Nejžhavější mezinárodní zprávou z mediálního světa je toto léto prodej Financial Times společností Pearson japonské skupině Nikkei. Oznámení přišlo jen pár dní poté, co Toshiba odhalila účetní skandál, který si vyžádá úpravu účetních knih o 1,2 miliardy dolarů. I když mezi těmito dvěma událostmi neexistuje přímá spojitost, lze si představit, že kdyby v Japonsku nebyl vztah mezi ekonomickým zpravodajstvím a korporátním světem tak úzký, Toshiba by nemohla podvádět tak dlouho. Tímto způsobem alespoň vysvětloval svůj vlastní případ Michael Woodford, bývalý generální ředitel Olympusu. Když v roce 2011 propukl v Olympusu účetní skandál, Financial Times o něm okamžitě informovaly, a podle Woodforda se dlouhou dobu po jeho odvolání z funkce „Nikkei chovala jako PR oddělení Olympusu.“ Nad představou, že by Nikkei jmenovala nového šéfredaktora Financial Times, vyjádřil zděšení.
Pearson rovněž prodává padesátiprocentní podíl v týdeníku The Economist, ale pochybnosti o jeho budoucí nezávislosti jsou méně hlasité. Padesátiprocentní podíl Pearsonu totiž nezahrnuje hlasovací práva a šéfredaktora dosazují zástupci ostatních vlastníků. Těmi jsou rodiny Rothschildů, Cadburyů, Schroderů a Agnelliů. Podle Financial Times zajišťuje toto uspořádání Economistu takovou míru ekonomické a redakční nezávislosti, s jakou se může měřit jen hrstka jiných médií.
Není ale nezávislost jako nezávislost. The Economist podporuje téměř všechny aspekty současného úpadku západní společnosti včetně válek, zadlužování, finančních machinací a neřízené imigrace. Podporuje tyto neduhy společnosti a následně se – občas v tom samém vydání – děsí problémů, které způsobují. Nevyhnutelně pak navrhuje řešení, která situaci ještě zhoršují.
The Economist je vlastně Nikkei hodně podobný. Hlavním rozdílem je, že působí na globálnější scéně, než je útulné prostředí japonského byznysu.
Erik Best
Článek původně vyšel v anglickém znění v placeném zpravodaji Friday Edition.
