Jednotná evropská měna není ve svém důsledku možná. Byla však představována tak, aby se jevila jako pro budoucnost zcela funkční. V roce 1979 byl zaveden Evropský mechanismus směnných kurzů (ERM) jako součást Evropského měnového systému (EMS). Tento systém měl dovést kontinent ke společné měnové jednotce (ECU). ERM nikdy nefungoval a ECU se hroutilo následkem licoměrnosti, konfliktu zájmů a sjednocení sedmnácti různorodých zemí pod hlavičku nepružných euro-pravidel. Peněžní a rozpočtová autonomie zmíněných států byla vážně narušena.
Rozhodující slovo v neblahém procesu měly bankovní giganty spřažené s EU, ECB a MMF. Jejich diktát vyžadoval snižování životní úrovně, vysávání zaměstnanců veřejného sektoru a rozprodávání státních aktiv za podhodnocené sumy. Dnes už jen zbývá euro-mrtvole sepsat nekrolog, protože pokusy o výkup z dluhů a nápravné kroky nezafungovaly. Zatížené ekonomiky eurozóny zabředávají do dluhů stále hlouběji a situace se dál zhoršuje.
Nepříjemný dopad má také nucené uskrovňování, vyhazovy z práce a vyšší daně z provozu domácností. Ztráta kupní síly znamená menší poptávku a úbytek pracovních míst. Zato zloba veřejnosti neutěšeně roste.
Politika Německa a Francie navzdory kritickému stavu dále tlačí ostatní země, s výjimkou Velké Británie, do ještě větší šlamastyky. Švédsko, Česká republika a Maďarsko se odvolaly na rozhodování uvnitř svých parlamentů, ale jde v podstatě jen o procedurální odbočky na cestě do stejné hospodářské žumpy.
Německá kancléřka Angela Merkel řekla: ,,Těch dvaceti let je zajímavé si povšimnout. Ode dne, kdy byla ustavena Maastrichtská smlouva, se nám podařilo vytvořit daleko stabilnější základy hospodářské a peněžní unie. Nevyhnuli jsme se však ze systému vyplývajících slabostí.“ Kancléřka zdůraznila, že je s výsledky velmi spokojená, což poukazuje na poněkud samolibý postoj Německa k celé záležitosti.
Velká Británie, tahoun euro-podniku, již dál nechce v zajetých kolejích pokračovat a tlačí na sepsání nové smlouvy. Merkelová navrhuje jako nejzazší termín březen 2012.
O smlouvu však 13. prosince 2007 nešlo. Tehdy byl Maastricht upraven Lisabonským smluvním dodatkem. K jeho stvrzení byl nutný jednomyslný souhlas všech členů EU, což platí i o každé jeho budoucí úpravě. V některých případech by státy musely zasahovat do národních ústav, vyhlašovat referenda a průběh zavádění změn uvnitř EU by mohl povážlivě váznout.
Lisabonský dodatek vyžaduje po členských státech rozpočtovou disciplínu, při jejímž porušení hrozí sankce. V možných sporech má stranou národních rozpočtů poslední slovo Evropský soudní dvůr. Jako prevence dluhové nákazy slouží v rámci EU různá krátkodobá opatření.
Alternativou jsou dva pakty – jeden pro oněch sedmnáct zemí s restrikcemi, druhý pak pro zbývajících deset, kde se eurem neplatí. Hodiny před bruselským summitem francouzský prezident Nicolas Sarkozy řekl: ,,Evropa ještě nebyla tolik ohrožená. Dohoda je nevyhnutelností.“ Jinými slovy – Evropě hrozí exploze.
Velká Británie návrh zamítla, nelíbí se jí nové regulace národních bank ze strany EU. Patří mezi ně celounijní daň na finanční transakce, zákaz krátkých prodejů (kontramíny čili short-sale) a požadavek, aby se všechny finanční obchody dělaly v eurozóně a ne v Londýně, potažmo hlavních městech členských států.
Současně tu budou opatření k ochraně bank a držitelů dluhopisů před ztrátami skrze záchranné výkupy z dluhů. Břemeno pak ponesou pracující domácnosti. Je třeba vyřešit i další rozpory, včetně těch mezi Německem a Francií. Sarkozy nechce příliš omezující fiskální dohled, zato požaduje expanzivnější politiku ECB. Merkelová chce centralizovanější kontrolu, vynucené uskrovňování v EU a tužší správu nad ECB. Cokoliv je však odhlasováno bez Velké Británie, je podle Lisabonského dodatku protiprávní. Dohoda z devátého prosince neřeší nic. Švýcarsko se připravuje na kolaps eura. K ochraně před ním může být zavedena kontrola kapitálových toků a záporné úrokové sazby.
Tsunami eura by inflací smetlo švýcarský frank, zdevastovalo exportní ekonomiku Švýcarska a znehodnotilo jeho v zahraničí uložené bohatství. Hospodářský kolaps eurozóny je na spadnutí.
Dohoda navíc vyžaduje, aby šestadvacet zemí EU odevzdalo své monetární a fiskální pravomoci Bruselu. Nedodržení bude potrestáno a politické, ekonomické a právní problémy uvalí velkou zátěž na všechny.
Navíc ještě nejsou vypracovány konečné podrobnosti. Budou se projednávat na dalším summitu příští rok. Evropu i Ameriku čeká pravděpodobně zhoršení problémů na úroveň deprese. Čína, Indie, Brazílie a další doteď expandující ekonomiky zpomalují. Globální vlak pomalu vykolejuje…
Nedávná ekonomická data ukazují, proč. V listopadu padla důvěra ve francouzské podniky již poosmé za sebou. V říjnu objem strojírenských zakázek v Japonsku klesl o 6, 9%, která následovala po propadu 8, 2% ze září.
Jižní Afrika právě ohlásila propad o 5,6% ve zpracovatelském průmyslu. Británie zaznamenala pokles o 0,7%, čínské říjnové exporty klesly o 1,7% po úpadku 3,8% ze září.
Korejské exporty jdou dolů už tři měsíce po sobě. Singapur byl v útlumu v září i v říjnu. Indonésie se propadla v říjnu o 8, 5%, která následovala po dvouprocentním sešupu v září. Indie doslova implodovala o 18,3% po stagnaci v září.
Nezůstávají ušetřeny ani komoditní trhy. Měď poklesla v září o 5%, z hlediska celého roku 2011 pak zaznamenala propad o 20%! Hliník klesl od června o 25%, obchodní marže evropských rafinérií letos poklesla o 30%.
Evropa představuje asi pětinu světového HDP, tedy je největší ekonomickou jednotkou vůbec. Připadá na ni čtvrtina spotřeby celkového množství ropy a niklu, dále pak téměř 20% komodit, jako je měď. Je nasnadě, že upadá-li Evropa, vezou se i další státy.
Bankéři, politici a byrokraté chtějí světovou vládu. Konkurenceschopné státy chtějí zisk. Euru se za deset let povedlo zruinovat země se slabými ekonomikami a zapíše se mezi nezdařilé experimenty světového finančnictví. Pokud silnější země z eurozóny vystoupí, vlády, banky, pojišťovny a penzijní fondy napříč Evropou budou upadat vinou velkého zadlužení.
Dezintegrace eurozóny s sebou strhne i Ameriku, Velkou Británii a další hospodářství všude po světě. Už před dvanácti lety to předpověděl Chapman. Nyní konstatuje, že veškerá ,,záchranná“ opatření jen zpomalují nezvratitelný pád. ,,Historie nám říká, že nařízené přijetí divoké úvěrové politiky a nesplácení dluhů vede k totální katastrofě pro celý finanční systém.“
Poškozené ekonomiky eurozóny potřebují nyní šest miliard dolarů, aby se vyhnuly kolapsu. Záplata by to byla však jen dočasná. -Ohromná- dohoda z minulého pátku nedosáhla ničeho. Monetární politika ECB nebude expanzivní, Velká Británie a další země stejně nedodrží omezení stanovená na výše deficitů státních rozpočtů. Nikdo už nemá v tomto směru čisté konto. Potíže se hromadí a den zúčtování s dopady špatné koncepce eura se kvapem blíží.
Stephen Lendman
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
