američanů do Vietnamu jako „Podpůrnou skupinu vojenských poradců“, aby podpořila Francouze proti osvobozeneckým silám, které vedla Vietnamská komunistická strana. Osvoboditelé porazili francouzskou armádu v historické bitvě Dien Bien Phu v tomtéž roce.

Ženevská konference v roce 1954, umožňující blížící se francouzské stažení, stanovila, že Vietnam bude dočasně rozdělen na dvě poloviny až do doby svobodných voleb v roce 1956, aby se zjistilo, zda sjednocenému státu budou vládnout osvobozenecké síly, které vedl Ho Či Min, nebo císař Bao Dai, který kolaboroval s francouzskými i japonskými okupačními silami a byl loutkou USA.

Existují pochybnosti o tom, že tato tryzna zdůrazní fakt, že Spojené státy pod vedním prezidenta Dwighta D. Eisenhowera použily svou sílu, aby zabránily uskutečnění celostátních voleb, když se vyjasnilo, že by je Ho Či Min vyhrál 80 procenty hlasů. Eisenhower to ve svých pamětech potvrdil. Místo toho se Washington spojil s pravicovými silami v jižním sektoru, aby poprvé v dějinách vyhlásily Jižní Vietnam jako samostatný stát a pustil se do financování, výcviku a řízení rozsáhlých ozbrojených sil Jihu, aby zabránil sjednocení. Spojené státy také ovládaly saigonskou vládu během následující války.

Když v dubnu 1956 Paříž stáhla zbývajíci francouzské vojáky, učinil jejich odchod z USA „Velkého bratra“ Jižního Vietnamu, tedy vládce a vojenského ochránce proti lidovému osvobozeneckému hnutí v jižní polovině země. (John Prados v knize „Vietnam: The History of an Unwinnable war, 1945-1975“, 2009)

9,700 amerických „vojenských poradců“ (k tomu velký počet agentů CIA) provádělo výcvik a bojovalo, aby podpořili zkorumpovaný režim v Saigonu (dnes Ho Či Minovo Město), v němž ministr obrany ve vládě prezidenta Kennedyho, Robert McNamara, oznámil, že „všechny kvantitativní ukazatele signalizují, že v této válce vítězíme.“

V roce 1968, kdy počet amerických vojáků dosáhl svého vrcholu (535 040), Washington evidentně prohrával se svým houževnatým protivníkem. Tehdy se demokratický prezident Lyndon B. Johnson rozhodl neusilovat o znovuzvolení, aby nemusel čelit ponížení z porážky. Do prezidentského křesla se dostal republikánský kandidát Richard M. Nixon, který ohromným způsobem navýšil bombardování, přičemž vyzýval k jednání o ukončení války. Americká armáda se v roce 1973 tváří v tvář hrozící porážce a politické katastrofě stáhla. CIA a někteří vojenští a političtí poradci zůstali v oslabeném Jižním Vietnamu, aby pomáhali pravicové vládě v Saigonu až do dubna 1975, kdy byla osvobozena celá země.

Spojené státy v této válce ztratily 58 151 vojáků. Čtyři až pět milionů vietnamských civilistů a vojáků bylo zabito na obou stranách v katastrofě, které se dalo zcela předejít, kdyby Washington umožnil konání svobodných voleb. Americkými zbraněmi bylo také zabito více než milion civilistů v sousedním Laosu a Kambodži.

Území Severního i Jižního Vietnamu bylo zdevastováno bombami a granáty. Pentagon odpálil 15,5 milionů tun pozemní munice a leteckých bomb ve řech zemích Indočíny, z toho 12 milionů tun jenom v Jižním Vietnamu samotném, v marné snaze zničit Národní osvobozeneckou frontu podporovanou severovietnamskou armádou. Pro srovnání – za celou 2. světovou válku odpálily Spojené státy v Evropě a na Dálném východě pouhých 6 milionů tun munice. Hovořilo se o tom, že na konci války byla Indočína poseta 26 miliony bombovými krátery, většina z nich pocházela z amerických zbraní a bombardérů.

Pentagon také rozprášil 18 milionů galonů defoliantů na několik milionů akrů zemědělské půdy a lesů. Miliony Vietnamců onemocněly, trpěly vrozenými vadami nebo zemřely na následky těchto jedovatých chemikálií. Tisková agentura AP nedávno hlásila z hlavního města Vietnamu Hanoje, že „více než 100 tisíc Vietnamců bylo zabito nebo zraněno od pozemních min či ostatní nevybuchlé munice od ukončení Vietnamské války před téměř 40 lety. Vyčištění celé země bude trvat další desítky let.“

Je třeba také zmínit – protože to během vzpomínkových oslav bude potlačeno – že americké jednotky, včetně CIA a Pentagonem ovládaných jihovietnamských ozbrojených sil, mučily tisíce „podezřelých“ z podpory osvobozeneckého boje, často pomocí elektrického proudu. Odhaduje se, že v rámci dlouhotrvající vražedné kampaně „Phoenix“ pod taktovkou CIA, speciálních jednotek a zabijáckých komand saigonského režimu bylo zabito asi 40 000 „Vietkongů“ (neboli lidí podezřelých z členství nebo spolupráce s Národní osvobozeneckou frontou).

…

I přes obrovské škody, které Spojené státy způsobily Vietnamu a jeho lidu během válečných let, země vstala z popela a podniká kroky k tomu, aby se stala relativně prosperující společností pod vedením komunistické strany. Hanojská vláda neobdržela z Washingtonu žádnou pomoc. Prezident Nixon v průběhu pařížských mírových jednání v roce 1973 písemně slíbil vietnamskému premiérovi Pham Van Dongovi, že Spojené státy zaplatí Vietnamu 3,5 mld. dolarů válečných reparací. Tento slib se ukázal jako naprosto lichý.

Ten, kdo navštívil Vietnam v posledních letech, a stalo se to i autorovi tohoto článku, s překvapením zjistí, že tato země se zřejmě smířila s tím, co nazývá „Americká válka“ mnohem lépe, než se Amerika vyrovnala s Vietnamskou válkou. Navzdory všem těžkostem, které Spojené státy způsobily Vietnamu, jeho vláda a lid, jak se zdá, nechovají vůči Spojeným státům žádnou zášť.

Hanoj nabízí stále více otevřenou náruč svým bývalým nepřátelům a vybízí Američany a jihovietnamce, kteří teď žijí v cizině, aby „udělali tlustou čáru za minulostí a hleděli do budoucna.“ Kamkoli američtí občané – včetně bývalých vojáků – ve Vietnamu přicestují, setkávají se s tou samou úctou jako návštěvníci z ostatních zemí.

V některých kruzích v USA evokuje Vietnamská válka stále ještě bojovná slova. Někteří Američané stále tvrdí, že „Spojené státy by vyhrály, pokud by neměly uvázanou jednu ruku za zády“ (např. použitím jaderných zbraní) a jiní pokračují ve své nenávisti k protiválečným demonstrantům z dávno minulých let stejně, jako nenávidí protestující proti současným válkám. A někteří další – v Kongresu, Bílém domě a Pentagonu – vypadají, jako by i nadále bojovali v této válce tím, že organizují masivní propagandistickou kampaň, aby zkreslili historii washingtonské agrese a nevýslovné brutality.

Jack A. Smith

(Redakčně kráceno)

Překlad: outsidermedia.cz

Zdroj: globalresearch.ca

]]>