Střední východ se potýká se začarovaným kruhem USA podněcovaných změn režimů a překreslování zavedených hranic arabských států. Možná, že Američané jsou vedeni názorem, který před čtyřmi desetiletími vyjádřila bývalá izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová: „Kromě Egypta a Izraele, což jsou skutečné státy, sestává zbytek Středního východu jen z kmenů mávajících svými vlajkami.“ Vyrabovaná Libye přestala být jednotným státem, už i Jemen je rozdělený a integrita Sýrie a Iráku je v ohrožení. Islamistický stát, nový produkt americké diplomacie, se vynořil na území větším, než je Velká Británie. A to připravuje invazi do Libanonu a Jordánska.
K jeho dalším plánům patří uchvátit kontrolu nad Mekkou a Medínou. Z této organizace se stala daleko větší hrozba, než jakou je kterákoliv jiná teroristická skupina.
V současnosti se připravuje 25 tisíc mužů silný spojený kontingent Irácké armády a kurdských ozbrojených formací k osvobození Mosulu od militantů Islamistického státu. Operace k osvobození druhého největšího iráckého města s více než dvěma miliony obyvateli není jen proti-teroristickou operací – je to operace rozsáhlé plnocenné války. A není to jen o dosažení vojenského vítězství. Irák hájí svou samotnou národní státnost. USA afghánská zkušenost poskytuje varování. Mudžáhídini dostali americké zbraně k boji proti SSSR. Teď se z nich stal Taliban. Občanská válka tam neskončila ani po 13 letech okupace USA a NATO a Taliban je tam na cestě k moci. A tohle všechno se opakuje v Iráku. Jen málokdo věří, že USA zvítězí.
USA plánovaná vojenská operace, jejíž misí je porážka Islamistického státu, má tři fáze:
- Vést proti pozicím islamistů letecké nálety;
- Poskytnout iráckým vládním silám a jednotkám kurdské sebeobrany a možná i některým sunnitským kmenům výcvik;
- Odstranit síly Islamistického státu v Sýrii – což má být konečným cílem kampaně.
Podle Pentagonu realizace tohoto plánu zabere tři roky. Tedy tu misi bude muset dokončit někdo jiný, hned jak Obama v roce 2016 odejde. Než jeho funkční období skončí, tak může položit miny pod iráckou státnost. K tomu je zaměřená jeho politika Iráckého Kurdistánu.
Proti Islamistickému státu neexistuje žádná jednotná fronta. K silám střetávajícím se s touto skupinou patří USA postavená koalice, vládní síly v Sýrii a Iráku, stejně jako kurdské formace v obou těchto zemích. Kurdové si dobře uvědomují, že džihádisté za žádných okolností nepřijmou myšlenku na kurdskou nezávislost nebo jejich autonomii uvnitř hranic, které chtějí vytvořit. I když jsou Kurdové formálně autonomním útvarem v severním Iráku, tak fakticky kurdský nezávislý stát existuje už mnoho let, prakticky od svržení Saddáma Husseina v roce 2003. Za George Bushe Jr. se Spojené státy staly garantem irácké územní celistvosti uvnitř hranic, které v té době existovaly. President Obama ale situaci vidí jinak. S ním u moci USA dost rychle vycouvaly ze svých spojeneckých závazků. Washingtonu totiž dělá starosti sbližování šíitského vedení v Iráku s vládou šíitského státu Íránu. Vyhlídka na to ho děsí daleko více než vynoření takového teroristického monstra, jako je Islamistický stát na irácké půdě. A zase dělají chybu, když si myslí, že ten „Kurdský projekt“, který sponzorují, podryje pozice Íránu. Možná právě naopak, když bude americký president hrát kurdskou kartou, tak Írán ještě posílí. Pokud se Kurdistán stane nezávislým, tak mezi šíitskými muslimy vzroste rozsáhlá podpora pro nárůst íránského vlivu uvnitř země. Političtí oponenti se Obamy neustále ptají, proč zmařil příležitosti vytvořené vítězstvím nad Saddámem Husseinem, čímž to ohromné úsilí a obrovské náklady spolu se strašnými obětmi zahodil do stoupy. Bylo to všechno nadarmo? Americké plány na odtržení Kurdistánu nepodporují ani jeho sousedé. Arabský svět si myslí, že Obamova kurdská politika povede k objevení se „druhého Izraele“ na Středním východě. Monarchové z Arabského poloostrova se děsí, že až Pešmerga (formace kurdské sebeobrany) skoncují s hrozbou Islamistického státu, tak obrátí své zbraně dodané Washingtonem proti Bagdádu. Takovýto vývoj událostí by vedl k rozdělení Iráku. A tento strach je opodstatněný. Americký scénář kampaně proti Islamistickému státu nepředjímá podporu Iráku jako jednotnému státu. Fragmentovaná pomoc se odděleně poskytuje třem skupinám uvnitř země: provládním šiítským silám, kurdským ozbrojeným formacím a sunnitským kmenům. USA spolupracují s každou z těchto tří sil zvlášť ve snaze politicky si je podmanit. A i množství vojenské pomoci je velice vyvážené a vykalkulované. Tato strategie už samo o sobě vytváří základnu pro podněcování budoucích hluboce zakořeněných svárů.
Není to bez důvodu, že se Saúdská Arábie chystá na irácké hranici postavit 1 000 km dlouhou zeď, aby zabránila šíření chaosu z Iráku na Arabský poloostrov. Saúdové nijak netouží po účasti na válce proti Islamistickému státu. Ta zeď je více spíše trikem pro publicitu než opevněním k zabránění agrese. Před několika dny se v Rijádu sešlo 20 arabských států, aby prodiskutovaly otázky poskytování vojenské pomoci Bagdádu. Saúdská Arábie se staví proti dělení Iráku v americkém stylu a odporuje nápadu na nezávislý Kurdský stát. Rijád věří, že uznáním iráckých Kurdů se vyvolá rozkol ve vládní koalici v Bagdádu s vychýlením rovnováhy ve prospěch šíitských muslimů blízkých Íránu. V takovém případě bude Islamistický stát jen jedním ze dvou zel spolu ještě s pro-íránským Irákem.
Objevení se Iráckého Kurdistánu, který má být do značné míry závislý na rozsáhlé americké pomoci, není přijatelné ani pro Turecko. Turecké vztahy s Washingtonem v poslední době zažily značný odliv. Nikdy nebyly horší. V této zemi je Kurdská otázka palčivým národním problémem. Turecko odmítlo Kurdům v Iráku a v Sýrii pomoci. Rovněž je připraveno vetovat sjednocení Kurdů a rozhodně odmítá myšlenku na zřízení vlastní administrativy v Západním Kurdistánu (ve skutečnosti Kurdy obývaném autonomním regionu v severní a v severozápadní Sýrii). V roce 2012 se 16 kurdských politických stran sdružilo pod vlajkou Kurdského národního kongresu, aby si zabraly severní část Sýrie pod svou kontrolu. Mocná syrská Kurdská demokratická unie (PYD) se přidala ke Kurdské národní radě, aby vytvořily Kurdskou nejvyšší radu. Tahle Unie není zrovna neškodná a udržuje úzké vazby s Kurdskou stranou pracujících, tj. se skupinou kurdských rebelů operujících v Turecku. Ankara chce, aby byl její postoj při budování vztahů s Kurdy brán v úvahu. Turecko volá po celkovém zhodnocení možných nežádoucích vedlejších účinků, které by vyvolalo možné rozdělení Iráku.
Bývalý floridský guvernér a vyhlídkově kandidát pro presidentské volby 2016 za Republikány Jebb Bush, když kritizoval Obamova pochybení v zahraniční politice na chicagském Koncilu o globálních záležitostech, tak varoval, že „kamkoliv se podíváte, tam vidíte, jak se svět vymyká kontrole,“ což byl projev, který byl zjevně dalším krokem v pečlivé choreografii rozběhu presidentské kandidatury 2016. A bodem této agendy je i kritika Obamovy zahraniční politiky. Spojené státy byly vždy ohledně kurdské politiky dost rozporuplné. Washington podporuje irácké Kurdy v boji s Islamistickým státem, ale obrátil se zády k syrským Kurdům. Washington používá íránské Kurdy k podvracení íránského režimu a turecké Kurdy k vydírání Ankary. USA např. hrozí, že přesunou základnu amerického Letectva z Incirliku do Erbilu, hlavního města iráckého Kurdistánu.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: strategic-culture.org, reformy.cz
