Nejmilovanější lev v Zimbabwe, Cecil, byl odlákán z území národního parku, aby byl zastřelen a zabit. Jeho příběh zaplnil téměř všechny světové titulky. Ale proč tento lev? Tragická smrt nejznámějšího lva celé Zimbabwe, Cecila, odstartovala celosvětový rozruch a pobouření. Což je logické. Je velmi těžké pochopit, proč by vůbec někdo chtěl zabít tak úžasné a hrdé zvíře.


Americký zubař, který Cecila zabil pomocí luku a šípu, údajně za povolení lva zabít zaplatil padesát pět tisíc dolarů, Podle zpráv byl Cecil odlákán z bezpečí národního parku a následně zastřelen. Lov v samotném parku je nelegální.

Cecilova smrt je bez pochyb naprosto zničující. Nabízí však otázku – znali bychom tento příběh, i pokud by byl zabit kterýkoliv jiný lev? Každý rok je jako trofejní úlovek zabito přibližně 600 lvů. Lovec Cecila řekl ve svém prohlášení:

[quote align="center" color="#999999"]

"Hluboce lituji toho, že následkem provozování mé oblíbené činnosti, kterou miluji a provádím jí zodpovědně a legálně, je smrt toho lva." – Walter James Palmer, trofejní lovec Tohoto lva. [/quote]

Pokud by zabil jakéhokoliv jiného lva (či úplně jiné zvíře), nejspíš bychom se o tom ani nikdy nedozvěděli. Ale Cecil měl jméno. Měl osobnost. Byl milován.

Dělá Cecilův život o něco významnějším fakt, že měl jméno? Všichni lvi mají jedinečnou osobnost. Mají své partnery. Mají mláďata, stejně jako měl Cecil. Ale jejich smrt by nikdy na světové titulky nedosáhla. Ať už právem či neprávem, lidská povaha je nepopíratelně zvláštní v tom, že nám záleží více na blízkých, než na těch, které sotva známe. Díky Cecilovi vidíme, že v celosvětovém měřítku stačí pouze znát jméno zvířete a automaticky s ním soucítíme mnohem víc. Chápeme, že je to někdo.

 

Ale co kdybychom mohli svůj soucit rozšířit i na další zvířata, na ta, která neznáme?

Co kdyby si v okamžiku, kdy lovec zaměří dalšího „neznámého lva“ uvědomil, že z pohledu toho, jak si lvi váží svých vlastních životů – je každý lev Cecilem? Naše tendence projevovat přízeň a zájem těm, které známe, před těmi cizími se zdá být „normální“. Ale pokud jde o rozhodnutí, co je fér a naopak, je tato náklonnost stejně neobjektivní, jako kdybychom mávali magnetem před naším morálním kompasem.

Byly by Cecilovy poslední okamžiky o něco jednodušší, pokud by nebyl tak známý? Snad pro nás – protože soucit je pro nás někdy bolestivý. Ale Cecilovu smrt by to opravdu neulehčilo. A nebyla by ani o nic méně ospravedlnitelná. Pokud souhlasíte, pak byste jistě souhlasili i s tím, že je to jasný etický argument pro zákaz trofejního lovu všech zvířat. Ale také jde o mnohem více.

Pravda je taková, že zavíráním očí nikomu bolest neušetříte – je pouze ochranou před tím, abychom ji vnímali a sdíleli – a prevencí před tím, abychom tomu zamezili. Celý svět byl pochopitelně rozhořčený, že Cecilův život skončil předčasně. Většina z nás souhlasí s tím, že pro něj byl jeho život mnohem vzácnější než chvilka potěšení pro jeho lovce. Jak vůbec mohou být tyto dvě situace porovnávány?

Předvídatelně podobně se cítíme rozhořčeni při myšlence, že jinde na světě se konzumují psi. Je samozřejmé, že chvilkový kulinářský zážitek není omluvou pro podříznutí hrdla někoho jako Lassie. Pokud by i tito lidé brali psy tak jako my, naše pobouření by chápali.

Kde tedy zůstávají zvířata, která neznáme – která nemají jména a nejsou nám tak blízká? Pokud bychom je znali, pozastavili bychom se také nad tím, jak je s nimi zacházeno? V částech Indie, kde jsou krávy posvátné, lidé nechápou, jak v Austrálii můžeme tato nádherná a ušlechtilá stvoření měnit v maso do hamburgerů.

Také tu máme prasata – se kterými se nejčastěji setkáváme v supermarketech, která však umí být i pozoruhodnými mazlíčky. Lidé, kteří si prase adoptovali, zjišťují, jaká jsou inteligentní a sociální stvoření. Jsou jako přátelé, rodina a jejich majitelé si je nedovedou představit ve velkochovu, nebo je dokonce jíst. Koneckonců – vrtí ocáskem, když mají radost, slyší na své jméno a umí být velice láskyplná.

Živočišný průmysl moc dobře ví, že bychom odmítli svůj oběd, pokud by nám bylo řečeno, že párek na našem talíři byl dříve také jednotlivec a jmenoval se „Margaret“. Že byla trochu stydlivá, ale milovala své děti. Zvířata ve velkochovech nedostávají jména. Jsou to čísla. Nicméně na jejich osobnostech nezáleží o nic méně.

Ale na tomto lvu záleželo. Na Cecilově smrti záleží. Ne proto, že známe jeho jméno, ale protože na každém životě záleží a každý je výjimečný.

Je tedy možný svět, ve kterém náš soucit rozvineme i mezi ty, které neznáme – ať už lidi nebo zvířata? Ano!

Soucit je jako sval, pokud jej cvičíme, stává se silnějším. A síla počtu dokáže změnit dosavadní tradice i průmysl a hlavně životy. Každý den děláme rozhodnutí, jak bude zacházeno s jedinci, které nikdy nepoznáme – tím co nosíme, kupujeme, ale především tím, co jíme. Abychom náš svět udělali laskavějším, musíme nashromáždit sílu svých rozhodnutí a změnit život zvířat k lepšímu. A můžeme začít dnes.

Zdroj: soucitne.cz