Panikaření … nebo možná bezduchý kec, jak uvedl bývalý Obamův šéf-ekonom, je když se povídá o ztrátě statutu rezervní měny. Vezmi si ho, Číno! Jak už před tím vysvětlil Jared Bernstein… Ohledně světové ekonomiky bylo jen málo pravdomluvnosti, ale po celá desetiletí byla o jedné věci, a to o Americkém dolaru jako o světové rezervní měně. V tom je základní princip americké ekonomické politiky. Konec konců, kdo by nechtěl, aby jeho měna byla tou, kterou si zahraniční banky a vlády drží jako rezervu?

Ale nový výzkum odhaluje, že co kdysi bývalo privilegiem, je teď břemenem, co podvrací nárůst pracovních míst, krmí rozpočtové a obchodní deficity a nafukuje finanční bubliny. Vláda, aby udržela americkou ekonomiku na trati, se potřebuje zbavit závazku udržovat status dolaru jako rezervní měny.

Důvody nejlépe formuloval Kenneth Austin, ekonom ministerstva financí v posledním vydání The Journal of Post Keynesian Economics (netřeba říkat, že je to jeho názor, nikoliv nezbytně názor ministerstva). Za předpokladu, že tento žurnál nemáte na stolku, mi dovolte to shrnout.

Široce se uznává, že různé země včetně Číny, Singapuru a Jižní Koreje stlačují hodnoty svých měn relativně k dolaru, aby zvedly svůj export do Spojených států a snížily export jim. Nakupují spousty dolarů, které zvyšují hodnotu dolaru vzhledem k jejich vlastním měnám, čímž činí jejich exporty pro nás levnější a naše exporty pro ně dražší.

V roce 2013 byl americký obchodní deficit asi 475 miliard $. Deficit se samotnou Čínou byl 318 miliard $.

Ač to pan Austin výslovně neříká, tak jeho práce ukazuje, že Spojené státy zdaleka nejsou obětí řízeného trhu, nýbrž že jsou jeho svolným účastníkem přes své úsilí o udržení dolaru jako nejprominentnější světové rezervní měny.

Když chce země zvednout svůj export, činí jej levnějším pomocí výše zmíněného procesu, jeho centrální banka hromadí měnu od zemí, které vydávají rezervy. Aby tento proces podpořily, tak tyto země potlačují svoji spotřebu a zvyšují své národní úspory. Jelikož se musí globální účetnictví vyrovnat, tak když „hromadiči měn“ více spoří a méně spotřebují, ostatní země „vydavatelé měn“ jako Spojené státy – musí spořit méně a spotřebovat více, než produkují (tj. jet s obchodním deficitem).

To znamená, že Amerika sama neurčuje svoji míru úspor a spotřeby. Pomněte, že otevřená globální ekonomika má obrovský agregátní objem příjmů, které se všechny musí spotřebovat, uspořit nebo investovat. To znamená, že jednotlivé země se musí přizpůsobovat jedna druhé. Když země s obchodním přebytkem potlačí svou vlastní spotřebu a použijí přebytečné úspory k akumulaci dolarů, musí země s obchodním deficitem tyto nadbytečné úspory absorbovat k financování své nadměrné spotřeby nebo investic.

Všimněte si, že potud, pokud je dolar rezervní měnou, může se americký obchodní deficit zhoršovat, i z obchodů, do kterých nejsme přímo zapojeni. Předpokládejme, že Jižní Korea má přebytek s Brazílií. Tím, že si uloží své přebytky z exportu do amerických pokladničních poukázek, vyžene Jižní Korea relativní hodnotu dolaru proti našim konkurenčním měnám a náš obchodní deficit roste, i když původní transakce neměla nic společného se Spojenými státy.

To není jen záležitost jednoho akademika, co napíše jeden článek. Pan Austin staví svou analýzu na práci ekonoma Michaela Pettise a je pozoruhodné, že i bývalého předsedy Federálních rezerv Bena S. Bernakeho.

Výsledkem těchto tanečků, jak vidíme z vlažného zotavení z Velké recese, je nedostatečná domácí poptávka na vlastním americkém domácím trhu práce. Pan Austin přesvědčivě argumentuje, že správnou metrikou k odhadům nákladů na práci je dolarová hodnota prodeje rezerv zahraničním kupujícím. Podle jeho odhadů to v roce 2008 obnášelo šest milionů pracovních míst a bude to mít tendenci jít po vysoce placených pracovních místech v průmyslu, která jsou změnami v exportu nejranitelnější.

Sesazení „krále dolaru“ z trůnu by bylo snadnější, než si lidé myslí. Amerika by např. mohla vynutit pravidla bránící jiným zemím, aby nehromadily příliš mnoho naší měny. Ve skutečnosti ostatní dělají přesně právě to, aby zabránily exportu pracovních míst. Posledním příkladem je japonská intervence, aby udrželi hodnotu yenu nízko, když začaly centrální banky v Asii a Latinské Americe nakupovat japonský dluh.