Tvrdá slova Merkelové na tiskové konferenci v Moskvě 10. května stejně jako její kyselý obličej po rozhovoru s Putinem by mohly mít velice reálné a závažné důvody. Německo čím dále více a více vypadá jako hlavní poražený v geopolitických pletichách jak Ruska, tak Ameriky. A to, i když nepočítáme Ukrajinu, která je hlavním bojištěm. Není žádným tajemstvím, že nejdůležitějším zahraničně politickým cílem Ruska je už dávno rozvíjení úzkých vztahů s Evropou, zvláště s Německem. To není jen tradičním ruským cílem za obzorem při směřování k „westernizaci“ nebo faktem, že president Putin před tím pracoval v Německu, což mělo dopad ne jeho strategické vidění, ale je to i o základních lekcích historie.
Rusko s Německem v obou světových válkách skončily na opačných stranách a utrpěly nesmírné škody, zatímco USA a Británie z toho urvaly nevíce kořisti. Takže je snaha o rozbití tohoto vzorce jen přirozená. Bohužel každá z našich zemí se v první řadě a především ohlíží na své vlastní geopolitické zájmy a ty jsou často vzájemně protichůdné. A Německo se stejně jako před tím dvakrát chystá urvat si svou kořist krátkodobých zájmů v rozporu se svou dlouhodobou strategickou pozicí.
Mohli bychom mluvit o tom, že Německo není plně suverénní, a že k tomu dochází v důsledku vlivu Spojených států, to je ale pravdou jen částečně. Německo v posledních třech desetiletích dosáhlo nesmírného pokroku ve směru obnovy svého geopolitického postavení. Stalo se vůdčí mocností v EU – téměř všechny ostatní evropské země závisí na německých půjčkách a jsou už u Německa těžce zadlužené. Tento proces došel až tak daleko, že mnozí mluví o novém „EuroReichu“, jelikož EU je v podstatě pod hospodářskou kontrolou Německa.
Dalším úhelným kamenem nesoucím obrození Německa jsou ohromné mezinárodní vztahy, zvláště s Ruskem. Ale Ukrajinský konflikt to všechno přes noc změnil. Ze zinscenování násilného svržení zvolené ukrajinské vlády z února 2014 jsou tradičně obviňovány USA, to je ale jen část pravdy.
Dovlečení a dokopání Ukrajiny do evropské sféry vlivu bylo zpočátku projektem EU, zrovna tak jako rozšiřování vlivu Evropské unie do Východní Evropy před tím. Ve skutečnosti při tom docházelo k neformálnímu sdílení odpovědnosti, kde EU obstarávala politické a ekonomické aspekty tohoto přebírání, zatímco USA obstarávaly vojenské záležitosti a na tajné služby připadající aspekty až po přímé vojenské akce (např. v Jugoslávii). A když říkáme EU, tak myslíme Německo – není vůbec náhoda, že během „aktivní fáze“ toho svrhávání navštěvovali všichni vůdci Majdanu neustále Berlín. Rusko celkem spolklo agresivní expanzi EU ve Východní Evropě, i když s trochou mručení. Ale pokusy o vpády do post-sovětského prostoru narazily na okamžité nepřátelství.
Takže můžeme docela dobře říci, že US celkem dost Ukrajiny zneužily, aby EU a zvláště Německo nalákaly do pasti, ze které není žádný snadný únik (a Rusko se samozřejmě do té samé pasti chytilo také). Má to ale ještě jeden aspekt, který je ještě zajímavější: USA nejsou v současnosti oficiálně do tohoto konfliktu zapojeny (všechna vyjednávání během toho úchvatu a po něm zařizovali Evropané), nejsou zapojeny do „de-eskalace“ z Minska a mohly by klidně kdykoliv se jim zachce bez ohledu na situaci kohokoliv ponechat uváznout v tomto jejich zařízení. Moc se nestarají, jestli Putin přinutí rebelské republiky, aby se podvolily Kyjevu, nebo udělá obrat o 180 stupňů a zabere celou zemi svými vojsky. Při prvním scénáři si Amerika může osobovat vítězství, při druhém scénáři mohou tvrdit, že jejich militaristická paranoia byla oprávněná a jejich celosvětová šmelina s ochranou potřebuje ještě více prodejů zbraní. Současná „de-eskalace přes vyjednávání“ je pro US ten nejméně příznivý scénář, ale celkově jim slouží také, protože pokračující nestabilita a turbulence mají negativní dopady na evropskou i ruskou ekonomiku, takže investiční kapitál prchá do US.
Pro Evropu a zvláště pro Německo je situace daleko horší. Nejenže uvízli v politické podpoře režimu, který je objektivně vzato hodně vzdálený evropským hodnotám (osobní svobody, když upaluje protestující zaživa, bez přezírání deklarace lidských práv, bez glorifikace pachatelů Holocaustu a bez vražd politických oponentů v ulicích), ale také nejspíš budou muset zaplati lví podíl nákladů jak na podporu tohoto režimu, tak k nápravě škod v budoucnu.
Tento problém má ještě dva další aspekty, které negativně ovlivňují zvláště Německo:
USA v první řadě z celého srdce odporují německým nárokům na dluhy od ostatních členů EU, když z těchto dluhů pro ně činí spíše břímě než mocenskou páku. Jakékoliv pokus o skupování aktiv nesolventních zemí jsou zablokované. I ten největší hříšník, Řecko, se v odpovědi při rozhovorech směje prodejům ostrovů, aby se splatil státní dluh. Čím déle to trvá, tím vypadá Německo slabší, jako věřitel neschopný vybrat si půjčené peníze.
Zadruhé Německo je nejvíce postižené ruským příklonem k Číně. Jejich ekonomická aliance mj. přímo ohrožuje německou pozici ve světové ekonomice. Pokud bylo Rusko k Německu a k EU přátelské, tak existovala neformální dohoda, že Rusko Číně nepomůže, aby Německo dohnala v oblastech kriticky pro německou ekonomiku důležitých – převážně v metalurgii a ve vyšší chemii.
Německo ve většině těchto oblastí přímo konkuruje Číně a pomaličku ztrácí tržní podíl, ale v oblastech, do kterých patří komplikované kovové slitiny a speciální plasty používané v průmyslové výrobě, u nástrojů a v aero-kosmickém průmyslu je německý technologický náskok před Čínou neoddiskutovatelný – což této zemi na světovém trhu poskytuje relativně veliký výklenek se značnou výnosností. Ale v případě plnocenné aliance mezi Ruskem a Čínou se to může radikálně změnit. Ač v současnosti vlastní ruský a metalurgický průmysl prochází poklesem, tak má pořád vědecké a technologické know-how, aby mohl průmyslu v Číně poskytnout zrychlení a vynulovat německý strategický náskok. V současnosti, když německá technika slouží několikanásobně déle než čínská a stojí jen 2-3 krát tolik, nemůže Čína konkurovat. Jakmile začne být kvalita srovnatelná a čínské ceny budou i tak aspoň o 30% nižší, tak Německo ten trh ztratí a jeho geopolitické postavení se v souladu s tím propadne.
Někteří by mohli tvrdit, že když bude Rusko takto jednat a porušovat sliby Němcům, tak to bude nepoctivé a ne-gentlemanské. Ale člověk nemůže vždy držet své slovo ve světě, kde všichni ostatní nedrží své.
V důsledku toho je Německo trochu ohroženo na všech možných frontách. Že ztratí tvář podporou morálně a finančně zbankrotovanému režimu, kterého uvedli k moci na Ukrajině, že přijde o svou dluhovou páku nad ostatními evropskými zeměmi – což by skoncovalo s EuroReichem, že přijdou o unikátní výklenek na světovém trhu. A to ani nemluvě o menších věcech jako ztráta ruského trhu kvůli „sankční válce“ a o dalších přímých důsledcích konfliktu.
A Německo si navíc nejspíš bude muset se vším tím poradit samo. Francie zabředla do vnitřních problémů, ač Merkelová pořád jejich presidenta tahá s sebou, aby předstírala, že do vyjednávacího procesu je zapojená celá EU.
USA jsou uprostřed zase dalšího volebního cyklu, takže jako vždy současná vláda potřebuje, buď napravit všechen ten binec, co natropila, nebo přinejmenším přesvědčit voliče, že oni za to nemohou. Na druhou stranu potřebuje opozice vládnoucí stranu ovlivnit za všechny problémy stejně jako mnohé z nich pokud možno napravit, aby předvedla svou vlastní kompetenci. To by logicky vedlo k tomu, že by US zkusily všemi nezbytnými prostředky ukončit Ukrajinský konflikt, třebas až po předání Kyjeva Rusku. A kdyby to nefungovalo (Rusko netouží po převzetí péče za takto „štědrý“ dar), tak se alespoň sami distancovat od problému tak, jak je to jen lidsky možné.
Tak nebo tak se BundesKanzlerin Merkel nachází v hodně žhavém ohnisku.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: thesaker.is
