Většinu lidí nic nenapadne, když se řekne „fibromyalgie“. To samé se stalo i mému blízkému příteli, když jsem mu o tomto onemocnění řekla. Zeptal se mě totiž na velmi osobní otázku ohledně mého zdravotního stavu, protože vypozoroval, že dvě z jeho blízkých přítelkyň trpí stejnými příznaky, avšak byla jim diagnostikována chronická únava.
Můj život s fibromyalgií
Je to, jako byste se vzbudili den po chřipce. Nemáte energii, všechno vás bolí, ale ostatní symptomy jako rýma a kašel už jsou pryč. Každý sval ve vašem těle, i ty, o kterých jste nevěděli, že existují, cítíte. Proč i to obočí musí tak bolet? To jediné, na co myslíte, je, abyste se tak už nikdy necítila. Navíc jste ještě nevyspalí, protože jste za posledních 48h nestihli nic moc jiného kromě budování vztahu s papírovými kapesníčky a toaletou.
Rozdíl mezi chřipkou a tímto stavem je ten, že chřipka jednoho dne nakonec pomine, avšak pro mě tyto dny nikdy nekončí.
Toto onemocnění je těžké rozpoznat, protože i když všem vysvětlujete, že vás všechno bolí, na vašem těle to není nikterak patrné. Žádné modřiny, otlaky a dokonce ani kruhy pod očima. Jak tedy mohu vysvětlit něco, co nikdo nevidí?
Přiznání
Rozhovor s mým kamarádem, který se mě otevřeně zeptal, byl pro mě průlomový. Do té doby jsem se snažila žít normální život, ale to prostě nejde. Bylo načase být k němu a hlavně k sobě upřímná. Poslední 4 roky života jsem strávila tím, že jsem byla matka, manželka, spisovatelka, producentka dokumentů a hostem v rádiu, snažícím se najít přirozenou cestu ke zvládnutí této choroby.
Jsem pyšná na to, že už nepolykám žádné prášky. Na základě fatální reakce, kterou jsem prodělala na jeden typ medikamentu, jsem se rozhodla překopat svůj životní styl, dietu a najít přírodní alternativní metody léčby. Musela jsem obětovat víc, než si kdokoli dokáže představit, moje rodina musela toho obětovat víc, než si chci vůbec připustit, a moji přátelé? Ti nemuseli obětovat vůbec nic, protože jsem jim neustále tvrdila, že je vše v pořádku.
Ale pravdou je, že není. Někdy mám i dobré dny, ale častěji mám ty špatné, a nevím, jak dlouho budou trvat. Pár dnů, týdnů nebo měsíců? Může se zdát, že přeháním, ale vězte, že ne. Proč tak málo lidí o této nemoci mluví?
Je to proto, že lékařská komunita o ní není tak informovaná? Nebo proto, že je stále trochu kontroverzní? Anebo je to kvůli tomu, že ti, kdo jí trpí, nechtějí mluvit o tom, jak se skutečně cítí? Je načase říct, jak se doopravdy cítíme, přiznat si, že jsme nemocní, a konečně říct, že potřebujeme pomoc!
Mise za zdravím
Vydala jsem se na misi. Na misi překonat veškeré symptomy pomocí přírodních léčebných metod, na misi sdílet moje zkušenosti s ostatními, na misi být zdravější a silnější a začít žít normální život. Na misi podpořit ostatní, aby mluvili o svých dnech, kdy si přejí zemřít, a aby našli někoho, kdo je v jejich utrpení podpoří a porozumí jim.
Pro ty z vás, kteří tento článek čtete, a máte „fibro“: „Nevzdávejte se, pomoc existuje a stejně tak naděje na lepší zítřky bez bolesti!“
A pro ty z vás, kteří někoho s tímto onemocněním znáte: „Najděte si, o čem skutečně je. Buďte informovaní a zjistěte, jak jim můžete pomoci. Věřte, že to poslední, na co mají nemocní lidé chuť, je vysvětlovat, co jim je.“
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: cecom
