Pokud někdo z návštěvy ministra zahraničí Johna Kerryho v městě Soči s následným vyjednáváním spolu s jeho náměstkyní Victorií Nuland v Moskvě nabyl dojmu, že by to šlo považovat za první krok ve směru k normalizaci americko-ruských vztahů, tak se šeredně mýlí. Krátce Washington a zvláště Obamova administrativa se pokouší řešit své problémy spíše na úkor Ruska, než aby to bylo s pomocí Ruska, aby si tak zajistila vítězství pro Hillary Clinton v nadcházejících volbách. Spojené státy při tom však nadále zkoušejí na Rusko vyvíjet tlak pomocí různých rozmanitých strategií. Zvláštní pozornost se teď věnuje Sýrii a oslabenému režimu Bashara al-Assada čelícího novému ozbrojenému útoku na Damašek.
Pokusy dosáhnout o zaprodání podpory Sýrii výměnou za četné ústupky na Ukrajině a na Krymu, které údajně John Kerry zkoušel, selhaly. Tak se Američané pokusili o vydírání, což je strategie, k níž se Washington uchyluje u zemí, které odporují jeho diktátu, jako ke standardní volbě. 19. května militanti ostřelovali ruskou ambasádu v Sýrii, údajně Jaysh al-Islam, což vedlo k výbuchu jednoho granátu v hlavní budově diplomatické mise. Naštěstí v místnosti zničené explozí nikdo nebyl. Okamžitě po tomto útoku US ministerstvo zahraničí tento akt terorismu odsoudilo. My jsme si však dobře vědomi skutečnosti, že „jižní fronta“ operující na předměstí syrské metropole je pod kontrolou Jordánců s určitou mírou pomoci US, na rozdíl od „severní fronty“, kde to vede Turecko a Saúdská Arábie. Ostřelování ruské ambasády je tedy jasný signál Rusku, že by mělo zanechat své podpory syrskému režimu.
Bílý dům nadále zkouší něco vyrazit z témata Íránu a odradit Moskvu od dodávek protileteckých systémů S-300 Islámské republice. Američané se ale ani nepokoušeli navrhnout férovou výměnu. Ovšem Washingtonské mozkové trasty jsou si teď už dobře vědomy faktu, že Moskva už Američanům nebaští ty podvodné triky, jako k tomu docházelo ještě před pár lety při zavedení sankcí na Írán a zmrazení kontraktů na dodávky S-300. US cíl je jasný a jednoduchý – zasít v Teheránu pochybnosti o principiální pozici Ruska k Íránu, a tak tedy Íránce dotlačit při diskusích o íránském jaderném programu ke zbytečně velkým ústupkům.
Dalším starým trikem je údajná touha zemí GCC včetně Saúdské Arábie rozběhnout s Ruskem plnocennou spolupráci zvláště při koordinaci globálních cen ropy. Ruskou metropoli navštěvovali jeden po druhém emisaři arabských monarchií s balíčky slibů. Přirozeně, že nic z toho neplánovali realizovat, jelikož to bylo vykonstruováno jen k vábení ruského vedení do pasti. Ale poučení z lekcí o tomto už také vzniklo, zvláště v době, kdy bývalý katarský emír Sheikh Hamad bin Khalifa Al Thani a saúdský princ Bandar nadšeně slibovali miliardy dolarů investic do ruské ekonomiky, nákupy ruských zbraní a lukrativní kontrakty, avšak k žádným konkrétním krokům poté nedošlo.
Tak teď použili nového hráče – Turecko, které vypadá, že se vážně urazilo ruským postojem ke genocidě Arménů. Turecko, pro které je otázka uznání nebo neuznání této genocidy tou nejbolestivější, okamžitě reagovalo na fakt, že Vladimir Putin 24. dubna navštívil Memoriál Tsitsernakaberd postavený jako vzpomínka na oběti genocidy z roku 1915. Turečtí činitelé řekli, že pro tuto návštěvu nemůže být žádné ospravedlnění a o tři dny později turecký president Recep Tayyip Erdogan „připomínal“ události týkající se Krymu. Tento turecký vůdce řekl, že Rusko by mělo zúčtovat se svými činy na Krymu a na Ukrajině, než bude odsuzovat masakr Arménů Otomany v roce 1915.
Washington lačně od Turecka požadoval ještě více protiruských prohlášení včetně těch týkajících se Krymu, která přicházela jedna po druhém. Turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu řekl, že nedávná neoficiální turecká delegace při návštěvě Krymu zjistila projevy porušování lidských práv. Takovéto hodnocení situace v terénu od Cavusoglu vypadá dost divně, jelikož odporuje prohlášením pronášeným členy delegace samotnými. 29. dubna řekl šéf této neoficiální delegace Mehmet Uskyul, že je spokojen se zacházením s Krymskými Tatary na tomto poloostrově. Ještě dramatičtější prohlášení pronesl 14. května při schůzce ministrů zahraničí NATO turecký ministerský předseda Ahmet Davutoğlu. Podle tohoto tureckého činitele: „Nelze ilegální anexi Krymu tolerovat.“ Turecký ministerský předseda rovněž na státy NATO naléhal, aby podporovaly Ukrajinu, aby mohla lépe zajistit bezpečnost svých vlastních lidí. Ahmet Davutoğlu zašel až tak daleko, že zdůrazňoval, že státy NATO by neměly zapomínat na utrpení Krymského lidu…
Ankara zrušila pravidelnou schůzku Rusko-turecké rady pro spolupráci a příjezd Sergeje Lavrova do Atalye, který byl naplánován na 16. května. Formálně pod záminkou obtíží způsobených nadcházejícími parlamentními volbami, po nichž se má zformovat nová vláda. Ale všechny tyto zmatky mohou negativně ovlivnit projekt fundamentální důležitosti pro Rusko – „Turecký proud“, a ničím jiným by Spojené státy nemohli učinit šťastnějšími.
Další fronta této anti-ruské kampaně se otevřela v Makedonii. Spojené státy aktivně protlačují možnost změny režimu ve Skopji, aby tak vzdorovaly ruskému vlivu. Rovněž je důležité si všimnout, že „Turecký proud“ bude přecházet přes makedonské území. O těchto událostech minulý týden ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov řekl: „Objektivně řečeno se tyto události v Makedonii rozbíhají na pozadí toho, že se vláda odmítla připojit k politice sankcí proti Rusku a Skopje dychtivě podporuje projekt plynovodu Turecký proud, kterému odporuje spousta lidí jak v Bruselu, tak za oceánem. Nemůžeme si tedy pomoci od pocitu, že je to tu s tím nějak propojené.“
Washington se ve skutečnosti pokoušel zinscenovat „barevnou revoluci“ zorganizováním masových demonstrací rozpoutaných místní opozicí. I albánská menšina v této zemi, která nemá s makedonskou opozicí nic společného, vyšla do ulic k demonstracím v metropoli Skopji. Moskvě to vše připadá příliš povědomé. Události se dávají do pohybu stejným směrem jako na Ukrajině v letech 2013 a 2014, kdy byl při masových demonstracích zorganizovaných Spojenými státy a Polskem svržen zkorumpovaný režim Viktora Janukoviče.
Takže poslední manévry americké diplomacie nejsou nic než kouřová clona zkonstruovaná k zakrytí skutečných záměrů Obamovy administrativy. Strategické cíle Washingtonu zůstávají stejné – oslabit Rusko všemi nezbytnými prostředky a odtrhnout ho od těch zemí, které se zapojily do spolupráce s Moskvou. Takže nedochází k důvěře ve sliby US ani se s nimi nedosahuje uzavírání žádných dohod. Všechny ty slizké řečičky jsou jen pastičkou v naději, že ruští pro-Západní liberálové by mohli přesvědčit presidenta Putina, že Bílý dům to myslí upřímně. Ale US mozkovým trastům unikla jedna věc – Kreml nezapomněl „ukrajinskou lekci.“
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: journal-neo.org
