Článek Gideona Rachmana z roku 2008 nadepsaný A teď ke světové vládě a ještě později práce redaktora Scientific American Gary Stixe Bude zapotřebí efektivní světové vlády, aby se odvrátila klimatická katastrofa ilustrují široce rozšířenou, leč nebezpečnou představu. Rovněž to ukazuje prohnanost propagandistů jediného světa, s jakou si fabrikují argumenty. V Rachmanově článku se nám ukazuje typické paleolitické umění: koně, válečníci, zvěř – to vše vyobrazeno na samém skalnatém povrchu zemského glóbu. Bylo by to téměř obdivuhodné, kdyby to nebylo tak ďábelsky prohnané, ona provázanost primitivního s „moderním“ v jediném obrázku a provedená tak, aby podněcovala názor, že to druhé je jen logickým vyústěním prvního. Rachman to vysvětluje:

„Poprvé od té doby, kdy homo sapiens začal čmárat na stěny jeskyně, jsou tu důvody, příležitost a prostředky, abychom učinili vážné kroky směrem ke světové vládě.“

Na toto prohlášení lze nahlížet jako na základní předpoklad, z něhož dumání globalistů pramení. Výchozím bodem je vždy odvěká cesta lidstva, která před dávnými časy začala u kmenů čmárajících po jeskyních rozptýlených bezcílně po povrchu planety, což v průběhu času vykrystalizovalo do sofistikovaných městských států, jež se vzápětí vyvinuly do ještě sofistikovanější národních států, až to nakonec s příchodem dnešních dnů kulminovalo do jediného světového státu, jenž zastíní vše předchozí.

Zní to logicky, zrádně logicky. Podíváme-li se však na tuto myšlenkovou linii blíže, okamžitě narazíme na obtíže. Logika, jak se ukáže, nakonec není zas tak logická – a kromě toho je to bez dlouhodobého historického precedentu. Historie je určitě poseta tyrany a jejich pokusy zřídit vševládné nadnárodní státy. A jejich podniky bez výjimky selhaly, neboť během celé historie doháněly svobodymilovné lidi, aby proti tyranii budovali ochranné valy, a současně nutily elity, aby se přeorientovaly na daleko skromnější ambice.

Realizace jediné světové vlády tedy není nějakým magickým či mysteriózním návrhem, jemuž lze porozumět pouze po trudném čtení mezi řádky, jak poukazují určití naivní vyvraceči, tohle už bylo vyvráceno skutečností, že cíl globální vlády nám byl slovo od slova přednášen hujersky nadšenými transnacionalisty a s myšlenkovými trusty, které se na jeho kompozici podílely. Stejně jako kterýkoliv vládní dekret, implementace skutečného stavu světa, který má nahradit starobylý národní stát, vyžaduje teoreticky zdůvodněnou legitimitu. Lidé určení k objasnění teoretických nuancí byli takříkajíc vytaženi z mramorových hal akademií. V tomto článku si posvítím na některé z nich.

Profesor Saul Mendlovitz, zakladatel a spolu-ředitel mezinárodního mozkového trustu se zlověstným názvem Projekt modelů světového řádu (Word Order Models Project – WOMP), se od roku 1968 pokouší formulovat odpověď na otázku, jak by světová vláda měla vypadat. Institut světové politiky poskytuje popis tohoto projektu s uvedením, že to „byl jeden z prvních skutečně globálních myšlenkových trustů s partnery a přispěvateli v Indii, Číně, Africe a Evropě“.

Mendlovitz jako člen výboru pro zahraniční vztahy obdržel první financování pro projekt od Carnegieho nadace pro mezinárodní mír – Carnegie Endowment for International Peace a od Rockefellerovy nadace – Rockefeller Foundation. Jak ve svém excelentním článku o WOMP z roku 2007 poukázal Daniel Taylor:

„Saul H. Mendlovitz, člen výboru pro zahraniční vztahy CFR, tento projekt řídil. Richard A. Falk, rovněž člen CFR, přispěl svou akademickou prací. Cílem WOMP bylo podle Mendlovitze „jít za systém národního státu… k využití mnohem širšího rozsahu potenciálních hráčů, včetně světových institucí, nadnárodních hráčů, mezinárodních organizací, funkčních aktivit, regionálního uspořádání, národních států, národních hnutí, místních komunit a jednotlivců“.

Taylor napsal: „Dlouhodobými cíli WOMP (2011-2013), jak uvádí Mendlovitz, je zřídit … schéma globálního zdanění, jež by zřídilo a udržovalo základní potřeby režimu pro globální společnost … kompletní všeobecné odzbrojení s uvedením alternativního bezpečnostního systému do provozu …“

Richard Falk, člen CFR, kterého Daniel Taylor zmiňoval, psal otevřeně o úsilí WOMP během druhé poloviny 20. století a tvrdil, že světová vláda do toho nepatří. Ve své práci Globální konstitucionalismus a světový řád Falk píše:

„V rozporu s mnoha kritiky zvenčí se ten projekt modelů nikdy neidentifikoval s obhajobou světové vlády nebo světového federalismu (…). Ale ovšem více než kdokoliv jiný v jeho generaci udržoval Mendlovitz (…) naživu představu, že globální ústavní pořádek je teoreticky nezbytný a historicky nevyhnutelný.“

Tvrzení, že Mendlovitz není obhájcem světové vlády, jak naznačuje Falk, je v ostrém rozporu s prohlášeními, jež učinil sám Mendlovitz při své řeči během udílení ceny na ceremoniálu UNESCO 1990 ‚Cena za mírové vzdělávání.‘ Mendlovitz jako spoluředitel WOMP uvádí (str. 36):

„Je mým osobním vyznáním (nikoliv sdíleným se všemi členy WOMP), že existuje nesmírný příval tlaků ve směru globální politiky a že se vynořuje světový stát. A opravdu, někteří z politické elity už začínají diskutovat o jednotné centrální bance světa a o jednotné měně.“

Tohle všechno samozřejmě není věda. Je to spíše pokus o vědeckou legitimizaci pohybu směrem ke světové vládě. Není to nový koncept, myšlenky, že velké se vynoří z malých, povstávaly v průběhu času v dlouhých řadách. V této myšlence se druží naše nejintimnější zalíbení do krásných představ o průběhu času, evoluci a pokroku. Nakonec má ale rozum snahu vykonstruovat vědecké parametry kolem toho neměřitelně nepředpověditelného univerza a doufá, že si nějak zaškatulkuje nekonečno. Rovněž pozoruje přírodu, a pak jedno po druhém zakomponuje do politických systémů. Problém však nastává, že jakmile si tito tvůrci jako věda podvržených fantazií vykalkulovali svou cestu ke světové vládě a propagovali její nevyhnutelnost, dají se do pohybu sociopati, aby nad tím vším získali kontrolu.

Dva roky po Mendlovitzově proslovu prezident Evropské komise ve druhém funkčním období Jacques Delors přednesl řeč v Královském institutu pro mezinárodní záležitosti s názvem „Evropské společenství a Nový světový řád“. Během invokace slavné řeči o NWO George Bushe staršího Delors postoupil ještě dále, když mluvil o „světové vládě“, „přenosu suverenity“ a „jediném celosvětovém trhu“.

Ve své řeči Delors prosazoval likvidaci suverenity všech národních států jako formu léčby. Navíc konstatoval, že je to nutné, aby se zabránilo „porušování lidských práv“:

„Mezinárodní apatii ohledně porušování lidských práv už nebude možno skrývat pod záminkou neměnné, neporušitelné národní suverenity.“

Jak se ukázalo, Jacques Delors se ukázal být i z tohoto hlediska prorokem, protože hranice po celém světě erodují, zatímco centrální banky upevňují svou moc. Poté, co se dále propracoval k faktu, že globalizace často postupuje proti zdola působícím lidovým hnutím, která si zkouší zachovat národní suverenitu, Delors rozhodil rukama a předstíral pobouření:

„Dodal bych a – nepůjdu do podrobností – že ekonomická integrace, pokud nebude podpořena silnou politickou vůlí, nevytvoří sama od sebe silnější mezinárodní instituce ani nepomůže s vytvořením světové vlády.“

Zde vidíme, že všechny nadnárodní instituce mají na mysli globální vládu nebo ještě lépe: všechny byly vybudovány s cílem ji zřídit.

V roce 2003 Alexander Wendt z University of Chicago, který spáchal filozofickou příšernost pod názvem Proč je světový stát nevyhnutelný: teleologie a logika anarchie. Vyhneme-li se pečlivě všem morálním důsledkům a zůstaneme u jeho rukopisu, Wendt argumentuje za světovou vládu jako za nezbytnost a nevyhnutelné závěrečné vyústění současného slučování národních států do vždy větších uskupení vlivu.

„(…) tento článek argumentuje, že globální monopol na legitimní použití násilí – světový stát – je nevyhnutelný.“

Wend invokuje mnoho významných filozofů, čímž přidává svému konceptu nevyhnutelnosti světového státu, jenž se vynoří z ruin národní suverenity, na věrohodnosti a na solidním základě. Po předvádění se významnými jmény, aby své „velké myšlence“ dodal na síle, se tento autor nakonec vyděluje od neodarwinistických predispozic a principu sebeorganizace, které jsou v tom obsaženy. Z boje národních států vyvozuje Wendt závěr, že nemůže vzejít žádný jiný výsledek než zformování světového státu, který stanoví všechna hodnocení. Zapomíná zmínit, že tento neodarwinismus lze zrovna tak snadno aplikovat na myšlenku, že život se organizuje do vyšší složitosti tím, jak se vyvíjí. Ale Wendt se na nic neohlíží: zdvihá ve zlé předtuše varovně prst – největší hrozbou na cestě ke světové vládě, jak konstatuje, je národní suverenita. Wendt:

„Místo aby se státy potopily spolu s lodí národní suverenity, měly by zkusit ‚získat nejlepší dohodu‘, jakou mohou, ve vynořující se globální ústavě.“

Po identifikaci hlavního nepřítele světové diktatury pak předkládá kooptaci přirozeného pudu sebezáchovy, aby tento vedl k jeho vytouženému světovému státu.

„Nacionalisté bojující za uznání jsou v každém případě mimo a více nových států, to znamená „více anarchie“, která by mohla vzniknout. Ale ač je další fragmentace v jistém smyslu krokem zpět, je to rovněž i předběžná podmínka pro pohyb vpřed, jelikož jedině při uznání rozdílů může být stabilní i širší identita. (…) Aniž bych chtěl potlačovat nacionalismus, světový stát bude možný jedině, když tohle přijme.“

Každý, kdo je oddaný boji za světovou diktaturu by si měl řádně umýt uši, aby bedlivě vyslechl tohtoprohlášení. Pro nový světový řád se budou muset zatáhnout všechny brzdy, včetně flirtu s národní suverenitou, avantýr s pravým libertariánstvím a se zaplétáním se s jakýmkoliv hnutím odzdola rašícím z místní půdy. Protijedem je pak vzdělání, vzdělání a ještě trocha vzdělání. Cokoliv, co je příliš centralizované, zůstává široce otevřené infiltraci.

Sebevzdělávání to je. Jak víme, veškeré institucionalizované školy jsou už mnoho desetiletí infiltrovány vzděláním Spojených národů, tj. jeho vědeckou a kulturní organizaci (UNESCO). Na shromáždění v roce 2009 pan Olabiyi Nabalila Joseph Yai, předseda výkonné rady UNESCO, přiznal, že tato organizace si vytvořila „smyšlenou globální vládu“:

„Vzpomenete si, drazí kolegové, jak jsem před tím už řekl, pan Ban Ki Moon, generální tajemník Spojených národů si myslí, že rolí UNESCO je promyslet globální vládu? Proto byla tato organizace založena. Přicházíme, abychom tento systém zachránili, zvláště když stroji ekonomiky dochází pára, jak je tomu zajisté dnes. Je tudíž naléhavou záležitostí zřídit dlouhodobou pracovní skupinu o globální vládě. Doufám, že nějaký stát nebo skupina států se chopí tohoto cenného návrhu a že tato organizace stejně jako toto sezení tomu věnuje pozornost, jaké mu přísluší.“

Při svém uvedení do funkce generální tajemnice UNESCO Irina Bokova v říjnu 2010 uvádí:

„Jsem si jista potřebou globální vlády založené na univerzální etice, abychom se už pustili do těch společných výzev před námi.“

V publikaci z roku 1968 od Luise Francoise pro UNESCO tento autor bazíruje na potřebě celosvětového vzdělávacího systému jako protikladu tomu starému, zavrženíhodnému, který pořád ještě uznává suverenitu národního státu (strana 18):

„Jsme svědky ustanovování nového světového řádu založeném na systému Spojených národů,“ vysvětluje Francois.

Uvádí rostoucí světovou populaci jako jednu z hlavních překážek, kterou je třeba v honbě za globálním vzdělávacím systémem překonat (str. 25):

„(…) nejenže světová populace roste, rovněž mládne (…). Tudíž tou první překážkou, co musí vzdělání překonat, je množství. Prvním problémem, který musí ministerstvo školství řešit, je zařídit se na vyučování tohoto rapidně rostoucího množství mladých lidí.“

Na straně 32 autor dospívá k logickému vyústění svého myšlenkového řetězce:

„Rozšiřování vzdělání se těžko uvede do stavu, aby drželo krok s ohromným růstem populace.“

Aby se cesta populace do otroctví uřídila efektivně, měl by se počet lidí redukovat, jinak se jeho efektivnost snižuje.

„Kamkoliv se podíváme,“ říká Francois na straně 36, „usiluje vzdělání o zamezení té demografické exploze.“

Všechna tato prohlášení nepřišla jako blesk z jasného nebe. Zakladatel UNESCO viceprezident eugenické společnosti a přední transhumanista Julian Huxley vysvětlil, proč je globální vláda v jeho UNESCO tak kriticky důležitá. Jeho účel a filozofie:

„Ačkoliv je celkem pravda, že jakákoliv radikální eugenická politika nebude mnoho let politicky a psychologicky možná, pro UNESCO bude důležité, aby dohlédlo na to, aby byl eugenický problém přezkoumáván s nejvyšší péčí a aby veřejné mínění bylo informováno o této problematice tak, aby se mnohé z toho, co je teď nemyslitelné, přinejmenším stalo myslitelným.“

Další „otec zakladatel“ vědecké diktatury sir Bertrand Russell kdysi vysvětlil:

„Každá vláda, která má po jednu generaci kontrolu nad vzděláním, bude schopna své poddané kontrolovat tajně bez potřeby armád či policie …“

Se silným smyslem pro předvídavost, když přijde na otázku médií, popisuje Francois budoucnost vzdělání a jeho základní principy, na nichž lze založit budoucnost (strana 80):

„Prosazovat uznání faktu, že ač jsou jednotlivé země světa pořád rozděleny svými zájmy a politickým vyznáním, jsou den po dni neustále čím dál více vzájemně závisle provázané, co se týče ekonomiky, vědy, technologií i kultury. Propagujme uvědomění o těchto skutečnostech, že národy musí spolupracovat, tj. takříkajíc pracovat spolu na svém společném dobru uvnitř mezinárodní organizace.“

„Abychom to shrnuli,“ dospívá k závěru autor na straně 98, „UNESCO slouží jako katalyzátor dynamických idejí. Je dobře umístěno, aby slyšelo, co se děje ve světě, je citlivé k potřebám národů. UNESCO si je vědomo podnětných myšlenek jako první, sleduje jejich rozvoj a ve vhodném čase může koordinovat, harmonizovat a nakonec je i uvalit s jejich plnou silou.“

Tato noticka o UNESCO, jak pouze sbírá myšlenky, by byla téměř zábavná, kdyby to na konci nedospělo k hrůzostrašně cynickému závěru. Vykalkulované a synchronizované manévry směrem k novému odvážnému světu nejsou myšlenkami vznikajícími odzdola nahoru, co se nějak přirozeně rozvinou od svých přirozených kořenů v populaci; je to odshora dolů budovaný systém, předstírající svou zakořeněnost v populaci, zkonstruovaný tak, aby vymyl mozky takovému množství posluchačů, jakému jen může, za použití masových médií, školského systému a dalších dostupných nástrojů propagandy.

V roce 1974 generální ředitel UNESCO Rene Maheu zdůraznil důležitost shromáždění všech médií, nezávisle na tom, o které médium jde, pod obrovskými křídly UNESCO a globalistů. Na banketu mezinárodního koordinačního výboru programu Člověk a biosféra ve Williasburgu v USA začal Maheu poskytnutím určitých náhledů do dlouhodobých vizí UNESCO pro lidstvo (strana 2):

„Zdůvodnění za programem Člověk a biosféra (MAB – Man and the Biosphere) je zajistit, aby se fyzikální, biologické i další environmentální požadavky člověka vložily do rukou každého z nás (současníků) a zůstaly pod naší celkovou kontrolou.“

Vysvětlení pro jeho posluchače v auditoriu je, že země se rozpadne, nedojde-li ke „kolektivnímu úsilí plánovaném, organizovaném a řízeném mezinárodní komunitou jednající v souladu“, ten generální ředitel šel však ještě dále konstatováním:

„Věřím, že když jsme nyní ve světových záležitostech dosáhli takového bodu, kdy už musíme dosáhnout systematické reorganizace mezinárodních záležitostí na všech úrovních.“

Samozřejmě, že dává jako tomu správnému orgánu k provedení oné reorganizace přednost OSN, čemuž dává i to správné jména (str. 4):

„Přál bych si znovu přednést své pevné přesvědčení – spolu s mou nadějí –, že je to nový světový řád (New World Order) – politický, monetární, ekonomický i sociální, co by se teď mělo nastolit.

Přesně deset let poté, kdy Lousi Francois načrtl tyto plány na nový světový řád (New World Order), bylo ústředím UNESCO zorganizováno shromáždění „konzultantů“ diskutující „volný a vyvážený tok informací v novém komunikačním řádu“.

Účastníci byli pečlivě vybráni (str. 1):

„Bylo to patnáct konzultantů a pozorovatelů z univerzit a z profesionálních kruhů a zástupců mezinárodních žurnalistických organizací, kteří se tohoto shromáždění zúčastnili. Hlavním účelem shromáždění bylo stručně si projít východiska pro koncept volného a vyváženého toku informací, analyzovat současný stav diskuze a složky nového světového řádu (New World Order) spolu s jeho právními, technologickými a socioekonomickými důsledky a přednést návrhy a doporučení k budoucím akcím UNESCO a dalších mezinárodních organizací.

Jedním z cílů popsaných v tomto dokumentu byl (str. 2): „Připravit a realizovat ‚pilotní programy‘ vzdělání, které tyto principy začlení.“ Ohledně předtím zmíněných „právních důsledků“ jedním z návrhů, co padl, bylo „koncipovat regulaci týkající se mezinárodní masové komunikace (str. 3).“

Není nad silné dusivé sevření, jež donutí vaše poddané k poddajnosti. Když se diskutoval status žurnalisty v tomto novém světovém řádu, účastníci odsouhlasili, že nejdříve budou muset „vyhodnotit proveditelnost nastolení mezinárodního etického kódu, který by měli přijmout žurnalisté, co mají „univerzální“ smysl pro misi, jíž je tak řečeno transformovat jejich národní původ do obrany míru a bratrství (str. 3).“ Poté, co tento kód očistíme od orwellovských eufemismů, rovná se jen dusivé přísaze poslušnosti.

Mezi mnoha znepokojivými doporučeními, která na tomto panelu zazněla,  patří taková jako je „ustanovení mezinárodního fondu k tomuto účelu, který by pronajímal nové přenosové kanály,“ byla vyjádřena i potřeba „ustanovit ‚světový tiskový výbor‘, aby se zajistila pravdivost a objektivita informací, pro případy, kdy se ukáže nemožné zařídit to, a k úpravám „mezinárodního etického kódu (str. 6)“.

Jinými slovy nadnárodní orgán, který bude rozhodovat, zda je nějaká zpráva pravdivá, či ne. Ačkoliv jim to probíhalo dobře, účastníci volali také po (str. 4) „seminářích pro profesionály, aby jim bylo umožněno pochopit potřebu širšího zájmu účastníků procesu masové komunikace při výběru informací; jinými slovy, těch, kdo fungují jako informační filtry (Gate-Keepers).“

Při konferenci UNESCO v roce 1983 to vypadalo, že bylo dosaženo ještě většího konsensu na strategiích, které by se měly realizovat, aby se dosáhlo nového světového řádu – a vypadá to, že ti zúčastnění měli spoustu času, aby u toho prodebatovali sémantiku (str. 16):

„Účastníci považujíce nový světový řád jako uznávaný koncept rozvoje, avšak  nezvratného, který by se měl nastolit postupně v jednom stadiu po druhém. (…) Ustanovení nového světového komunikačního řádu se jednomu účastníkovi jevilo jako účast v reakci světa na komunikační revoluci, zatímco další zdůrazňoval důležitost slova ‚nový‘ při popisu tohoto konceptu.“

Ač se dohadovali o směšných podrobnostech, byla tato výměna mezi globalisty nicméně důležitá, neboť se objevila už dávno před tím, než papá Bush přednesl svůj proslulý  projev před US kongresem v roce 1991. Bylo to součástí povědomí nomenklatury už dávno před tím včetně těch klíčových setkání globalistů v ústraní. Na straně 10 někteří z účastníků této konference deklarovali, že „úsilí nastolit nový světový informační a komunikační řád v jednotlivých fázích by nešel provádět odděleně od úsilí o podporu nového mezinárodního ekonomického řádu.“

Nebo jestli k tomu mohu něco dodat, vědeckého světového řádu. Zrovna nedávno jsem se zabýval prohlášením učiněným profesorem fyziky na California State University a americkým zástupce u OSN Rogerem Dittmannem, který v roce 2004 napsal, že všechny politiky týkající se Agendy 21 by se měly prosazovat s cílem redukce celosvětové populace a populační kontroly: „Velkým vymíráním,“ jak to profesor nazval.

Ve své prezentaci Trvale udržitelný rozvoj – Nový mezinárodní vědecký řád a reforma OSN Dittman otevřeně volá po novém „Mezinárodním vědeckém řádu“, aby se zajistilo, že se celá vědecká komunita připraví na realizaci cílů celosvětové redukce populace. Dittmann:

„Nejenže lidé vyžadují organizaci, co se týče jejich (četných) identit (včetně jejich profesionálních, akademických a vědeckých rolí), potřebují i mezinárodní i nadnárodní začlenění, neboť čelí společným hrozbám.“

Tato poznámka o společných hrozbách je hezky provázaná s první globální revolucí od Římského klubu z roku 1993, v níž autoři uvádí:

„Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, jsme dospěli k myšlence, že znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hlad a tak podobně by tomuto mohly odpovídat … Všechna tato nebezpečí jsou způsobena lidskou intervencí a je to jen prostřednictvím změněných přístupů a chování, čím to lze překonat. Skutečným nepřítelem je potom lidstvo samotné.“

Jak tak teoretici pečou hypotézu za hypotézou, aby dokázali svá hlediska, jmenovitě, že světový stát je nevyhnutelný, tak ale bližší přezkoumání jejich práce odhaluje, že jde o falešné pochopení vyfabrikované ze zaujatých předpokladů: jak čas, tak i prostor berou jen naprosto nepatrné ohledy na naše oblíbené vybájené fantazie, tak oni zároveň fázují tamhle a tuhle, jak věci vyrvat z našeho úchopu tak rychle, abyste ani nestihli vykřiknout „podfuk“. Historie ale zjevně jejich argumentaci nepodporuje.

Poté, co zkolabovalo Římské impérium, z jeho ruin povstala další, menší království. To samé platí i pro Řeky, Babylóňany a téměř každý další systém s imperialistickou konstrukcí. Egyptské království, kdysi rozsáhlá a mocná kultura, vyrostlo, aby se stalo jen svým vlastním stínem do začátku našeho letopočtu. Karlovci založili velkou Franckou říši, pouze aby bezděčně položili základy k založení suverénních států v nadcházejících staletích, jako je Německo a Francie. Musíme si jen prostudovat historii, abychom mohli odporovat této mytologii o postupné evoluci k jedinému světovému systému. Neexistuje žádný důkaz podporující historický, chronologický vzor pokroku od malého k velkému. Mnohem častěji k tomu dochází v opačném směru, jelikož přílišná moc vždy vyprovokuje odpor.


Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>