Lidé šílí po novém proslovu George Sorose o Evropě, a ten je k dispozici na jeho oficiální webové stránce. Nazvali jsme jej v našem včerejším článku brilantním a dynamickým. Tento fondový spekulant, který nám ono poselství předal, jej nazval „neuvěřitelným“. Jeden z našich oblíbených čínských bloggerů, s pseudonymem Also Sprach Analyst to nazval „Tou nejlepší věcí“. Sečteno a podtrženo na tento proslov se pěje chvála, šíří se dále a stává se tak nakažlivým, jak se to zrovna proslovům o eurozóně ještě nepovedlo.
Musíte se tedy zeptat: Proč je ta řeč tak strhující?
No, je v ní spousta toho, co mají lidi rádi. Uštědřuje pěkný kopanec s otočkou Němcům, což je obvykle dost populární. A říká, že eurozóna má 3 měsíce, aby krizi vyřešila, čímž vytváří perfektní tahák pro pisatele titulků.
Ale to, co je na této řeči zvláštní, je charakteristika eura jako „bubliny“ samo o sobě.
Nyní se slovo „bublina“ hodně nadužívá. V těchto dnes se každý malý „boom“ obvykle nazývá bublinou. I věci, které nemají nic společného s hodnocením trhu (jako velká hromada poskytovaných studentských půjček) se zcela nepřípadně nazývá bublinou.
Soros tu ale něco trefil.
Nechme na chvilku té chvály. Rýpavá otázka, s níž přicházíme, zní: Proč to euru trvalo tak dlouho, než upadlo do krize? Může to vypadat absurdně, jelikož společná měna je na světě sotva něco přes desetiletí. Ač to vypadá jako dlouhá doba, vzhledem k okamžiku, kdy se každá země vzdala fiskální suverenity, čímž si tyto země samy udělily to, co charakterizoval Paul Krugman jako stejný fiskální status, jako země třetího světa, které si musí půjčovat v měně někoho jiného.
Trhy ale tento fakt dlouhou dobu ignorovaly.
Zde je verze populárního grafu, který ukazuje rozestup mezi španělskými a německými náklady na půjčku (červená čára) stejně jako italskými a německými zápůjčními náklady (modrá čára) od roku 1980.
Roky a roky platily Itálie a Španělsko více než Německo, aby si půjčily peníze. Pak se tento rozestup zhroutil téměř na nulu po roce 2000 (v raných dnech měny euro a při tzv. velkém zmírnění) a nyní se ten rozestup dramaticky rozevřel, což v celkovém kontextu vypadá jako obrácený průměr.
Je záhadou, že přesně v tom okamžiku, kdy se Španělsko a Itálie snížily do stavu dlužníků z třetího světa (půjčující si měnu, již nemohou kontrolovat), považoval je trh za rovné Německu s jeho zápůjční silou.
Sorosova analogie s bublinou a jeho charakteristika klenby europrojektu nám to opravdu pomůže osvětlit.
Tyto čtyři odstavce jsou opravdu tím, co je na onom proslovu výživné. Stojí za to si je přečíst úplně:
Tvrdím, že samotná Evropská unie je něco jako bublina. Ve fázi boomů byla EU tím, co psychoanalytik David Tuckett nazýval „fantastickým objektem“ – nereálným, leč nesmírně atraktivním. EU byla ztělesněním otevřené společnosti – asociována s národy založenými na principech demokracie, lidských práv a vlády zákona, v níž nebude mít dominantní roli žádný národ či národnost.
Proces integrace byl veden malou skupinkou do dáli vidoucích státníků, kteří praktikovali to, co Karl Popper nazval sociálním inženýrstvím přicházejícím kousek po kousku. Došlo jim, že dokonalost je nedosažitelná; takže stanovili omezené cíle a pevné harmonogramy, a pak mobilizovali politickou vůli k malým krokům vpřed s plnou vědomostí o tom, že když toho dosáhnou, zjevně se ukáže, jak jsou nedostatečné a bude to vyžadovat další kroky. Tento proces krmený svým vlastním úspěchem se velice podobá finanční bublině. Právě kvůli tomu se Společenství uhlí a oceli pozvolna krok za krokem transformovalo do Evropské unie.
Německo bývalo avantgardou tohoto úsilí. Když se začalo rozpadat sovětské impérium, vůdci Německa si uvědomili, že znovusjednocení je možné jen v kontextu ještě sjednocenější Evropy, a byli ochotni činit pozoruhodné oběti, aby toho dosáhli. Když došlo na vyjednávání, byli ochotni přispět o trochu více a brát o trochu méně než ostatní, a tím zajistit dohodu. V té době němečtí státníci tvrdili, že Německo nemá žádnou nezávislou zahraniční politiku, jen tu evropskou.
Tento proces kulminoval Maastrichtskou smlouvou a zavedením eura. Poté přišlo období stagnace, jež se po krachu roku 2008 proměnilo v proces dezintegrace. První krok byl přijat Německem po bankrotu Lehman Brothers, tehdy Angela Merkelová vyhlásila, že rozšíření virtuálních záruk na další finanční instituce by mělo pocházet z každé jednotlivé země odděleně, nikoliv z Evropy jednající ve shodě. Finančním trhům trvalo více než rok, než si uvědomily důsledky takového prohlášení, čímž ukázaly, že perfektní rozhodně nejsou.
Ve zpětné perspektivě vypadají bubliny vždy jako stupidita a jako neospravedlnitelné, ale ve své době obvykle obsahovaly vnitřně konzistentní logiku. A jak to uvádí Soros, logikou této bubliny bylo: Kdykoliv existující struktura eurozóny dojde do slepé uličky, vůdci už to nějak zařídí.
Jestliže bylo nevyhnutelné, aby se trh vyvinul směrem k plné fiskální integraci, mělo být perfektně smysluplné chovat se k Itálii a Španělsku jako k de facto bezrizikovým dlužníkům. V rámci logiky této bubliny, mělo smysl, aby se rozestup mezi italskými a španělskými a německými náklady úvěrů zhroutil na nulu.
Ale jak uvádí Soros, finanční krize a prohlášení Merkelové, že by měla být každá země odpovědná za vykoupení svých vlastních bank, tuto logiku bubliny rozdrtilo.
Když už byla logika finanční krize překonána, tak všechny ty předpoklady s tím spojené jako bezriziková útočiště u národů na periferii byly zpochybněny a začala krize vládních dluhů.
Podtrženo: Sorosův projev je nakažlivý, protože skutečně z velké části vyplňuje bílá místa tohoto příběhu. A ač někteří kňučí, že tento příběh převyprávěl až ex-post facto, většina lidí není zase tak dobrá ve vysvětlování toho, co se stalo v minulosti.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: businessinsider.com
]]>