Krize zatím neuvolňuje své sevření Evropy. Od podzimu 2008 do počátku roku 2009 zažil světový trh nejhlubší propad ekonomického produktu od druhé světové války. Tohle je globální krize. I ve vynořujících se ekonomikách jako Čína, Brazílie či Indie poklesl ekonomický růst a nemohl kompenzovat recesi v severoatlantické oblasti. Poprvé od celosvětové krize ve 30. letech se globální produkt propadl. Po krátkém vydechnutí v roce 2010, který sotva obnovil úroveň reprodukce jako před krizí, přišel rok 2011, během nějž se růst zase po celém světě propadl. V posledním čtvrtletí 2011 se ekonomický produkt EU propadl o 0,3 procenta. V prvním měsíci 2012 se průmyslová produkce velkých národů EU Francie, Itálie a Španělska ještě propadla.

Od počátku roku 2010 se krize v Evropě se ukazuje jako krize refinancování státu. Při každé krizi jsou zasaženy fiskální výnosy, zatímco nezaměstnanost a spolu s tím sociální výdaje rostou. K tomu se přidaly gigantické záchranné balíčky pro banky a – v porovnání s nimi, jak se přiznává, daleko méně podstatné – stimulační balíčky. Tohle všechno vedlo k ohromnému nárůstu rozpočtových deficitů a státního zadlužení. Množství zemí, počínaje Řeckem, dosáhlo na hranice jejich úvěrové schopnosti. Protože mezinárodní investoři ztratili důvěru, že tyto země ještě mohou své dluhy obsluhovat, nemohou už získat žádnou novou půjčku z kapitálového trhu a pokud ano, tak jen za neúnosně vysokou úrokovou sazbu. Někteří investoři také sází na bankrotové swapy, tj. sázející na bankroty určitých zemí – což je pak sebenaplňující proroctví.

 

Neoliberální ‚konkurenční stát‘

Před současnou krizí, uvážíme-li to odděleně od dluhové krize, takové země jako Španělsko, Itálie a Irsko vykazovaly pozitivní předběžnou rozvahu svých veřejných rozpočtů. To je jednoduše řečeno, když výnosy státu převyšují výdaje. V těchto případech se konkrétní problémy ohledně financí jasně vyvinuly pouze s objevením této poslední krize. V dalších zemích, jako jsou Řecko a Portugalsko, byla rozvaha státního rozpočtu opravdu negativní už před krizí, což naznačuje strukturální problémy s financováním státu. Že takový stát, jako například Řecko, toleroval obrovský rozsah daňových úniků, se musí chápat jako prvek specifického módu vývoje nestandardního kapitalismu a zvláštní konstelace třídních zájmů. Takové jevy jako vysoká inflace, „klientelismus“, korupce a daňové úniky jsou charakteristické u států, které zaujímají místo spíše na periferii mezinárodní dělby práce. Tyto státy vykazují vysokou míru vnitřní strukturální nesourodosti a vytváří se v nich výrobní a třídní vztahy, v nichž se o hodnotu sociálního produktu nemilosrdně bojuje mezi různými třídami a třídními frakcemi.

Navíc neoliberální fiskální politiky opakovaně vytvořily rozpočtové schodky i před současnou krizí. To je rovněž případ i Německa. V důsledku redukce nejvyšší daňové sazby na vysoké příjmy a z dědických daní, odstranění daní z bohatství a daní z převodů akcií, daňových úlev na prodej poboček společných akciových podniků a dalších opatření bylo nutno akceptovat redukci daňových příjmů. Kapitalistický stát se vyvinul do ‚konkurenčního státu‘. Konkurují si v mezinárodním měřítku o investice, usilují o nalákání a uvázání si podniků do lokalit pod svou jurisdikci prostředky selektivní redukce daní pro firmy a investory, stejně jako dotacemi. Naproti tomu jsou to široké masy „pobíračů“ mzdy, které musí nést zvýšenou daňovou zátěž a souběžně s tím redukci požitků sociálního zabezpečení. Tento stát tudíž přispěl k redistribuci bohatství od těch vydělávajících si na mzdu k vlastníkům kapitálu.

Spolu s krizí státního zadlužení se vrátila i bankovní krize. Jelikož důležitým zdrojem zisku jsou pro banky a vlastníky kapitálu vládní dluhopisy, finanční krize rovněž přenáší svůj ráz i do finančních institucí. Kvůli státním bankrotům v Řecku a jinde jsou evropské banky ohroženy kolapsem, finanční domy váhají i s poskytnutím úvěrů jeden druhému. Už v letech 2007/08 v důsledku kolapsu trhu podřízených dluhopisů ve Spojených státech vyschl tzv. trh mezibankovních úvěrů. Banky teď dávají přednost zaparkování peněz u Evropské centrální banky (ECB), než aby je poskytly ostatním. Jako na podzim 2008 tohle zhroucení úvěrů rovněž dopadlo na kruhy průmyslového kapitálu.

Nerovnoměrný vývoj

Globální dynamika krize se přenáší do odporu proti evropské integraci, která ji následně ještě zintenzivňuje. Nerovnoměrný vývoj akumulace kapitálu v eurozóně se během krize ukazuje se šokující zjevností. Německo a pár dalších zemí dosahuje ohromného proudu účetního přebytku a tyto jsou souběžně i vývozci kapitálu (věřiteli). V kontrastu k tomu je většina zemí eurozóny dovozci kapitálu (dlužníky) a mají současný účetní deficit. Rozvaha platebních nerovnováh v Evropě podstatně v posledních letech vzrostla. V kritické diskuzi, která se odehrává kvůli vysvětlení, se jich několik nabízí.

Zaprvé, vzrůstající mezinárodní zadlužení je spojeno s hierarchickou strukturou mezinárodní dělby práce a nerovnoměrným rozvojem výrobních kapacit. Německo je např. vybaveno ohromně diverzifikovanou průmyslovou strukturou, zvláště u výrobních prostředků (obráběcích strojů, chemikálií atd.). Země jako je Řecko naproti tomu toho mají daleko méně co nabídnout světovému trhu. Tento nerovnoměrný vývoj byl vždy neoddělitelnou vlastností světové kapitalistické ekonomiky. Dále produktivní schopnost pokročilosti pracovní síly, to znamená, že lze vyrobit více komodit s tím samým nasazením pracovní síly, vede k větší koncentraci a centralizaci rozvoje kapitálu a k větší tendenci ke geografické koncentraci produkce.

Zadruhé, nerovnoměrný rozvoj je spojen s rozbíhajícími se náklady na jednotku práce. Vztah mezi mzdou a produktivitou, který je vyjádřen náklady na jednotku práce, je pro cenovou konkurenceschopnost i ziskovost kapitálu kriticky důležitý. Stojí za povšimnutí, že neexistuje žádná další země EU, u níž by vzrostly náklady práce za posledních deset let tak málo jako v Německu. Německé společnosti si získaly konkurenční výhodu výrobní restrikcemi vzestupu platů. Německý exportní přebytek ve skutečnosti znamená, že Německo musí rovněž hrát roli mezinárodního věřitele, aby bylo schopno své komodity prodat do zahraničí. Naopak země s deficitem běžného účtu, jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Francie atd. se logicky musí zadlužit, aby byly schopny splatit svůj přebytek v dovozu.

To třetí vysvětlení nerovnoměrného vývoje v EU vypadá, jako by bylo v rozporu s tím druhým, a je založeno na pozorování, že rychlosti růstu u periferních národů EU byly před tím vyšší než v Německu. Vyšší tempa růstu a dovoz kapitálu ze strany periferních národů nejsou projevy chybějící konkurenceschopnosti. Na druhou stranu dokonce i z marxistické perspektivy tekl kapitál zpravidla tam, kde byly vyšší míry růstu. To by možná mohl být důvod toho,  že v posledním desetiletí náklady na jednotku práce rostly o tolik více v Řecku než v Německu. Avšak otázka, kterou je třeba položit, zní: základna těchto úrovní? Mzdové úrovně jsou v každém případě v Řecku mnohem nižší než v Německu.

Rozrůzněné míry růstu rovněž korelují s rozrůzněnými reálnými úrokovými mírami v eurozóně, které jsou výsledkem rozdílů v nominálních úrokových mírách a v míře inflace. Jelikož je ECB předepsána jednotná nominální úroková základna, ač ve světle různých temp růstu cen od země k zemi, vede to pak k rozrůzněnosti reálných úrokových měr. Jelikož je v Řecku vyšší míra inflace než v Německu, t odpovídající reálná úroková míra je tam také nižší. Je-li tomu tak, je tam tudíž pro investora atraktivnější se zadlužit. Z tohoto hlediska příčina platební bilance je přesně opačná, než tomu bylo u předchozího vysvětlení: Není to přebytek v exportu komodit z Německa, jenž vedl k akumulaci dluhu na periferii, je to spíše export kapitálu z imperiálních center, který vedl k vyšším mírám růstu a nárůstu dovozu komodit do zemí na periferii. V prvním případě je obchodní rovnováha (běžný účet) tím, co určuje kapitálový účet; ve druhém případě je tomu naopak.

Jsou „kšefty“ obchodníků tím, co dominuje nad kapitálovými toky, nebo je tomu naopak, převládají kapitálové toky nad obchodem se zbožím? Podle mého názoru tato otázka po příčinnosti platební bilance nemůže být zodpovězena obecně, nýbrž pouze pomocí daleko konkrétnější analýzy jednotlivých případů.

Bez ohledu na to, jak interpretujeme příčinu v relaci mezi komoditními a kapitálovými toky, je tu souhlas v tom, že problémy v eurozóně nelze redukovat na finanční krizi států. Nejenže se rychle zvyšuje zadlužení jednotlivých států v eurozóně, ale stejné je to i se soukromým dluhem. V každém případě by bylo chybou zkusit porozumět finanční krizi států izolovaně od vývoje ekonomiky jako celku.

 

Zintenzivnění konkurence

Společná měna představuje v každém případě zintenzivnění konkurence a problémů s nerovnoměrným rozvojem v rámci eurozóny. Země eurozóny, které nedrží krok v konkurenceschopnosti, nemohou využít své vlastní monetární politiky, např. devalvace své vlastní měny k ochraně své konkurenceschopnosti. Tlak tím vyvíjený nutí ke korekci především země, jež jsou v pozici čistých dlužníků, tj. země s deficitem běžného účtu a s přebytkem importu kapitálu. Tento tlak na adaptaci nakonec vede k redukci mezd tak, jak se to v současnosti dělá ve zintenzivněné formě v Řecku a Portugalsku prostřednictvím politik zbídačování předepsaných trojkou – Evropskou komisí (EC), Evropskou centrální bankou (ECB) a Mezinárodním měnovým fondem (MMF).

Rigidnost, s jakou přistupuje německá vláda k managementu evropské krize, na první pohled vypadá v rozporu s určitými materiálními zájmy kapitálu. Nejsou to jen anglo-američtí investoři, kteří už dlouho požadují, aby ECB bez omezení nakupovala vládní dluhopisy, aby tak snížila úrokové sazby pro země EU postižené krizí refinancování a obnovila důvěru ve státní cenné papíry. Rovněž zazněly požadavky od dalších evropských států, aby ECB zaujala daleko pružnější pozici, a také na zavedení eurobondů. Souběžně s tím se ukazuje, že politiky brutálního zbídačování, ke kterým Řecko a další státy v reakci na ekonomické turbulence přinutila německá vláda, pouze tyto země dotlačují k ještě hlubší krizi. Zde je tudíž třeba vznést otázku, zda jsou politiky posilování krize samy o sobě iracionální z perspektivy reprodukce kapitálu.

Zbídačující opatření spolu s poptávkou po monetárním financování státu čili nadnárodní socializace dluhu si na první pohled vzájemně odporují. Ač politiky zbídačování mají mít údajně za cíl snížení státního zadlužení, tak by rostoucí role ECB jako věřitele poslední záchrany pro státy eurozóny nebo socializace jejich dluhu pomocí eurobondů vytvořily předpoklady pro ještě větší rozšíření státního dluhu. Mezi těmito opatřeními však existuje pouze zdánlivý rozpor. Nakonec ani politiky osekávání výdajů nepovedou k redukci státního zadlužení, ale přinejlepším vytvoří předpoklady k novému vytvoření důvěry investorů v evropské vládní dluhopisy. I MMF očekává, že průměrné zadlužení v eurozóně, které bylo v roce 2010 85,5 procenta HDP, bude v roce 2016 86,6 procenta. Politiky zbídačování stejně jako hodně diskutovaná socializace dluhu slouží jako prevence ještě větší devalvace fiktivního kapitálu, což je tím, co vládní dluhopisy ztělesňují. To, co tu budí obavy, není omezení státního dluhu, ale spíše jeho udržitelnost. Co se týče investorských sfér, vládní dluh globálně rostl v posledních letech rychleji než globální sociální produkt, a právě ten je pro globální finanční firmy nepostradatelný.

 

Zintenzivnění vykořisťování

Ovšem pokud politiky zbídačování a socializace dluhu a monetární financování států od ECB jsou jedna po druhé jen různými způsoby, jak obnovit důvěru v dluhopisy evropských vlád a garancí „trvale udržitelného“ dluhu, proč potom vlády států eurozóny nepřistoupí k pohodlnějšímu způsobu a neuvolní zbídačující opatření a nesoustředí se na socializaci dluhu? Bez zbídačujících politik by určitě státní zadlužení mohlo růst ještě rychleji. Ale proč by to byl takový problém? Itálie si udržovala úroveň státního zadlužení na více než 100 procentech HDP už desítky let. Proč by se to najednou mělo stát problémem? I USA si mohou dovolit poměr dluhu k HDP větší než 100 procent a Japonsko ještě více než 200 procent. Čím vysvětlit rigiditu Německa a evropské politiky zbídačování?

Jejich cílem není jen redukovat státní výdaje nebo zvýšit daňové výnosy. To, na čem záleží, je rovněž snížení mzdové úrovně v soukromém sektoru a prodloužení pracovní doby, zkrátka zvýšení celkové míry vykořisťování práce. Politiky zbídačování krizi nevyřeší, pomohou ale s realizací tradičního požadavku kapitalistů, který nebyl až dosud kvůli poměru sil dosažitelný. Zbídačující opatření neslouží pouze k záchraně bank (jež by šla rovněž provést pomocí výkupu bankovních i vládních dluhopisů ECB), ale především slouží průmyslovému kapitálu, zvláště exportně orientovanému, jehož ziskovost lze tímto způsobem zvýšit.

Navíc to není jenom o obraně eura, ale především o jeho mezinárodní roli. Společná měna nefunguje pouze jako oběživo a platební prostředek uvnitř eurozóny, ale má rovněž globální funkci, i kdyby nic jiného jako mezinárodní rezervní měna zaujímá druhé místo za americkým dolarem. Důležitost a výsadní postavení eura by byly ohroženy, kdyby snad mezinárodní investoři ztratili důvěru ve vládní dluhopisy zemí eurozóny a stáhli svůj kapitál. Euro by tudíž ztratilo hodnotu oproti měnám dalších center kapitálu. A to je přesně o konkurenci mezi měnami, u čeho je stabilita eura jako míry hodnoty a oběživa i platebního prostředku stejně důležitá jako jeho funkce prostředku ukládání hodnoty. Mezinárodně aktivní banky a mezinárodní korporace sídlící v eurozóně zvláště profitují, pokud mohou nabídnout úvěry ve své vlastní měně a když jejich obchodní partneři mohou platit v eurech. Tohle snižuje jejich kurzovní rizika.

Z tohoto hlediska jsou tyto banky a korporace do velké míry zainteresovány na míře, s níž jsou účastníci transakcí mimo eurozónu připravení používat euro jako měnu. To získává tím větší důležitosti, čím je finanční provázanost s vnějšími partnery vyšší. U Německa export k národům mimo eurozónu v posledních letech rostl rychleji než export do zemí v eurozóně. Obrana eura politikami zbídačování není však jednoduše výsledkem evropské strategie německého kapitálu, ale především jeho globalizačních strategií. Nicméně německá vláda nehraje roli evropského despoty čistě v zájmu německého kapitálu, nýbrž i v zájmu dominantních frakcí kapitálu v dalších zemích eurozóny. Pouze tato konvergence zájmů může vysvětlit, proč Sarkozy z větší části lavíroval v jednotném šiku za Merkelovou a proč řecké vlády za žádných okolností neuvažovaly o opuštění eurozóny, ač politiky zbídačování u nich devastovaly a devastují vnitřní trh a poškozuje to ty kapitálové frakce, které jsou na tomto trhu závislé.

 

Odpor

V nadcházejících měsících musí několik zemí refinancovat ohromnou část jejich státního dluhu, jehož splatnost se blíží. To znamená, že jej musí nahradit novými půjčkami. Ještě se ukáže, v jakém rozsahu to bude možné při udržitelných úrokových mírách. Nyní se diskutuje o tom, zda jsou tyto „záchranné balíčky“, za které se u zemí EU zaručuje dočasný Orgán evropské finanční stability (EFSF) a trvalejší Evropský stabilizační mechanismus (ESM) dostatečné, pokud snad refinancování větších zemí jako Itálie a Španělska už nebude dále možné přes kapitálové trhy. Další rozšiřování vzájemného ručení za veřejný dluh jednotlivých národů se setká snad s ještě větším politickým odporem, než jsme až dosud zažili. Když k tomu dojde, tak síly požadující odchod jednotlivých zemí z eurozóny nebo rozštěpení eurozóny budou nadále nabírat na významu.

Za této situace se levice musí zformovat k boji na dvou frontách. Na jedné z těchto front se musí zorganizovat k obraně pracujících a lidových tříd proti politikám vládnoucích tříd k jejich ožebračování a bojovat proti fiskálnímu paktu, který vede k další intenzifikaci neoliberální orientaci evropských finančních a ekonomických politik a k dalšímu vyprazdňování demokracie. Na druhé straně musí bojovat i s nacionalistickými, rasistickými a fašistickými silami, které se staví proti evropské integraci. Levice si musí udělat jasno v tom, že je možná a nutná i jiná, demokratická a solidární Evropa. Protestní akce, do níž se zapojuje široké spektrum účastnících se spojenců, jsou uspořádány, aby se odehrály od 16. do 19. května, a ty nabídnou příležitost k formulaci právě takovéto pozice. (Viz: Bullet No. 634 and blockupy.frankfurt.org.)

Thomas Sablowski


Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>