Ukrajinské odmítání spolupracovat s Ruskem na poli vojenství, vědy a techniky už přineslo své ovoce. Přirozeně, že politika Kyjeva donutila ukrajinské občany, aby si vyžrali to jediné hořké „ovoce“, které přináší: nezaměstnanost, chudobu a de-industrializaci. Během tohoto přervání spolupráce vyvolané Západními kurátory nad Kyjevem vláda toto washingtonské rozhodnutí okecávala a balila jej do sloganu „Ani součástku okupantům!“ – a jeho cílem bylo ve skutečnosti podlomit obranný systém Ruské federace.
„Géniové“ ukrajinského politického myšlení projevovali svůj záměr donutit Moskvu ke kapitulaci odmítáním spolupráce a vývozu součástí. Např. ukrajinský politický „velikán“ Jurij Lucenko navrhl, aby se závodu Južmaš použilo proti Rusku jako prostředku vydírání. Následující argumentace přinesla vskutku „smrtonosné“ důsledky, ale ukázalo se, že ne pro Rusko: „Všechny ruské jaderné rakety mohou dostávat servis jen od našeho Južmaše. Bez tohoto servisu bude celý svět“ – pak ty obscénní kecy, „a to Putin,“ a zas další kecy populární mezi anti-ruskými ukrajinskými vojáky – které Lucento loni v červnu pořád opakoval.
Avšak negativní účinek přervání vztahů je téměř vždy vzájemný a není okamžitý. Protože se zčista jasna ukázalo, že mastodont ukrajinského strojírenství – páteř ukrajinského raketového průmyslu – Južmaš se začal potácet mezi životem a smrtí. Ovšem ty ruské společnosti pořád z důvodů, které jsou Kyjevu záhadou, vesele fungují dál.
Jak vlajková loď raketového průmyslu umírá
Ten závod měl problémy už před tím. Nebyly kritické, ale z roku na rok se kupily.
Nejdříve Američané odmítli s Južmašem spolupráci kvůli explozi rakety Anthares. Američané se formálně pustili do už rok trvající finalizace technického řešení pro jejich raketu, takže Južmaš po celou tu dobu zůstane bez US zakázek. Ve skutečnosti, pokud se Washington rozhodne tuto spolupráci obnovit, tak už nenajdou nikoho, s kým by si o tom mohli promluvit, protože do té doby se ta společnost přemění jen na úložiště zařízení.
Posledním hřebíčkem do rakve tohoto závodu bylo odmítnutí Ruské federace nakupovat raketové nosiče Zenit a nahradí v Rusku vyrobenou Angarou.
Uprostřed října 2014 tuto společnost denně opouštělo asi padesát zaměstnanců. A to jsou ti nejcennější pracovníky, které nemůže jen tak někdo nahradit. Situaci ještě zhoršily ty nikdy nekončící vlny Kyjevem uprostřed občanské války na Východě vyhlašovaných „mogilizací“ – což je hovorové slovo pro mobilizace, a je odvozeninou mobilizace s úpravou od „mogila“, což rusky znamená „hrob“.
Počet mobilizovaných pracovníků není přesně znám, ale čím více zaměstnanců přicházelo o práci, tím více jich bylo vysíláno do řad ukrajinské armády – čímž nejenže posílili obranu země, nýbrž i „vytvořili nová pracovní místa.“ Poškození personálního potenciálu se tudíž zvyšuje přímo úměrně k době trvání války a k počtu vysazování z práce v závodě.
Smrt podniku: Jen pár faktů
Člověk by se mohl poučit o stavu společnosti z interview s jejím bývalým ředitelem Viktorem Ščigolem, zde se ale soustředíme jen na fakta a důsledky odstavování závodu:
- – během posledních tří let spadl objem produkce více než čtyřnásobně a objem kontraktů s Ruskem pokles 60 násobně, když to počítáme v hřivnách;
- – zavření závodu povede ke ztrátě asi 50 000 pracovních míst v Južmaši a v napojených podnicích;
- – asi 70% součástí pro raketové nosiče Zenit se vyrábělo ve spolupráci s Ruskem;
- – kontrakty s Brazilci a udržování pracovních vztahů s USA umožní zaměstnat jen asi 10% personálu závodu;
- – spolupráce s Ruskem byla úplně ukončena, což vede ke ztrátě více než 80% výnosů závodu;
- – zaměstnanci společnosti už po více než sedm měsíců nedostali platy;
- – z celkového počtu 7 000 pracovníků už společnost více než tisíc opustilo;
- – už před dvěma lety se objednávky z Ukrajiny scvrkly na nepatrných 10 milionů hřiven (což je jen něco přes 1 milion $ ve směnném kurzu roku 2013), a dnes už z ní objednávky nejsou žádné.
Kdo je další na řadě?
Dalším kandidátem na úpadek je Antonov ASTC (Letecký vědecký a technologický komplex) a další strojírenské podniky.
30. ledna přijala do Antonov ASTC mise MMF. Obeznámili se s prací v podniku a navštívili laboratoř statických testů, stanoviště palubních inženýrů a pilotů ve výcvikovém AN-148, montážní dílny jak pro experimentální, tak pro sériovou výrobu, a také se poučili o slibných projektech budoucnosti.
Není známo, co je skutečným účelem návštěvy úředníků MMF, lze ale pochybovat, že by ti lichváři obhajující zájmy Západního kapitálu měli zájem na rychlém zotavení a rozvoji tohoto podniku. Takže ten půjde s největší pravděpodobností do likvidace. Nejspíš je zavření četných high-tech průmyslů jednou z podmínek k uvolnění půjček MMF pro Kyjev.
Je pozoruhodné, že zmírající Južmaš i Antonov jsou propojeny průmyslovou spoluprací – šasi letounů rodiny AN se vyrábí v Dněpropetrovsku.
Situace není o nic lepší ani v průmyslu výroby vagónů – za první polovinu loňského roku smontovali jen 3 500 vagónů při kapacitě 38 tisíc. Charkovský závod Elektroťjažmaš přišel kvůli zrušení zakázek z Ruska 41 milionů $, když tam do té doby dodával turbogenerátory, elektromotory a důlní vrtná zařízení. Ztráty Južkabel dosáhly 12,4 milionu $.
Jen Turboatomu a „Motor Siči“ se zatím daří přežívat.
D alší na řadě je v úmrtí metalurgie, která se nachází ve stavu deprese už po několik let. Zničení nebo ztráta koksárny Avdějevka donutí Kyjev, aby přešel na dovážený koks, přičemž blížící se ztráta Mariupolu, který přejde pod správu DLR (Doněcké lidové republiky) povede ke ztrátě hlavního přístavu exportujícího válcované kovové výrobky. S propadem produkce kovů přijde státní rozpočet o značnou část svých výdělků v zahraničních měnách.
B ěhem války mezi Kyjevem a Dněpropetrovskem by potenciálně mohl zahynout i sektor feroslitin, který kontroloval Igor Kolomojskij. Závody na feroslitiny už dávno nebyly modernizovány a jde o neuvěřitelně energeticky náročný průmysl. Prozatím jsou tím jediným, co tento průmysl zachraňuje, dodávky elektřiny z Ruska a neochota Kyjeva rozházet si to s Kolomojským.
Dost vágní jsou vyhlídky chemického a potravinářského průmyslu, avšak situace není o nic lepší ani v jiných oblastech ekonomiky, které trpí nedopečenými reformami a „vpády“ konkurentů z Pobaltských států a z USA.
***
Dalo by se s jistotou říci, že Ukrajina na konci své občanské války završí proces de-industrializace a to, co z toho zbyde, bude schopno tak akorát pěstovat zrniny.
Ty existující objekty průmyslových infrastruktur nejsou kyjevským vládcům nic platné, když pracovníci schopní udržovat elektrárny a vyrábět high-tech zboží z těch továren, co zázračně přežily, buď zemřou na frontě, když se jim nepovede vyhnout se „mogilizaci“, nebo odejdou ze země, aby uprchli před bídou. Dá se dost bezpečně konstatovat, že současný správcovský personál je zcela nekompetentní, což potvrzují pravidelné havárie v ukrajinských jaderných elektrárnách, které jen tak tak zatím unikly zopakování černobylské katastrofy.
Finanční bankrot, který bude Kyjev muset nevyhnutelně vyhlásit, pouze urychlí smrt průmyslu. Spolu se zavíráním výrob se bude Kyjev potýkat se snižováním výdělků v zahraničních měnách, s poklesem rozpočtových výnosů a tudíž s blížícím se kolapsem a ztrátou desetitisíců pracovních míst – a to ne kvůli nějaké moskevské politice, nýbrž kvůli vlastní kyjevské touze zabít sami sebe záští k Rusku.
Protože s každým dalším zavřeným závodem se jen přiblíží začátek ohromných městských bouří a naroste počet odpůrců zbankrotovaného projektu „Ukrajina“.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: vineyardsaker.com, reformy.cz
