Celkové škody způsobené Sovětskému svazu Druhou světovou válkou se rovnaly asi polovině všech spojeneckých ztrát (Sovětský svaz, Spojené státy americké, Velká Británie, Francie). Stalin na konferenci v Jaltě v únoru 1945 navrhl stanovit celkové množství reparací pro Německo ve výši 20 miliard dolarů, za předpokladu, že polovina z této částky ( 10 miliard. dolarů ) bude věnována Sovětského svazu jako zemi, která v protihitlerovské koalici přinesla největší příspěvek a nejvíce obětí k vítězství. Roosevelt a Churchill s určitými výhradami přijali Stalinův návrh… 10 miliard dolarů.
Při tehdejší vazbě americké měny na obsah zlata (US $ 1 = 1/35 unce), tomu odpovídal ekvivalent 10.000 tun zlata a všem reparacím – 20.000 tun zlata . Ukázalo se, že Sovětský svaz souhlasil s tím, že reparace Německa pokryjí jen neúplných 8% jeho přímých válečných škod a pouze 2,8% všech škod . Ze strany Stalina to vypadalo jako velkorysé gesto.
Tato čísla ostře kontrastují s obrovskými sumami reparací do spojeneckých zemí (s výjimkou Ruska), stanovených Německu na pařížské konferenci v roce 1919. Versaillesská smlouva určila výši reparací na 269 000 000 000 zlatých marek – ekvivalent byl okolo 100.000 tun zlata (!). Zničené a oslabené hospodářskou krizí z počátku dvacátých let a pak velkou hospodářskou krizí byla země neschopná platit obrovské reparace a byla nucena se zadlužovat u jiných zemí v souladu s podmínkami smlouvy. Komise v roce 1921 snížila částku reparací na 132 mld. dolarů. Tj asi dvakrát, to byl ekvivalent 50 tisíc tun zlata. Hitler přišel k moci v roce 1933 a Německo zcela přestalo platit reparace. Po druhé světové válce a vzniku Spolkové republiky Německo v roce 1949, byli Němci podle ministrů zahraničních věcí Spojených států, Británie a Francie povinni splatit své dluhy v rámci Smlouvy o Versailles. Podle smlouvy z Londýna v roce 1953, Německo, které ztratilo část území nemuselo platit úroky až do sjednocení. Sjednocení Německa 03.10.1990 vedlo k obnovení jejích povinností reparace podle smlouvy z Versailles. Na to, aby splatilo dluhy, bylo odpuštěno Německu 20 let, na která si Německo vzalo úvěr ve výši 239,4 milionů marek. Německo dokončila splácení reparací svým nejbližším spojencům až koncem roku 2010. Jak to je velmi odlišné od politiky SSSR, který odpustil několik let po skončení druhé světové války reparace Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, které se staly součástí socialistického společenství! Dokonce Východní Německo krátce po svém vzniku zcela přestalo platit reparace Sovětskému svazu.
Stalin nechtěl opakování toho, co se stalo v Německu a Evropě od podpisu smlouvy ve Versailles. Fakticky tato dohoda zahnala Německo do kouta a předurčila vývoj v Evropě ke Druhé světové válce. Ve svém projevu na pařížské mírové konference, k mírové smlouvě s Maďarskem, tehdejší náměstek ministra zahraničních věcí SSSR A. Vyšinskij vysvětlil podstatu sovětské politiky reparací: "Sovětská vláda postupně sleduje takovou linii politiky reparací, která vychází od reálných plánů, aby nedošlo k zadušení Maďarska, aby nezničila kořeny jeho hospodářského oživení, ale spíše mu usnadnila jeho hospodářské oživení, s cílem usnadnit mu dostat se na nohy, ulehčit mu možnost vstoupit do společné rodiny Spojených národů a podílet se na hospodářském oživení v Evropě."
Jemný přístup Sovětského svazu byl aplikován i pro další země, které bojovaly na německé straně. To znamená, že mírová smlouva s Itálií ukládala povinnost zaplatit reparace Sovětskému svazu ve výši 100 mil. USD, což není více než 4-5% z přímých škod, které způsobila Sovětskému svazu.
Princip jemného přístupu k vymezení působnosti reparací byl doplněn další důležitou zásadou sovětské politiky – zejména splácením reparačních závazků výrobky současné produkce. Tato zásada byla formulována s ohledem na poučení z první světové války. Připomeňme, že reparační povinnosti uložené Německu po první světové válce, byly výlučně peněžní a v cizí měně. V důsledku toho mělo Německo rozvíjet produkci, která nebyla zaměřená na nasycení domácího trhu, pro potřebu zboží vyvážet, aby poskytnulo potřebnou měnu. Kromě toho bylo Německo nuceno žádat o půjčky na zaplacení dalšího kola reparací, což jej zahánělo do dluhového otroctví. Opakování toho Sovětský svaz nechtěl. B. Molotov na zasedání Rady ministrů zahraničních věcí 12.12.1947 vysvětlil sovětské pozice: "Ze západních zón neprobíhají žádné reparační úhrady, ale průmysl v anglo-americké jednotné zóně dosahuje pouze 35 procent z úrovně 1938 r. Ze sovětské zóny v Německu probíhají reparační dodávky, a průmysl zde již dosáhl 52 procent úrovně r. 1938. To znamená, že průmyslový index sovětské zóny – i když jsou tam náročnější podmínky pro obnovu průmyslu – je jeden a půl krát vyšší, než je průmyslový index anglo-americké oblasti ".
Na jaltské konferenci, byl princip nepeněžní povahy reparací dohodnut vůdci SSSR, USA, Velké Británie. Na Postupimské konferenci jej anglo-američtí spojenci znovu potvrdili. A od roku 1946 jej začali aktivně mařit. Nicméně torpédovali i další dohody, týkající se odškodnění. Tak i tu, dohodnutou na Postupimské konferenci spojenci s SSSR, že úhrada reparační povinnosti Německa bude částečně na úkor dodávek výrobků a demontáže zařízení v západních okupačních zónách. Nicméně, spojenci kladli sovětské straně překážky při získávání zboží a vybavení ze západních okupačních zón (obdržela pouze několik procent z plánované částky).
Začátek studené války Západu proti Sovětskému svazu v roce 1946 vedl k tomu, že nebyl vytvořen jednotný mechanismus a účet spojeneckých reparací. A s vytvořením ze západních okupačních zón Spolkové republiky Německo v roce 1949, zmizela možnost získání reparací pro Sovětský svaz ze západní části Německa.
Přesné údaje o reparacích uvalených na Německo po druhé světové válce, po Jaltské konferenci, se neobjevily nikde jinde. Otázka stále zůstává zatemněna. Obecné povinnosti německých reparací nebyly zdokumentovány. Nelze vytvořit účinný mechanismus pro centralizovaný sběr reparací a účetnictví plnění reparačních povinnosti Německa. Vítězné země uspokojovaly své reparační nároky vůči Německu jednostranně.
Německo samo, soudě podle prohlášení jejích představitelů neví přesně, kolik zaplatilo za reparace. Sovětský svaz předpokládal získávat reparace ne v peněžní, ale naturální formě. Podle ruského historika Michaila Semirjagy, od března 1945 v průběhu jednoho roku nejvyšší orgány Sovětského svazu přijaly téměř tisíc rozhodnutí týkající se demontáže 4389 firem z Německa, Rakouska, Maďarska a dalších evropských zemích. Plus asi tisíc podniků bylo přivezeno do Svazu z Mandžuska a dokonce i Korey. Působivé cifry. Nicméně, vše je třeba hodnotit ve srovnání. Němečtí fašističtí vetřelci zničili v SSSR 32.000 průmyslových podniků. Tedy počet podniků odvezených do Sovětského svazu z Německa, Rakouska a Maďarska nepřekročil 14% toho, co bylo v SSSR zničeno. Podle tehdejšího předsedy Gosplanu Nikolaje Vozněsenskovo, dodávkami trofejního zařízení z Německa bylo pokryto pouze 0,6% přímých škod Sovětského svazu.
Některé údaje jsou uvedeny v německých dokumentech. Tak, podle ministerstva financí a Spolkového ministerstva pro vnitroněmecké vztahy, odvody ze sovětské okupační zóny a NDR až do roku 1953 činily 66,4 miliard marek, neboli 15,8 mld. dolarů . Podle odhadů německých odborníků, to je dnešní ekvivalent 400 miliard dolarů. Odvody byly prováděny ve zboží a v hotovosti. Hlavní položky reparací z Německa do Sovětského svazu, byly následující (v miliardách marek) dodávky běžné produkce z německých podniků – 34,70; platby v hotovosti v různých měnách (včetně okupační marky) – 15,0.
V letech 1945 -1946 byla široce používanou formou odškodnění demontáž německých firem a odeslání do SSSR. V březnu 1945 byl v Moskvě vytvořen zvláštní výbor Státního výboru obrany, který koordinoval všechny činnosti demontáže vojensko-průmyslových podniků v sovětské okupační zóně v Německu. Od března 1945 do března 1946 bylo rozhodnuto demontovat více než 4000 průmyslových podniků: 2885 v Německu, 1137 – německých firem v Polsku, 206 – v Rakousku, 11 v Maďarsku, 54 v Československu. Demontáž hlavního zařízení bylo provedena na 3474 objektech. Bylo zabaveno 1.118.000 kusů vybavení: obráběcích strojů 339 000 kusů, lisů a bucharů 44.000 kusů, elektromotorů 202.000 kusů. Z čistě vojenských továren bylo v sovětské zóně 67 demontováno, 170 bylo rozbombardovaných, 8 bylo převedeno na výrobu civilního zboží.
Nicméně, demontáž zařízení vedla k ukončování výroby ve východní části Německa a nárůstu nezaměstnanosti, proto byla na počátku roku 1947 tato forma reparací omezena. Místo toho bylo na základě 119 velkých podniků ve východním okupačním sektoru založeno 31 akciových společností se sovětskou účastí. V roce 1950 představovaly 22% průmyslové výroby z NDR. V roce 1954 byly všechny akciové společnosti se sovětskou účastí věnovány Německé demokratické republice. Tím byla v historii reparací Druhé světové války udělána čára.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: P. Reif
Zdroj: fondsk.ru
