Úspěšně uzavřená dohoda s Íránem je jedním ze dvou nejdůležitějších úspěchů jinak dost ubohého Obamova presidentování. Spolu s probíhajícím procesem normalizace vztahů s Kubou ukazuje tento krok, že diplomacie může mírově vytvářet pozitivní změny. Rovněž to ukazuje, že občas to znamená zaujmout principiální pozici potýkat se s převažující opozicí ze všech stran a neustoupit. Presidentovi za oba tyto úspěchy náleží pochvala. Tato dohoda snížila šanci, že US zaútočí na Írán, což je ohromný vývoj. Ale ti intervencionisté se tak snadno nevzdají. Už organizují média a zdvihají lobbistické úsilí k porážce této dohody v Kongresu.


Budou mít dost hlasů k překonání presidentského veta na odmítnutí této dohody? To není sice moc pravděpodobné, kdyby ale neoconi v tomto okamžiku donutili US vycouvat z dohody, tak by to znamenalo ohromnou změnu. Kdo z našich spojenců, kteří se těší na výhled na vzájemně výhodný obchod s Íránem, by byl nadšený z návratu do dnů obchodního embarga? Kdo by podpořil útok na Írán, který se ukázal být důležitým obchodním partnerem a vždy se ukazoval být rozumný, když dovoloval vlezlé inspekce svého programu jaderné energetiky?

Na této dohodě je však nejdůležitější to, že činitelé US vlády vedli rozhovory s činiteli íránské vlády. Je tomu tak, že odstranění sankcí, které jsou válečným aktem, otevře příležitosti k obchodování s Íránem. Jedna věc jsou vztahy vlády k vládě, ale reálná diplomacie jsou lidé k lidem: business podniky, turistika a výměny studentů.

Ohromný dojem na mě udělal svou osobností Rick Steves, když v roce 2009 cestoval do Íránu, aby ukázal, že démonizace Íránu v US médiích a od vlády je lež, a že obchodní a lidský kontakt může pomoci válečné štváče porazit, protože ten polidšťuje ty, kteří by měli být odlidštěni.

Jak píši ve své nové knize Meče na pluhy:

Naše nemoudrá politika k Íránu je perfektním příkladem toho, co nám intervencionisté způsobili – 60 let zbytečného konfliktu a strachu z neopodstatněných důvodů. Ta posedlost Íránem je zběsilostí. Kdyby lidé znali pravdu, silně by upřednostňovali jiný způsob jednání s Íránem.

Nezapomínejme, že Íránská krize nezačala před 31 lety, kdy byl podepsán Zákon o sankcích na Írán, ani před 35 lety, kdy Íránci svrhli US instalovaného šáha, nýbrž spíše před 52 lety (asi má být 62 – překladatel), kdy US a CIA svrhly demokraticky zvoleného íránského vůdce.

Když byla Studená válka v útlumu a vojensko-průmyslový komplex potřeboval k ospravedlnění ohromných vojenských výdajů nového nepřítele, tak bylo rozhodnuto, že tou nejnovější „hrozbou“ pro US by měl být Írán. Tohle ve skutečnosti dodávalo sankcím páru. Jak ale víme od CIA z Hodnocení národního zpravodajství 2007, tak všechny ty povídačky o tom, jak Írán staví jadernou zbraň, jsou vylhané. Tyto lži se však pořád opakují až do dnešních dnů.

Je nešťastné, že Írán byl nucen vzdát se něčeho ze své suverenity, aby dovolil omezit program jaderné energetiky, i když o něm nebylo nikdy zjištěno, že by porušoval Dohodu o nešíření jaderných zbraní. Když je ale čistým výsledkem ukončení sankcí a přinejmenším dočasný ústup od neustálých požadavků neoconů na útok, tak je hodně důvodů tuto dohodu oslavovat. Mír a prosperita vyrůstá z přátelských vztahů a z obchodu – a zvláště, když tomu jde vláda z cesty.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: prisonplanet.com