Ministerský předseda dovoluje Řeckému lidu, aby rozhodl o svém vlastním osudu pomocí demokratického referenda. To stačí k tomu, aby dohnal Trojku – Evropskou centrální banku (ECB), Evropskou komisi (EC) a Mezinárodní měnový fond (MMF) – k šílené zuřivosti. Je v tom v kostce všechno, co člověk potřebuje vědět o Evropském „snu“. Tsipras má samozřejmě pravdu; musel svolat referendum, protože Trojka dala „Řeckému lidu a řecké demokracii ultimátum.“ A opravdu „ultimátum, které je v rozporu se základními principy a hodnotami Evropy.“
Ale proč? Protože tak sofistikované politicko-ekonomické předivo evropských „institucí“ – EC, Eurogrupa, ECB – muselo přijít s vážným politickým rozhodnutím; ale vzhledem k jejich z podstaty ohavnému mixu hrabivosti a nekompetence ho nebyli schopni udělat. Takže se teď alespoň občané EU začnou dostávat do obrazu o tom, kdo je jejich nepřítel: tj. ty netransparentní „instituce“, které je údajně reprezentují.
Těch 240 miliard euro prozatím vydaných na vykoupení Řecka (které byly pod záštitou Řecka použity k vyprání peněz ve skutečnosti použitých na vykoupení francouzských a německých bank) uvrhlo celou národní ekonomiku k propadu o 25%; k všudypřítomné nezaměstnanosti; a chudobě, která vyletěla na bezprecedentní úroveň. Ale „instituce“ EU – plus MMF – nikdy neměly Plán B; byla tu jen cesta euro-zbídačování – jakéhosi druhu zlomení ekonomickým Šokem a Úžasem – tedy dálnice k zoufalství. Záminkou proto to byla „záchrana eura“. Ještě absurdnější na tom je to, že Německo nemohlo být ani přezíravější, když Řecko padalo do bankrotu a Grexit se jevil jako nevyhnutelný.
A ač EU funguje prakticky vždy jako neohrabaný, reakční moloch, tak je tu ještě udivující teátr s tím, jak jinak renomovaní intelektuálové, jako Jurgen Habermas, proklínají stranu Syriza jako „nacionalistickou“ a vychvalují bývalého zlatého hocha Goldmana Sachse, presidenta ECB Maria Draghiho.
Čekání na Diogéna
Referendum z 5. července daleko přesahuje za odpověď Řeků na to, zda přijmou nebo zamítnou obrovité vzepětí daní a krácení penzí (což postihne mnohé, kteří jsou už teď pod oficiální hranicí chudoby); což je pro Trojku nevyhnutelná předběžná podmínka – kterou mnozí včetně řeckého ministra považují za „barbarská opatření“ – potřebná k odblokování zase dalšího vykoupení.
Mohlo by to být tak, že daleko vhodnější otázka pro referendum 6. července by mohla být: „Jaká je pro Řecko nepřekročitelná červená linie, aby zůstalo součástí eura?“
Ministerský předseda Tsipras a ministr financí Varoufakis obrátili vzhůru nohama vtíravé fámy o tom, že aby zůstali v eurozóně, tak přijmou jakékoliv pokoření. To posloužilo jen k větší radikalizaci německé politicko-ekonomické elity – od Železné lady Merkelové až po ministra financí Schaubleho. Jejich ne tak moc skrývaným „tajemstvím“ je to, že oni by chtěli, aby Řecko z eura vypadlo.
A to vede těch pár Řeků – co pořád ještě věří v přínosnost toho údajně společného finančního domu – že i ti pomaličku začínají Grexit přijímat. A to s hlavou vztyčenou.
ECB zatím ještě nepřikročila ke zcela nukleární volbě, tj. k rozdrcení celého řeckého bankovního sektoru. Ale s tím, jak fakticky v tomto uplynulém víkendu uzavřeli Pomoc s nouzovou likviditou (ELA), tak se otevřou brány pekla, pokud miliony Řeků počátkem tohoto týdne před referendem vyberou všechny své úspory.
Řecká národní banka „jako člen Eurosystému“, jak zdůrazňovalo její komuniké, „přijme za těchto nepříznivých okolností všechna nezbytná opatření k zajištění finanční stability.“ To s sebou nese vážná omezení výběrů z bank – což tudíž Řecku umožní přežít do dne referenda.
Zatím ještě nikdo neví, co se po 5. červenci stane. Grexit zůstává vzdálenou možností. Při projekcích do budoucnosti a to s přihlédnutím k Prstenu Nibelungů vypadá, že euro „instituce“ samy přilévají oleje do ohně, který by nakonec mohl spálit celou eurozónu – v důsledku jejich nadšení, s jakým chtějí obětovat Řecko stejně jako Brunnhildu.
Co zatím Řecko – kolébka Západní civilizace – světu předvedlo, a na což by měli být jeho občané hrdí, je to, že nic tak Bohy Neoliberalismu nerozběsní, jako výstřel demokracie.
Člověka by mohlo lákat vyvolávání post-moderního Diogena, prvního filosofa bezdomovce, co běhal s lucernou ve snaze nalézt poctivého člověka (v Bruselu?, v Berlíně?, ve Frankfurtu?), ale nikdy žádného nenašel. Ale představme si místo toho setkání s největší celebritou tehdejších dnů – s Alexandrem Velikým – jiné setkání, jak se náš post-moderní Diogenes sluní na dvorku v Aténách.
[quote align="center" color="#999999"]
„Já jsem Wolfgang Schauble, pán nad německými financemi.“
„Já jsem Diogenes, ten Cynik.“
„Mohu pro tebe udělat nějakou laskavost?“
„Ano Nezacláněj mi světlo.“ [/quote]
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com