Mandát prezidenta Hollandea dospěl do své poloviny. Zcela katatrofální televizní vystoupení, které bylo za tímto účelem zorganizované ukázalo, že Hollande jako prezident neuspěl. Muž, který právě sedí za pultem by mohl být státním zaměstnanecem na jakékoli přepážce francouzského státu. Vypadá neškodným způsobem přátelsky, má hranaté brýle a při všech svých činnostech působí beznadějně přetíženým dojmem.
Tímto mužem je François Hollande, prezident Francie. A naproti němu sedí v televizním studiu Joelle, 60, která je již dva roky bez zaměstnání. „Co byste mi poradil, Monsieur Présidente?“, ptá se Joelle.
Prezident se začne ošívat a vypadá přitom nekonečně osamělý. „Jaké jste měla předtím zaměstnání, Joelle, ptá se Hollande nejistě. Pracovala jste ve státní správě, aha. Hollande si dělá horlivě poznámky a ptá se ženy na její profesní postup , jako by byl spolupracovníkem nějaké pracovní agentury. Je tu ovšem malý rozdíl, Hollande je prezidentem a je politicky spoluzodpovědný za nezaměstnanost ženy, která právě sedí naproti němu. Co lze v takovéto situací říct? Měl by se omluvit? Hollande namísto zamumlá cosi o novém zákonu, který údajně slibuje pomoc.
Jedná se o televizní vysílání v tom nejlepším vysílacím čase a stanice TF1 je vysílá téměř dvě hodiny. Jmenuje se: „Naživo s Francouzy“. Přesně v polovině svého mandátu, jak to bylo zamýšlené, měl Hollande tímto neobvyklým televizním formátem získat zpět přízeň francouzských občanů, podle jejichž názoru se tento prezident propadl tak hluboko, jako žádný jiný ze všech prezidentů páté republiky. Podle posledních výzkumů veřejného mínění Hollandeovi důveřuje pouhých dvanáct procent občanů. Toto vystoupení se změnilo na jeho debakl. “Nemůžeme se rozhodnout mezi označením masakr a ztroskotání“, napsal poté politický šéf novin Le Monde na Twitter. Některé části pořadu působily do takové míry groteskním dojmem, že jsme se ptali, zda-li nebylo toto vysílání takto vymyšlené záměrně za tím účelem, aby zasadilo Hollandeovi poslední úder.Toto vysílání bylo koncipováno tak, že mohlo během onoho večera pouze ztroskotat. Hollande sedí naproti čtyřem vybraným Francouzům a každý z nich je příkladem jeho politického selhání: žena bez zaměstnání, rozhněvaná podnikatelka, která mu vyjmenovává jeho selhání tak obšírně, že je sotva schopen odpovědět, 25letý mladý muž bez práce a obyvatelka vesnice, v níž se zavírá škola. Během všech těchto setkání reaguje Hollande prkenně, hovoří ve frázích a nejistě. Stojí v modrém obleku a za ním je černomodré pozadí. Působí nervózně, jeho obličej vypadá jako maska. „Představoval jste si ve svých nejhorších nočních můrách, že vaše doba působení ve funkci bude mít takovýto průběh?“, ptá se novinář během přivítání. „Realita je brutální“, odpovídá Hollande. Hovoří o válkách a o terorismu, ale působí to jako by hovořil sám o sobě. Mnoho Francouzů se domnívá, že nemá potřebný formát na to, aby byl prezidentem – co k tomu může říci? Hollande je na rozpacích a poté rozčíleně odpovídá: „Snad proto, že moje kravata není vždy zcela rovná? Nebo snad proto, že jím hranolky? O čem to tady hovoříme?“ V zahraničí Hollande prý vždy zjistí, že Francie je bezpochyby tou nejvíce respektovanou zemí na světě. „Nikoliv kvůli mé osobě, ale vždy, když je situace špatná hledí všichni na Francii, jako je tomu například i nyní, v případě Eboly“.
Toto vystoupení, které se uskutečnilo minulý čtvrtek muselo vejít do historie. Nikdy v dějinách nepůsobil francouzský prezident v televizi tak neprezidentským dojmem. V dřívější době byla takováto vystoupení vedena v laskavém duchu podlézavými představiteli žurnalistů. S Hollandem je ale veden rozhovor takovým způsobem, jenž byl do této doby považován za neslýchaný: jako s normálním občanem. Jeden novinář Hollandeovi vyčte, že díky fotkám paparazziů, kdy byl vyfotografován na motorce a v helmě před utajovanou schůzkou s herečkou Julie Gayetovou, poškodil prezidentský úřad. Hollande působí bezmocně. „Co je tak špatného na motorce?“ Začne koktat, a poté si stěžuje, že ho takto prostě vyfotili, jeho hlas přitom zní příliš vysoko: „Nemohu aceptovat to, že jsem posuzován na základě špatného chování jiných“.
Toto vše jsou okamžiky, kdy Hollande předvádí nemilosrdně svým občanům, že nemá formát prezidenta, že nemá na to, aby vykonával prezidentský úřad, a už vůbec ne v porovnání se svými charismatickými předchůdci. De Gaulle, Mitterand, Chirac byli náhradními králi, tak jak si své prezidenty Francouzi přejí mít. Sarkozy byl alespoň jistým druhem Napoleona. Možná již nelze tento úřad dnes vykonávat tak suverénním způsobem, jako tomu bylo v minulých desetiletích. Ale Hollande je tragickou a děsivě obyčejnou prezidentskou postavou. Působí jako abdikovaný, i když má před sebou ještě dva a půl roku úřadu. Předseda vlády Manuel Valls, který je rozhodnějším a odhodlanějším rozhodovat, než je jeho nadřízený, chce nyní zahájit reformy. Možná je na to ale již příliš pozdě, protože Hollande a jeho socialisté již dávno vyplýtvali svůj politický kapitál.
Ve výzkumech veřejného mínění se Hollande propadl za pravicovou Marine Le Penovou a málokdo si dokáže představit, že by za socialisty znovu kandidoval. Pravděpodobně ani on sám. „O další kandidatuře nyní neuvažuji“, prohlásil Hollande toho večera v jednou světlejším okamžiku. „Viděli jste mé výzkumy veřejného mínění?“
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Julia Amalia Heyer: Schrecklich normal, zdroj: Der Spiegel, překlad R. Václav