Dnes je v ohnisku hledáčku řecká dluhová krize. Je škoda, že 99% publikací se věnuje pouze důsledkům pro Řecko a eurozónu. O tomto problému by se mělo uvažovat v širším kontextu. Důsledky by se měly analyzovat v globálním měřítku. Zaprvé nezáleží na tom, jakého druhu dohody Brusel s Aténami dosáhl, nikdo nemůže říci, co má osud pro Řecko a Evropskou unii na skladě. Pokud to postihne Evropu, rozvine se z toho dominový efekt, který zachvátí celý svět.


Zadruhé, evidentně v agendě rozhovorů vedených státními činiteli není žádné fundamentální řešení. Jednou stranou rozhovorů je Mezinárodní měnový fond. Ten má reputaci mezinárodního orgánu, který nikdy nenabízí skutečné řešení problémů. Člověk by tedy mohl nabýt podezření, že ani mezinárodní organizace, ani Řecko nehledají z této situace cestu ven.

Přitom existují i země, které mají daleko vyšší poměr zadlužení k HDP. Např. v Japonsku překračuje 200%. Když řádila v letech 2008-2009 finanční krize, vyslovovaly se na summitech G20 a dalších fórech nové myšlenky. Ty ale v posledních letech všechny zapadly do zapomenutí. Nemělo by tomu ale tak být.

Letos v únoru Globální institut McKinseye vydal svou zprávu Dluh a ne moc velké snížení kapitálové nepřiměřenosti. Ta říká, že sedm let po prasknutí globální úvěrové bubliny, která vyústila do nejhorší finanční krize od Velké deprese, dluh nadále roste. Ve skutečnosti, místo aby se zadlužení snižovalo, nebo docházelo ke snižování kapitálové nepřiměřenosti, mají všechny hlavní ekonomiky dneška vyšší úroveň zadlužení k HDP, než měly v roce 2007. Globální zadlužení v těchto letech vyrostlo o 57 bilionů $, čímž zadlužení k HDP vyrostlo o 17 procent.

To představuje nová rizika pro finanční stabilitu a mohlo by to podvrátit globální ekonomický růst. Částka světového zadlužení dosáhla na konci roku 2014 199 bilionů $ v porovnání se 142 biliony $ v roce 2007 s tím, že jeho tempo růstu překračuje tempo globálního ekonomického růstu, a tak poměr dluhu k HDP vyrostl z 269 procent na 286 procent. Autoři zprávy vyhlašují poplach. Globální situace je horší, než v čase zažehnutí globální krize. V té době byla příčinou záplava nezodpovědných hypotéčních půjček v Americe.

Dnešní situaci ztěžují problémy v Evropě v důsledku řecké dluhové krize a prasknutí bubliny čínského akciového trhu s dopady na globální ekonomiku. Řecko by mělo být varováním pro světovou komunitu. Tato země nabídla dobrou lekci, z níž se lze poučit. Takové tradiční instrumenty jako částečná restrukturace, udělení nových půjček a dokonce státní bankrot jednotlivé země nemohou lidstvo před globální dluhovou krizí uchránit. Pravidla finanční matematiky vstupují do hry, aby nastartovala proces, který připomíná šíření rakoviny, něčeho na způsob řetězové reakce, kterou je velice těžké zastavit. Nové kolo restrukturace nebo nový balíček pomoci pouze posune čas konečného kolapsu.

Řecký dluh byl v roce 2012 restrukturován, aby se snížil o 100 miliard euro, čili kolem 130% HDP. Pomoc poskytnutá „velkou Trojkou“ mezinárodních půjčovatelů ho nechala během krátké chvíle vyrůst na 170%. Dnes odpovídá 175% HDP. Brusel nabízí nový balíček pomoci 86 miliard euro, která má být splacena do tří let. Experti zašli do detailů, aby dospěli k závěru, že v létě 2018 překročí řecký veřejný dluh 200% HDP.

Ta „restrukturace dluhu“, „finanční pomoc“, „refinancování dluhu“ – a všechny tyto hry nejsou ničím více než vykazování frenetické aktivity navenek. Řecká ekonomika se v důsledku těchto „reforem“ neustále propadá. Její HDP se za posledních pět let propadlo o 20%. Nová opatření to klesání nemohou zastavit. Kolaps řecké ekonomiky je naprogramován. To by mělo Brusel přimět k zamyšlení. Jeho politika je iracionální. Zabíjí Řecko a celou sjednocenou Evropu. Bude následovat řetězová reakce, která následně postihne Itálii, Španělsko a Portugalsko. Až se ten proces rozběhne, mohly by trpět i některé jiné „slabé“ evropské země. Nová restrukturace řeckého dluhu by mohla postihnout hlavní držitele řeckých dluhopisů. Kypr padl za oběť nedávné restrukturaci, která se odehrála v roce 2012. Zachránit tento ostrovní národ pak vyžadovalo velké úsilí za pomoci „nestandardních“ rozhodnutí, tj. konfiskace úspor.

Koho chtějí bohové zničit, toho napřed zbaví rozumu. Tentokrát se to vztahuje na Brusel. Globální dluhová pyramida se dříve či později rozsype. Bude to problém, který není možné vyřešit. Následný dominový efekt vyvolá výbuchy následných škod. Je těžké říci, jak k tomu přesně dojde. Jeden ze scénářů předjímá spontánní nikým neočekávaný rozvoj událostí včetně půjčovatelů. V jiném případě se půjčovatelé na kolaps připraví. A vyprovokují ho, až nastane vhodný čas.

Půjčovatelé už dávno rozběhli politiku zaměřenou na zvyšování veřejného zadlužení i celkového zadlužení. US veřejný dluh dosáhl 110% HDP. Lze ho ještě o trošku zvětšit. Je těžké přesně říci, jak moc vyroste. Je jasné, že nikdo neunese dluh odpovídající 500% HDP. Vláda Spojených států takový dluh nemůže obsloužit. Není to jen celkový dluh ale úrokové sazby, které vytváří rozpočtové břemeno. Úrokové sazby závisí na úrokové sazbě na peníze od Systému federálních rezerv, která je v současnosti na 0,25%. Tato sazba Americe umožňuje zvyšování dluhu. Nárůst na 2-3% (tj. velice skromná výše podle kritérií minulého století) by znamenal kolaps.

To by mohlo spustit realizaci „Nulového“ plánu zaměřeného na skoncování s těmito dluhy, zvláště s US veřejným dluhem denominovaným v US dolarech. Realizace by mohla běžet podle několika scénářů. Např. by se mohl dolar značně devalvovat. Další možností je měnová reforma spuštěná US vládou. Ta by mohla vydávat nové dolary nebo úplně novou měnu. Před několika lety diskutovali o možnosti vydávat amero, novou měnu pro Spojené státy, Kanadu a Mexiko. Washington by vyměnil staré dolary za nové pouze za podmínky, že držitelé zelených bankovek by dokázali, že nejsou zapojeni do systémů praní peněz a nemají žádný vztah k teroristickým aktivitám, že nikdy neporušili ekonomické sankce a nemají nic společného s korupcí…

Někteří finančníci říkají jako cynický žert, že když už jsou aktiva na světě, tak vždy existuje důvod pochybovat o jejich legálnosti. To znamená, že existuje jen nepatrná šance, že by Strýček Sam vyměnil staré dolary za novou měnu. Mezinárodní rezervy Číny, Japonska, Saúdské Arábie a dalších zemí celkem obnášející několik bilionů dolarů se vytratí v těch hromadách spolu s těmi biliony náležejícími společnostem a ne-rezidentům využívajícím zámořské účty. Světový dluh dnes překračuje 200 bilionů a z toho polovina jsou US dolary. Polovina dluhu denominovaného v US dolarech připadá na ne-rezidenty. Takže Amerika „spálí“ 50 bilionů, čili dvě třetiny globálního HDP.

Realizace Plánu „Nula“ způsobí náhlé zhoršení mezistátních vztahů. Mohlo by to vést k ozbrojeným konfliktům nebo i k velké válce. Přežije lidstvo za těchto podmínek přetížení a nového rozběhu? Půjčovatelé peněz chtějí minimalizovat náklady použitím síly. Washington dělá otevřeně ramena. Obecně panuje domněnka, že to způsobilo jeho střet s Moskvou. Do jisté míry je to pravda. Je v tom ale ještě něco jiného. V případě, že se vynuluje dolarové zadlužení, tak se vztahy Washingtonu s vnějším světem zhorší. Bude tedy potřebovat předvést svou připravenost k použití síly.

Půjčovatelé peněz věří, že dostanou čistý štít, s nímž začnou nový život. Existuje ale mnoho různých způsobů, jak to provést. Můžete začít s budováním další dluhové pyramidy založené na papírových penězích. Ale tento vzor (jako např. ten čtyřicetiletý jamajský měnový systém) byl už zdiskreditován. Lidstvo už ho má dost. Nová dluhová pyramida by vyrostla rychleji než ta předchozí.

Další scénář je o něco realističtější. Lidstvo se může vrátit ke zlatému standardu, který existoval kolem 150 let (v roce 1821 se objevil ve Velké Británii a fungoval a do Jamajské konference v 70. letech, kdy byl zavržen.) Půjčovatelé peněz jsou zjevně na tento scénář dobře připraveni. Tento názor podporuje řada faktů. Oficiální zlaté rezervy US a dalších zemí byly po mnoho let rabovány, zvláště pokud jde o zlato skladované ve Fort Konx, Kentucky, kde ministerstvo financí Spojených států udržovalo sklad zlatých cihel k zaslání od roku 1937. Toto zařízení provozovalo výhradně ministerstvo financí. Od 50. let to nikdo neauditoval. Vypadá to, že to samé platí pro trezory Federální rezervní banky v New Yorku (Manhattan) – tedy strážce a správce zlata pro držitele účtů, k nimž patří US vláda, zahraniční vlády, další centrální banky a oficiální mezinárodní organizace. Žádní jednotlivci nebo subjekty soukromého sektoru nesmí v těchto trezorech zlato skladovat. Německo od roku 2012 žádá, aby dostalo zlato zpátky. Dosud nedostalo ani příležitost auditovat si své zlato uložené v Manhattanu. Nad tím zůstává rozum stát.

Zlatý standard je bezpochyby dobrý jen pro půjčovatele zlata. Ostatní budou muset žádat o tento kov, aby jím své měny podepřeli. Tento scénář předjímá použití zlatého jha.

Shrneme-li to, může člověk dospět k závěru, že na globální úrovni se nečiní žádné pokusy zabránit globální finanční krizi způsobené zadlužením. Nepředkládají se žádné nápady ani od Mezinárodního měnového fondu, ani od Banky pro mezinárodní vypořádání, ani od Spojených národů. Když je tomu tak, měla by se spustit vážná vyjednávání o preventivních opatřeních na regionální úrovni. BRICS nebo Šanghajská organizace pro spolupráci by se mohly stát platformami pro zahájení vyjednávacího procesu s cílem dohodnout se na mechanismu vzájemných plateb a vyrovnání bez použití US dolaru ještě, než bude plán „Nula“ spuštěn. Plány na regionální úrovni by se měly doplnit národními programy zpracovanými, aby se jimi čelilo druhé vlně finanční krize. Události spojené s Řeckem nám dávají možnost uvědomit si, jak je tato záležitost akutní.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: strategic-culture.org