Koncem května 1945 nařídil Josef Stalin maršálu Georgiji Žukovovi, aby opustil Německo a přijel do Moskvy. Dělaly mu starosti aktivity britských spojenců. Stalin řekl, že sovětské síly Němce odzbrojily a poslali je do zajateckých táborů, zatímco Briti to neprovedli. Stalin věřil, že existuje plán na jejich pozdější použití. Zdůrazňoval, že toto je otevřené porušení mezivládní dohody, která uváděla, že vojska, co se vzdají, budou okamžitě rozpuštěna. Sovětské zpravodajství mělo i text tajného telegramu poslaného Winstonem Churchillem veliteli britských sil polnímu maršálovi Bernardu Montgomerymu. Ten dával instrukce k odebrání zbraní a k jejich udržování v operační připravenosti, aby je dali zpátky Němcům, pokud by sovětská ofenziva pokračovala.
Žukov podle instrukcí od Stalina, když mluvil na Spojenecké kontrolní radě (Sovětského svazu, Spojených států, Spojeného království a Francie), tak tvrdě tyto aktivity odsoudil. Řekl, že historie světa zná jen pár příkladů takovéto zrádnosti a odmítání dodržet závazky ze strany národů, které mají status spojenců. Montgomery tato obvinění odmítl. O několik let později ale přiznal, že takovéto instrukce dostal a realizoval je. Jako voják musel poslouchat rozkazy.
Kolem Berlína zuřila zběsilá bitva. V té době řekl Winston Churchill, že ze Sovětského Ruska se stala smrtelná hrozba svobodnému světu. Britský ministerský předseda chtěl, aby se na východě vytvořila nová fronta, aby se tak co nejdříve je to možné, zastavila sovětská ofenziva. Churchilla zachvacovaly pocity, že s porážkou nacistického Německa se vynoří nová hrozba představovaná Sovětským svazem.
Proto Londýn chtěl, aby Berlín zabraly anglo-americké síly. Churchill rovněž chtěl, aby Američané osvobodili Československo Prahu a Rakousko, aby bylo pod kontrolou všech spojenců za rovných podmínek.
Nejpozději v dubnu 1945 dal Churchill instrukce britskému Spojenému štábu plánování Ozbrojených sil, aby koncipoval Operaci Nemyslitelné, což bylo kódové slovo pro dva provázané plány na konflikt mezi Západními spojenci a Sovětským svazem. Generály požádali, aby vypracovali prostředky „k uvalení vůle Spojených států a Britského impéria na Rusko.“ Hypotetický den pro zahájení Spojenecké invaze na Sověty drženou Evropu byl stanoven na 1. července 1945. V posledních dnech války proti Hitlerovu Německu začal Londýn s přípravami k úderu na Sovětský svaz zezadu.
Plán předjímal rozpoutání totální války kvůli okupaci těch částí Sovětského svazu, které mají kritickou důležitost pro jeho válečné úsilí, a zasazení rozhodujícího úderu Sovětským ozbrojeným silám, čímž by SSSR zbavili schopnosti pokračovat v boji.
Plán zpracoval i možnost, že by sovětské síly ustoupily hluboko do svého území v souladu s taktikou používanou v předchozích válkách. Tento plán však britská Komise náčelníků štábů vyhodnotila jako vojensky neproveditelný kvůli převaze sovětských pozemních sil jedna ku třem v Evropě a na Středním východě, kde se ten předjímaný konflikt měl odehrát. Bylo tedy třeba k vyvážení poměru sil i německých jednotek. Proto Churchill chtěl, aby si udržely bojeschopnost.
Válečný kabinet konstatoval: „Ruská armáda se dopracovala ke schopnému a zkušenému Vysokému velení. Armáda je mimořádně odolná, žije a přemisťuje se s daleko menší mírou zajištění údržbou než Západní armády a nasazuje smělou taktiku založenou na značné přezíravosti ke ztrátám, jen aby dosáhla svých cílů. Během války se rychle zlepšila technika a teď už dobrá. O jejím vývoji je známo dost na to, aby se dalo říci, že určitě není oproti velmocem podřadná. Kapacity, které Rusové předvedli při vývoji a vylepšování existujících zbraní a techniky spolu s jejich masovou výrobou jsou značně ohromující. Jsou známy i případy, kdy i Němci kopírovali základní charakteristiky ruské výzbroje.“ Britští plánovači dospěli k pesimistickému závěru. Uvedli, že jakýkoliv útok by byl „hazardem“ a že ta kampaň by byla „dlouhá a nákladná.“ Zpráva ve skutečnosti konstatovala: „Pokud bychom se pustit do války s Ruskem, tak se musíme připravit na zapojení do totální války, která by byla jak dlouhá, tak nákladná.“ Početní převaha sovětských pozemních sil ponechávala jen nepatrnou šanci na úspěch. Hodnocení podepsané 9. června 1945 náčelníkem štábu Armády dospívá k závěru: „Bylo by nad naše síly, abychom vybojovali rychlý byť i omezený úspěch a museli bychom se zapojit do vleklé války s těžko proměnitelnými šancemi. A i ty šance by navíc začaly být iluzorní, pokud by to Američany unavilo a ztratili by zájem a začali se stahovat přitahováni magnetem Pacifické války.“
Ministerský předseda obdržel kopii konceptu plánu 8. června. Ať to Churchilla rozčílilo, jak chtělo, moc s tím nadělat nemohl, neboť převaha Rudé armády byla zřejmá. A to musel brát v úvahu i nový americký president Harry Truman i s atomovou bombou v inventáři US vojsk.
Na schůzce se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem chytil president Truman býka za rohy. Pronesl jen lehce zahalené hrozby nasazení ekonomických sankcí proti Sovětskému svazu. 8. května president bez předchozího upozornění nařídil silně redukovat dodávky podle smlouvy o půjčce a pronájmu. Došlo to až tak daleko, že US lodi, které už byly na cestě do Sovětského svazu, se vrátily na základny. Neuplynula dlouhá doba a příkaz k omezení půjčky a pronájmu byl zrušen, jinak by se Sovětský svaz nepřipojil k válce proti Japonsku, což bylo cosi, co Spojené státy velice potřebovaly. Ale bilaterální vztahy už byly poškozeny. Memorandum podepsané 19. května 1945 úřadujícím ministrem zahraničí Josephem Grew konstatovalo, že válka se Sovětským svazem je nevyhnutelná. Apelovalo na zaujetí tvrdšího postoje při kontaktech se Sovětským svazem. Podle něj bylo účelné zahájit boje dříve, než se SSSR stihne z války zotavit a obnovit svůj ohromný vojenský, ekonomický a územní potenciál.
Vojáci obdrželi impuls od politiků. V srpnu 1945 (nebyla válka s Japonskem zdaleka skončená), mapu strategických cílů v SSSR a v Mandžusku předložili generálu L. Grovesovi, šéfovi US jaderného programu. Plán obsahoval seznam 15 měst Sovětského svazu: Moskva, Baku, Novosibirsk, Gorkij (Nižnyj Novgorod), Sverdlovsk, Čeljabinsk, Omsk, Kujbyšev, Kazaň, Saratov, Molotov (Perm), Magnitogorsk, Groznyj, Stalinsk (nejspíš Stalino – tj. dnešní Doněck) a Nižnyj Tagil. Cíle byly určeny podle popisu geografie, průmyslového potenciálu a primárních cílů zásahu. Washington tak otevřel novou frontu. Tentokrát proti svému spojenci.
Londýn s Washingtonem okamžitě zapomněly, že během Druhé světové války bojovaly bok po boku stejně jako na své závazky podle rozhodnutí konferencí z Jalty, Potsdamu a ze San-Francisca.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: strategic-culture.org
