Lidé, kteří přivedli na svět atomové zbraně, jež mohou vymazat celá města, dříve nebo později museli vytvořit monstrózní zařízení nosičů jaderné bomby.  V každém případě, podle odborníků se práce na vytvoření jaderného dělostřelectvo, raketových systémů a rozvoj nosičů jaderných náloží směrem k cíli, nezastavil. Každý si dlouho myslel, že nejspolehlivější a bezpečný způsob doručení speciální munice na území nepřítele je vzdušnou cestou. Přičemž pozornosti veřejnosti unikly a unikají děsivé varianty atomového dělostřelectva uplynulého věku. Přičemž byly výraznou součástí soupeření obou vojenských supervelmocí USA a SSSR.


Například sovětské samohybné atomové dělo Kondenzátor-2P bylo hrůzostrašným strojem, pokřtěný Američany jako „daddy mortal“ („táta všech děl“). Jednalo se o monstrum o hmotnosti 64 tun, které navzdory obecnému přesvědčení, že stroje předvedené na přehlídce v 50. letech byly pouze modely s vlastním pohonem, tak Kondenzátory, které se přehnaly přes dlažbu Rudého náměstí byly připraveny k použití, byly testovány a plně bojově připravené, poukazuje ruský tisk.

Za základě podvozku byl přebudován tank T-10M. Nejzajímavější součástí děsivé zbraně přizpůsobené k palbě jak konvenčních, tak speciálních (jaderných) náloží byl 406-mm kanón SM-54. Ovšem munice o hmotnosti malého automobilu – 600 kilogramů – byla tak těžká, že se celý stroj musel otáčet ve směru výstřelu. Dostřel byl do vzdálenosti 25 kilometrů. Tuto ocelovou obludu měl Sovětský svaz k dispozici do konce 60. let minulého století.

Dalším podobným podivným strojem byla konstrukce ještě mohutnějšího stroje, než „táta všech děl“ a tím byla „Oka“ neboli 2A3. Ten mohl vystřelit 420 milimetrové granáty do vzdálenosti 50 kilometrů. Podle vojenských historiků byl výstřel „Oka“ seizmickými stanicemi zaznamenán jako malé zemětřesení, a hluk výstřelu byl takový, že pracovníci, kteří se podíleli na testování „Oka“, měli dlouho vážné problémy sluchu. Tyto stroje nakonec do sériové výroby nešly, ale měly údajně značný vliv na strategické rozhovory o odzbrojování.

 

A co Američané?

Podobně jako sovětští stratégové, i Američané v těchto letech pochopili, že strategické bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě nebyly vhodné pro útoky na pozice rychlého nasazení. Nicméně, i přes zjevnou potřebu „jaderného děla", američtí inženýři šli jinou cestou, než sovětští.

V roce 1952 byl do výzbroje zařazen kanón T-131 o ráži 280 mm. Stejně jako sovětské atomové dělostřelectvo, americká „velká zbraň“ byla určena pro použití jaderné munice. Nicméně, na rozdíl od sovětských zbraní vyrobených později, americká obluda trpěla nadváhou – 76 tun – je už poměrně závažná hmotnost pro přepravu.