Slavoj Žižek tvrdí, že Řecko v krizi je bojovým polem pro testování nového socio-ekonomického modelu – depolitizované technokracie ve které bude bankéřům a expertům dovoleno zničit demokracii. Zachránci budou hrobníky. Představte si scénu z postapokalyptického filmu zachycující společnost blízké budoucnosti. Uniformovaní strážci hlídají noční poloprázdné ulice centra města, jsou na lovu imigrantů, kriminálníků a vandráků. Chycení jsou týráni. Co vypadá jako vymyšlený hollywoodský obraz, je realitou dnešního Řecka.
Černě oděné dobrovolné hlídky z holokaust popírajícího neofašistického hnutí Zlatý Úsvit, které získalo 7% hlasů v nedávných volbách a má podporu – říká se – 50% aténských policistů, hlídkují v ulicích a bijí jakékoliv imigranty, které najdou: Afghánce, Pakistánce, Alžířany. Takže takto je Evropa bráněna na jaře roku 2012.
Problém s obranou evropské civilizace před imigranty je ten, že zuřivost této obrany větší hrozbou pro „civilizaci“, než jakékoliv množství Muslimů. S přátelskými ochránci tohoto typu nepotřebuje Evropa žádné nepřátele. Před sto lety popsal G.K. Chesterton slepou uličku, ve které se ocitli kritici náboženství: „Lidé, kteří začnou bojovat proti Církvi ve jménu svobody a humanity nakonec odmrští svobodu i humanitu aby jen mohli bojovat proti Církvi… Sekularisté nezničili věci svaté, ale pokud jim to bylo pohodlné, ničili věci sekulární“. Mnozí liberální bojovníci jsou tak dychtiví boje proti anti-demokratickému fundamentalismu, že končí odhozením svobody a demokracie, pokud jen mohou bojovat proti teroru. Jestliže jsou „teroristé“ připraveni ničit svět pro lásku k jinému, naši bojovníci proti teroru jsou připraveni ničit demokracii z nenávisti k muslimskému druhému. Někteří z nich milují lidskou důstojnost natolik, že jsou ochotní legalizovat mučení na její obranu. Je to inverze postupu, ve kterém fanatičtí obránci náboženství začínají napadáním současné sekulární kultury, a končí obětováním vlastních náboženských hodností v rámci své zuřivosti po vymýcení všech aspektů sekularismu, který nenávidí.
Ale řečtí protiimigrační obránci nejsou principiálním nebezpečím. Jsou pouze vedlejším produktem opravdového ohrožení – politiky škrtů, která způsobila řeckou nesnáz. Další kolo řeckých voleb se odehraje 17. června. Evropský establishment nás varuje, že tyto volby jsou zásadní: v sázce je nejen osud Řecka, ale možná i osud celé Evropy. Jeden výsledek – ten správný, argumentují – by dovolil pokračovat v bolestivém, ale nutném procesu obnovy skrze úspory. Alternativní scénář – kdyby vyhrála „extrémně levicová“ strana Syriza – by byl volbou chaosu, konce (evropského) světa, jak jej známe.
Proroci zkázy mají pravdu, ale ne ve smyslu, který zamýšleli. Kritici našeho současného demokratického uspořádání si stěžují, že volby nenabízí opravdovou volbu. Co místo ní dostáváme je volba mezi pravo-středovými a levo-středovými stranami, jejichž programy jsou téměř neodlišitelné. 17. června tu bude opravdová volba: establishment (Nová demokracie a Pasok) na jedné straně, Syriza na straně druhé. A jak to tak obvykle bývá, když se nabízí opravdová volba, establishment zachvacuje panika: tvrdí, že nastane chaos, chudoba a násilí, jestliže lidé zvolí špatně. Už jen pouhá možnost, že by Syriza vyhrála, údajně vysílá vlny strachu na globální trhy. Ideologické zosobnění, personifikace mají svůj den: trhy mluví jako by byly osoba, vyjadřují své „obavy“ z toho, co se stane, když volby nezvládnou vyprodukovat vládu s mandátem sledovat program škrtů a strukturálních reforem připravený Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Občané Řecka nemají čas se strachovat těchto předpovědí: mají dost starostí o své každodenní životy, které se staly zoufalými do takové míry, kterou Evropa neviděla po desetiletí.
Takové predikce jsou sebenaplňující, způsobují paniku a tím přináší právě ty následky, před kterými varují. Jestliže Syriza vyhraje, evropský establishment bude doufat, že se natvrdo naučíme, co znamená pokus o přerušení nemravného cyklu vzájemného doplňování mezi bruselskou technokracií a proti-imigračním populismem. Proto Alexis Tsipras, vůdce Syrizy, v nedávném rozhovoru objasnil, že první prioritou po případném vítězství jeho uskupení bude boj proti panice: „Lidé porazí strach. Nepodlehnou, nebudou vydíráni.“ Syriza má skoro nesplnitelný úkol. Jejich hlas není hlasem extrémního levicového „šílenství“, ale racionálního argumentu proti šílenství ideologie trhu. Svou připraveností k vládnutí prolomili strach levice z převzetí moci. Mají kuráž uklidit nepořádek vytvořený jinými. Budou muset nastolit nebývalou kombinaci principů a pragmatismu, oddanosti demokracii a připravenosti jednat rychle a rozhodně, když to bude potřeba. Aby měli i minimální šanci na úspěch, budou potřebovat projev celoevropské solidarity, ne jen decentní zacházení ze strany všech ostatních evropských zemí, ale také více kreativních ideí, jako například propagace solidární turistiky letos v létě.
T.S. Eliot ve svých Poznámkách k definici kultury poznamenal, že existují okamžiky, kdy se jediná volba odehrává mezi kacířstvím a ne-vírou – tzn. když jedinou cestou uchování náboženství při životě je sektářské odštěpení. To je situace Evropy dneška. Pouze nové kacířství, reprezentované v tomto momentě uskupením Syriza, může zachránit, co je hodné záchrany z evropského odkazu: demokracii, víru v lid, rovnostářskou solidaritu apod. Evropa, se kterou skončíme, pokud bude Syriza vymanévrována, bude „Evropa s Asijskými hodnotami“, které samozřejmě nemají nic společného s Asií, ale mají vše společné s tendencí současného kapitalismu potlačit demokracii.
Toto je paradox, který naplňuje „svobodnou volbu“ v demokratických společnostech: můžeme si svobodně vybrat za podmínky, že si vybereme správně. Proto, je-li zvolena špatná varianta (třeba když Irsko odmítlo evropskou ústavu)), je volba vnímána jako chyba a establishment okamžitě požaduje opakování „demokratického“ procesu s cílem chybu odstranit. Když George Papandreou, tehdejší ministerský předseda Řecka, navrhoval referendum o dohodě o evropském záchranném balíčku, referendum samotné bylo odmítnuto jako špatná volba.
V médiích se objevují dvě verze příběhu o řecké krizi: Německo-evropský příběh (Řekové jsou nezodpovědní, líní, utráciví, daně neplatící apod., a musí být podrobeni kontrole a tuhé finanční disciplíně) a řecký příběh (naše národní suverenita je v ohrožení neoliberální technokracií nadiktovanou z Bruselu). Když už nebylo možné ignorovat vážnou situaci Řeků, objevil se třetí příběh: Řekové jsou prezentováni jako oběti potřebující humanitární pomoc, jako kdyby zemi stihla válka či přírodní katastrofa. Zatímco jsou všechny tři příběhy falešné, ten třetí je nepochybně nejvíc nechutný. Řekové nejsou pasivními obětmi, jsou ve válce s evropským ekonomickým establishmentem a co potřebují, je solidarita v jejich boji, protože je to také náš boj.
Řecko není výjimka. Je to hlavní testovací pole pro nový socio-ekonomický model s potenciálně neomezenou aplikací: depolitizovaná technokracie, ve které je bankéřům a dalším odborníkům dovoleno ničit demokracii. Záchranou Řecka před jeho vlastními takzvanými záchranáři zachráníme i samotnou Evropu.
Přeloženo z London Review of Books. Anglická verze je ZDE.
Zdroj: reporti.net