Eurozóna sklouzává do recese, jíž by se šlo vyhnout. Kdyby tvůrci politik poskytli fiskální podporu postiženým zemím Jihu a garance za jejich vládní dluhopisy (jako to USG dělá pro ministerstvo financí USA), pak by jejich ekonomiky mohly nadále růst, zatímco by se zaváděly nezbytné reformy. Avšak Trojka (MMF, ECB a Evropská komise) se rozhodla, že podmínkou výkupu z dluhů, co musí přijmout členské státy, jsou krutá zbídačující opatření, která donutila vůdce, aby osekaly platy ve vládním sektoru, vládní služby a programy. Výsledek byl naprosto předpověditelný; ekonomická aktivita se začala zadrhávat, jak jedna země po druhé upadala do těžkého propadu.

Takže ten pokles byl v podstatě záležitostí volby, ranou, kterou zasadily samy sobě, kterou přivodilo mizerné rozhodování v Bruselu a Frankfurtu. Každý mohl dopředu vidět, jaké to přinese výsledky, protože politika aktivní ekonomické kontrakce vede k ekonomické kontrakci. Realizuj politiku, která je navržena, aby přinesla oslabení ekonomiky, a pak se ekonomika skutečně oslabí.

Během asi tak posledního měsíce se pozornost zaměřila převážně na Španělsko a z dobrého důvodu. Španělský bankovní systém se rozpadá pod tíhou desítek miliard nesplácených půjček vygenerovaných gigantickou stavební bublinou, která pořád ještě splaskává. Nezaměstnanost je ve Španělsku je na nejvyšší úrovni v Evropě s 24 procenty. (Nezaměstnanost mládeže je přes 50 procent.) Ale i tak španělský pravicový ministerský předseda Mariano Rajoy zkouší dosáhnout cílového deficitu požadovaného Trojkou, který tuto nezaměstnanost vytlačí ještě výše, přičemž se ještě prohloubí recese. Podle Der Speigel:

„Ministerský předseda nedávno oznámil, že chce omezit výdaje na vzdělávací a zdravotní systém v zemi o 10 miliard €. … Aby splnily požadavky centrální vlády, budou muset regiony osekat 80 000 učitelských míst z 500 000.“

Jak vidíte, zbídačující opatření a konsolidace dluhů pouze již existující španělské bědy ještě rozhojňují. Nakonec dosáhne Španělsko vykoupení až po nesmírném množství úplně zbytečné bídy, ačkoliv president ECB Mario Draghi trvá na tom, že tomu tak není.

Avšak problémy Evropy se neomezují na Španělsko nebo země na periferii. Francouzský výrobní produkt se propadá už druhý měsíc v řadě a tempo poklesu se zrychluje. Sektor služeb rovněž vykazuje známky obtíží, jelikož utahování opasků zaškrcuje a pozvolna snižuje agregátní poptávku. Jak se propad prohlubuje, nezaměstnanost míří výše. Podle dat z Eurostatu sezónně očištěný pokles zaměstnanosti ve Francii dosáhl v dubnu 10 procent, tj. nejvýše za 12 měsíců. Bující nezaměstnanost vedla k vzedmutí chudoby, která nyní postihuje 13,5 procenta populace. Zbídačující opatření vedla k poklesu osobní spotřeby, k erozi spotřebitelské důvěry a k obecnému poklesu ve všech sektorech. Ale i tak nepostižitelní bankéři a byrokraté v Bruselu a Frankfurtu neslevili ani pětník z původní politiky. Zůstávají ve své oddanosti zbídačování neochvějní.

Zde Draghi obhajuje zbídačování v interview s Wall Street Journal:

„K fiskální konsolidaci neexistuje alternativa a my bychom neměli popírat, že je to z krátkodobého hlediska kontraproduktivní. V budoucnu však vznikne tzv. kanál důvěry, který reaktivuje růst; není to však cosi, k čemu dojde okamžitě, a proto jsou strukturální reformy tak důležité, protože krátkodobý pokles nahradí dlouhodobě udržitelný růst jedině, když budou tyto reformy uskutečněny.“ („Otázky a odpovědi: President ECB Mario Draghi,“ Wall Street Journal)

Všimněte si, že Draghi neobhajuje zbídačování na bázi jakékoliv identifikovatelné ekonomické teorie, ani necituje žádné příklady úspěchů dosažených zbídačováním. (Existují vůbec nějaké?) Ani nejmenuje žádného prominentního ekonoma, který tuto teorii podporuje. Je to všechno jenom o tom: „Věř nám, my jsme experti“… „z kontrakce vzniklá expanze bude fungovat, protože my to říkáme,“ ačkoliv se ekonomika propadá, nezaměstnanost a extrémní chudoba dosahují rekordních výšin a Eurozóna se boří do nejhoršího propadu za posledních 80 let. „Věř nám. My víme, co děláme.“

A zde je vzorek Draghiho názorů na zdanění z toho samého interview:

„‘Dobrá‘ konsolidace je taková, při níž jsou daně nižší a nižší jsou i vládní výdaje, a ty jsou na infrastruktury a další investice.“ … „‘Špatná‘ konsolidace je ve skutečnosti ta, které lze dosáhnout snadněji … nárůstem daní a osekáním kapitálových výdajů.“

Shrňme to: Osekání veřejných výdajů a zbídačení. „Dobře.“ Zvednutí daní. „Špatně.“ Není tohle ten pravicový žvást, co jsme slýchali už roky?

Takový objem „úspor“, aby se jím zaútočilo na evropský sociální model a skrolovaly se zpět progresivní výdobytky minulého století. Existuje téměř universální shoda v tom, že utahování opasků nevede k zotavení, ale jen věci zhoršuje. Krácení deficitů v agónii recese, to je zaručená cesta k zadušení ekonomické aktivity a rozdmychání sociálních nepokojů. A tak se to děje. Kromě toho, že mnoho z největších měst EU se přetvoří na zóny volného odstřelu, zbídačení přetvoří politickou mapu a podnítí radikální elementy jak na pravici, tak na levici, a ty volají po ukončení unie se 17 členy a návrat k národní suverenitě. (Hurá)

Tvůrci politik, ale i tak zjevně směřují do politické ohnivé bouře, které se teprve dotýkají. Zůstávají zaměřeni na svůj primární cíl jak laser, a tím primárním cílem je zajistit, že větší podíl národního bohatství se posune nahoru v příjmovém řetězci. Způsob, jakým to dělají, je demagogický podvrh s „dluhovou krizí“, zatímco jejich političtí lokajové a „technici“ ořezávají penze, zdravotní péči a dotace chráněným průmyslům; osekávají státní rozpočty, redukují svou federální pracovní sílu, drtí organizované odbory, odstraňují tarify a daně z kapitálu a privatizují více veřejných aktiv a služeb. Menší vláda znamená méně aktivity, méně pracovních míst, slabší poptávku a větší těžkosti pro pracující lidi. Jinými slovy, zbídačováním se dosáhne přesně toho, čeho je zamýšleno dosáhnout; větší hrabání pro to 1% a ani ň pro všechny ostatní. Zde je výňatek z článku v Reuters:

„Obchod eurozóny se v dubnu propadl hlouběji a daleko rychlejším tempem, než se očekávalo, což naznačuje, že ekonomika zůstane v recesi přinejmenším do druhé poloviny roku…

„Dnešní chmurná čísla z PMI jasně ukazují, že ekonomika eurozóny zůstává na cestě zoufalství“… Evropské továrny zažily svůj nejhorší měsíc od června 2009. Společnosti řekly, že jejich potvrzené objednávky se smršťují, takže v reakci na padající poptávku omezují pracovní místa…“

„Neexistují tu žádné reálné faktory táhnoucí růst, což znamená, že ačkoliv celkové tempo poklesu je v tomto okamžiku jen mírné, můžeme zažít, že se to v následujících měsících bude zhoršovat,“ řekl Chris Williamson, šéfekonom a kompilátor PMI u Markit.“ („Eurozóna se oproti očekáváním v dubnu propadla hlouběji,“ Reuters).

„Konsolidace dluhů“ od Draghiho a „strukturální reformy“ zvýšily deflační tlaky a prohloubily propad. Došlo k totálnímu propadu, jak mohl předvídat kdokoliv s alespoň půlkou mozku.

Takže se od vás očekává, že uvěříte, že president ECB nevěděl, jaký bude účinek jeho politiky, že nevěděl, že protirůstová politika povede k ekonomickému poklesu?

Samozřejmě, že to věděl. Draghi není idiot; je to velice kompetentní ekonom. Tohle jen ukazuje, že měl postranní úmysly, a že tyto politiky byly upečeny tak, aby sloužily zájmům kámošů z bank a nikoliv těch 99%. Konec konců skutečným účelem zbídačování není omezení rozpočtových deficitů nebo podnícení růstu, nýbrž svázat vládu ve fiskální svěrací kazajce tak, aby si soukromý průmysl a velké finance urvaly větší kus koláče. Není to však tím, o čem to všechno je?

Určitě je tomu tak. Zbídačování je jen euro-verze „vyhladovění nepřítele“.

Poznámky překladatele:

Se základem zdůvodnění aktivně protirůstové politiky lze nepochybně naprosto souhlasit. Zajímalo by mě, co si myslí současní studenti ekonomie, když aktivně prováděné politiky jsou naprostým opakem toho, co se píše v učebnicích této vědy. Nepochybně jde o podrývání ekonomických pozic jiných skupin, než je nejužší kapitálová a mocenská oligarchie. K těmto jiným ekonomickým skupinám jistě patří i masy zaměstnanců, drobných živnostníků a pojištěnců sociálního a penzijního pojištění, jejichž úspory a pojistné rezervy je nutno vytunelovat do kapes oligarchů, a jejich politické a právní pozice podkopat. Tato skupina však není jediná, proti které je umělý hospodářský pokles zaměřen.

Tahle politika je aktivní obranou proti ozdravnému účinku krize. Krize ve skutečnosti kromě mnoha nepříjemných účinků plní i velice důležitou funkci. Podrývá pozice privilegovaných kapitálových skupin a přiděluje konkurenční příležitosti těm, co mají co trhu nabídnout. Oživuje inovace a odebírá privilegia. Je to okamžik, kdy neviditelná ruka trhu pracuje nejusilovněji. Bací pěstí do stolu, porazí falešně hrající figurky a znovu rozdá karty. A tohle je pokus nekalou mocenskou manipulací přehrát i tuto neviditelnou ruku v její ultimátní funkci.

Kartely privilegovaných korporací kolem bankovních molochů a jejich pochybné projekty jsou fakticky zkrachované nebo ve stavu, kdy by musely vyklidit velkou část svých tržních pozic skutečně reálně konkurenceschopnému kapitálu. Ovšem zablokuje-li se dočasně růst umělým omezením agregátní poptávky, dojde k tvrdému omezení konkurenčních investic a k zastavení útoku inovativní férové konkurence na pozice kartelů. Destabilizace společnosti živelným na nich nezávisejícím růstem, které se vždy oligarchie bála ze všeho nejvíce, se tedy při umělém hospodářském poklesu nekoná a je tu příležitost k zotavení jejich POZIC – na úkor zotavení stavu EKONOMIKY.

Současní eurokraté a finanční oligarchové jistě velice dobře rozumí motivům čínských kunfuciánců, kteří nařídili spálit zaoceánské lodě, aby se jim společnost nedestabilizova prudkým rozvojem ze zámořského obchodu a posilováním pozic skutečně úspěšných obchodníků na úkor oligarchů.

Ani v zemi, jako je Česká republika, jejíž deficit určitě nemá hodnotu, která by odůvodňovala tu umělou protirůstovou politiku, k níž zde dochází, není tohle údajné „prohladovění se k prosperitě“ praktikováno úplně jen proto, že pro ty kleptokratické družiny afrického typu, co tu vládnou, jsou prorůstové složky vládních výdajů jen zbytečným snižováním „produktivity“ jejich tunelů přisátých ke státnímu rozpočtu.  Růstový potenciál českého kapitálu musí být zaškrcen, aby neohrozil pozice privilegovaných.

 

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>