Zatímco analytici zkouší odhadnout, kdo je v Sýrii slabý článek, kde obnovené opoziční síly připravují nový útok na Damašek, nebo v Iráku, kde nedávno militanti Islamistického státu zabrali strategicky důležité město v západní části země asi 70 mil (112 km) od Bagdádu, tak ISIL zkusila v obou těchto zemích štěstí. Nezabrali prostě jen Palmyru ve východní části Sýrie, nýbrž 22. května se jim podařilo získat plnou kontrolu nad celou pohraniční oblastí mezi Sýrií a Irákem. Dnes už kontrolují více než 53% území Syrské arabské republiky.
23. května se Islamistický stát zmocnil plynového komplexu u Homsu, aniž by narazil na jakýkoliv odpor. Tento komplex je jen 55 mil (88 km) od města Tartus u středomořského pobřeží, které hostí ruskou námořní základnu a je 10 mil (16 km) od hranic s Libanonem. Sýrie je teď de facto rozseknuta vedví, což by mohl být počátek závěrečné fáze vojenské operace ke svržení Bashara al-Assada, který neprovedou gerilové jednotky ze severu, ani z jihu kontrolované anti-syrskou koalicí Saúdské Arábie, Turecka a Kataru, nýbrž militanti ISIL. To bude znamenat konec vlády alawitů v Sýrii, přičemž opozice vytvořená Spojenými státy, Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem se připojí k Islamistickému státu, čímž tato organizace ještě více posílí.
Pokud by jednotky ISIL dobyly Damašek, tak by Islamistický stát měl pod přímou kontrolou celou Sýrii a polovinu Iráku, jelikož tito islamisté už zabrali celou západní část Iráku včetně měst Ramadi a Falluja, a teď už potřebují překlenout jen 35 mil (56 km), aby se dostali do Bagdádu. Šiítské milice byly z Mosulu a Tirkitu staženy spolu s jednotkami pravidelné Irácké armády i přes počáteční úspěch jejich proti-ofenzivy, která začala 24. května a přes jejich letecké krytí zajišťované US Letectvem, tak stejně nakonec všichni zahodili zbraně a utekli. Írán vyslal další jednotky z útvarů Revolučních gard, přičemž jednotky pravidelné Íránské armády přijíždí do Bagdádu. Některé z nich už zahájily protiofenzivu k znovudobytí největší ropné rafinerie ve městě Baiji, která je životně důležitá pro efektivní zásobování Irácké armády palivem. Militanti mezi tím soustřeďují síly k útoku na irácké hlavní město. Několik skupin o síle po 20 tisících puškách se přesunuje k východu z Falluje, aby otevřely cestu k Bagdádu. Podle zpráv je Bagdád už infiltrovaný militanty předstírajícími, že jsou to sunnitští uprchlíci z gubernie Al Anbar. Ozývají se fámy, že irácká metropole bude brzy vystavena útoku jak zvnějšku, tak zevnitř, jelikož sabotéři ISIL včetně těch, co bývali důstojníky v Saddámově armádě, ohrozí veškeré úsilí o zřízení účinného obranného perimetru. Pokud by Bagdád padl, tak má Washington po ruce plán na rozkouskování Iráku do tří enkláv: šiítské, sunnitské a kurdské enklávy.
Ústup armádních a policejní jednotek z Ramadi a z Falluje byl chaotický, tanky a raketomety nechali ležet, ať si je někdo vezme. Stejný vzor bylo možno pozorovat, když džihádisté v červnu 2014 uchvátili Mosul – druhé největší město Iráku. To je ale jen připomínkou toho, že provládní síly jsou v Iráku extrémně slabé. Po svržení Saddáma Husseina byly jeho ozbrojené síly úplně rozpuštěny, přičemž na jejich místě se začala vytvářet nová armáda. Teď je ale jasné, že v průběhu jejího vytvoření se dopustili mnoha chyb. Stažení US vojsk z Iráku na konci roku 2011 těžce postihlo výcvikový program s US Army. Na druhou stranu důstojníci Saddámovy armády se nachází v jednotkách Islamistického státu jako ti nejúspěšnější velitelé.
Po pádu Mosulu v roce 2014 se začala formovat tzv. lidová armáda, aby bojovala s Islamistickým státem, který verboval desetitisíce lidí. Jádrem těchto sil jsou dobře známé skupiny šíitských milicí, jako brigáda Badr a Hizballáh, z nichž větší část podporuje Írán. Těmto silám se podařilo před měsícem vymlátit sunnitské džihádisty a síly militantů ISIL z Tikritu. Pak byli ale šiítské milice obviněny z napadání místních sunnitů. Ač jsou bojovníci šíitských milicí nejbližšími spojenci regulérních iráckých vojsk, tak je místní sunnité vnímají odlišně. Ani sunnité z gubernie Al Anbar, kteří uznávají autoritu vlády v Bagdádu, kolem sebe nechtějí mít bojovníky šíitských milicí, jelikož je neuznávají jako osvoboditele od Islamistického státu.
Poslední vojenské porážky, které irácké síly utrpěly v gubernii Al Anbar, a pád města Ramadi vyvolává spoustu otázek o strategii boje s ISIL, jelikož není jasné, zda centrální vláda v Bagdádu bude schopna obnovit jednotu země. V současné době nelze Islamistický stát nazývat „pouhou“ teroristickou organizací i přes její extrémně brutální metody a rigidní fanatismus. Tento subjekt kontroluje oblast dvě stě tisíc čtverečních mil (514 563 km 2), která je domovem asi 8 milionů lidí, a ti této islamistické skupině platí daně. Tajemstvím jejich úspěchu je kombinace teroristických metod a disciplíny zděděné z dnů vojenského drilu Saddáma Husseina.
Vojenské vítězství nad takovouto organizací závisí na volné vojenské spolupráci mezi Íránem a Spojenými státy. Avšak možnost úspěchu takovéhoto podniku je extrémně nepravděpodobná. Navíc „proti-terorističtí partneři“ Ameriky – Katar a Saúdská Arábie projevují jen nepatrný zájem o vedení jakékoliv formy války proti Islamistickému státu. Jedinou věcí, o kterou mají zájem, je oslabení Íránu, aby byl brzy odříznut od Sýrie právě těmi militanty, na které by jako měli útočit. Dalším možným scénářem je takový kolaps Iráku, při kterém umírnění sunnité najdou způsob, jak neutralizovat Islamistický stát bez „pomoci“ Bagdádu.
Spolu s tím zůstávají mezi vládními silami nejúčinnějšími bojovníky šiíté, hlavně kvůli svému odhodlání a kompetentnímu velení z řad bývalých íránských poradců. To znamená, že jejich počty v gubernii Al Anbar časem jen porostou, což bude vyvolávat nové konfrontace mezi sunnity a šiíty. V tomto kontextu vypadá logicky nedávná událost s návštěvou íránského ministra obrany Hosseina Dehdhana v Bagdádu. Samozřejmě, že po ní přijdou vyšší dodávky zbraní a vyslání ještě více íránských vojáků k „posílení“ frontové linie. Vzhledem k extrémně komplikované situaci bude možná íránský vojenský personál použit přímo k boji s islamisty.
V Bagdádu ještě stále chovají naději, že mohou počítat s vojenskou pomocí Ruska. Během své návštěvy v Moskvě se irácký ministerský předseda Haider al-Abadi sešel s ruským presidentem Vladimirem Putinem, kdy tento zdůraznil důležitost vojenské spolupráce mezi Irákem a Ruskou federací, přičemž ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov slíbil Bagdádu a Damašku ve válce s islamisty plnou podporu. Sergej Lavrov před schůzkou pronesl prohlášení tohoto znění: „Pomáháme jak Iráku, tak Sýrii, a to možná účinněji než kdokoliv jiný, dodávkami zbraní jejich armádám a bezpečnostním silám.“
Tato návštěva v Moskvě ukazuje naléhavou potřebu Iráku, aby v bezprostředním ohrožení islamisty získal nové zbraně, ale rovněž to svědčí o ruské schopnosti poskytnout svým spojencům zbraně „rychleji“ než to dělá Washington. Bagdád není ve stavu, kdy by mohl měsíce čekat, a Rusko je připraveno posílat malé zbraně podle harmonogramu, než se situace zvrhne ze zlé do hroznější. Ač to neznamená, že Irák americké zbraně nepotřebuje. Ale na rozdíl od Spojených států, které předkládají dlouhé seznamy podmínek, aby na Bagdád vyvinuly ještě větší tlak, je Rusko připraveno počkat i na placení. Nedávno Bílý dům nabídl sunnitským povstalcům a kurdským formacím Pešmerga zbraně, aniž by o tom Bagdád vůbec uvědomil, což se stalo pro centrální vládu značným zdrojem frustrace.
Ale soudě podle vojenských úspěchů Islamistického státu v Sýrii a Iráku, je otázka dne následující: je už příliš pozdě na záchranu režimů v těchto zemích? Konec konců, jestli si islamisté udrží tempo, k jakému se dopracovali, tak bude o osudu Damašku a Bagdádu rozhodnuto dost rychle. Není vůbec žádná náhoda, že Hizballáh 25. května vyhlásil, že Washington nemá žádné prostředky k ochraně Středního východu před ISIL. Pro regionální hráče nelze dosáhnout žádného vítězství proti Islamistickému státu bez přímé vojenské intervence Spojených států.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: journal-neo.org
