V květnu 2012 Chicago hostí summit NATO. Aliance se potýká s úkolem zlepšit vztahy uvnitř bloku a restrukturalizovat strategii s ohledem na současné krizové tendence, které postihly Západní svět, a na globální problémy, s nimiž se Západ potýká. Jak se tak masová média zaměřují na události na Středním východě a v Severní Africe, hrozby války proti Iránu a Afghánistánu, poválečnou nestabilitu Libye, na pokračování izraelsko-palestinského konfliktu, na syrskou krizi, bude toho Brusel mít hodně k uvažování. Polsko následně ještě připravuje předložení svých nápadů a návrhů tomuto nadcházejícímu summitu v Chicagu.

Je to zvláště zahraniční politika Visegrádské čtyřky (V4) (Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko) pro roky 2012-2016, čemu Polsko věnuje zvláštní pozornost, tento vojenský a politický blok byl založen v roce 1991. Tehdy V4 podepsala společnou deklaraci o snaze zapojit se do Evropské integrace, v níž jasně definovala i politické a ideologické hranice, když tyto země plánovaly „zadržovat“ Rusko. V květnu 2011 oznámila skupina plány zřídit novou bojovou jednotku pod velením Polska, jež by se měla rozrůst do plnocenného vojenského a politického mechanismu do roku 2016. Předpokládá se, že tento mechanismus by měl mít formální pravomoci oddělené od NATO.

Visegrádská skupina plánuje zúčastnit se vojenského cvičení Sil rychlé reakce NATO už v roce 2013. Pro Polsko je velice důležité sjednotit tyto země Čtyřky kolem sebe, uvážíme-li, že v druhé polovině roku 2012 bude Polsko této organizaci předsedat. Varšava chce nadále fungovat jako regionální mocenský pól konsolidující země Východní Evropy a Baltického regionu. Polsko a Baltické státy už sice mají úzké spojenecké vazby, ale varšavský pohled do budoucnosti nevylučuje, že Litva, Lotyšsko a Estonsko také vstoupí do Visegrádské skupiny (B 4 + zakládající).

V dubnu 2012 polské úřady organizovaly setkání s baltickými spojenci, aby tuto myšlenku prodiskutovali a dopracovali se ke společnému hledisku na strategickou situaci v regionu. Ačkoliv Talin a Riga jsou ochotny se účastnit, Vilnius se svými pokusy o „politevštění“ litevských Poláků tenhle večírek kazí. Litevská presidentka Dalia Grybauskaité ignorovala schůzku svých baltických protějšků s polským presidentem. Polsko údajně dost přímo Litvě naznačilo, že když litevské úřady nepřehodnotí svou politiku týkající se polské menšiny v Litvě, zreviduje Varšava svůj postoj týkající se podpory mise NATO k ochraně vzdušného prostoru Baltických států.

Mezitím Baltické státy upírají zraky na Skandinávii, aby vybudovala severo-jižní geopolitickou osu místo východo-západní osy. Polští experti vládě trvale doporučují, aby nezapomínala na Skandinávii, a prahnou po vytvoření „geopolitického mostu“ mezi Polskem a Švédskem. Polsko je regionálním vůdcem ve Východní Evropě. Švédsko mocensky vede Skandinávii. Baltické státy vtěsnané mezi Švédsko a Polsko byly předurčeny k tomu, aby spoléhaly na Varšavu. Avšak Litva chce na Polsku záviset méně než kdokoliv jiný. Vilnius a Varšava se dívají na historii polsko-litevských vztahů z rozdílných pozic. Poláci považují období jednoty Litvy a Polska za vrchol geopolitické moci polského státu, zatímco Litevci tuto epochu považují za období totální polské dominance nade vším počínaje jazykem a konče legislativou.

Pro Polsko je Litva nejdůležitějším ze všech Baltických států. Ve 20. letech bojovník za polskou státnost Jozef Pilsudski zkusil nad Litvou získat kontrolu  a vytvořit loutkový stát – Středolitevskou republiku (povstání generála Zligwskiho). Do Středolitevské republiky patřila i část Běloruska a vytvářela silný nárazníkový stát mezi Polskem a SSSR. Dnes však došlo mezi Litvou a Polskem k ochlazení. Litevci se snaží přimět litevské Poláky, aby zapomněli na své „imperiální ambice“. Litevští Poláci však na oplátku Polsko považují za silnější stát než Litva a nechtějí se vzdát svých polských způsobů. V důsledku toho zůstává myšlenka na „B 4“ pořád jen myšlenkou.

Co se týče V4, tyto země nemají žádné vážné rozpory. Ukázalo se to i v nedávné deklaraci („Odpovědnost za silné NATO“), v níž se členové Visegrádské skupiny zavázali přispět k posílení obranyschopnosti NATO. Tyto čtyři státy deklarovaly, že svá vojska z Afghánistánu nestáhnou dříve než v termínu, který byl oficiálně stanoven, a trvají na principu „společně dovnitř – společně ven“. Tato skupina rovněž podporuje plány administrativy USA na nasazení částí protiraketového systému a vyjádřila se pro expanzi Severoatlantické aliance přijetím států, jejichž členství přispěje k silnější obranyschopnosti tohoto bloku.

Není těžké hádat, kterépak státy to jsou. Zaprvé je to Ukrajina. Není to jen náhoda, že Visegrádská skupina vydala v předvečer summitu v Chicagu společnou deklaraci. Ukrajinský president Viktor Janukovič byl už k účasti na této události pozván a Polsko funguje jako hlavní přívrženec Ukrajiny v EU a v NATO. Varšavě by však nevadil ani Gruzínský vstup do NATO, ale problém „teritoriální integrity“ této republiky je vážnou překážkou na cestě za jejím snem o evropské integraci. Z těch samých důvodů jsou vágní i vyhlídky Moldávie.

Visegrádská skupina se v deklaraci zavazuje setrvat ve strategii NATO přijaté v Lisabonu v roce 2010. Podle V4 je během Chicagského summitu žádoucí přijmout „obranný balíček“. Tato Čtyřka zvláště naléhá na zintenzivnění spolupráce s NATO na poli spojeneckých vojenských cvičení zvláště v na území zemí V4.

Podle plánu NATO, které se budou diskutovat na květnovém summitu v Chicagu, musí země bývalého SSSR, které obklopují Rusko, hrát roli „sevření anakondy“ tlačící na Rusko a odtlačující ho od jeho plavebních cest: Baltické státy budou blokovat přístup k Baltickému moři, rozsah ruské přítomnosti v Černém moři závisí na Ukrajině a Gruzii; na pevnině bude Západní směr blokován Moldávií a Ukrajinou a věčným soupeřem Moskalů, jímž je Polsko.

Podstata Severoatlantické aliance jako vojenského a politického bloku se od jeho založení v roce 1949 nezměnila. NATO své cíle týkající se historické Rusi, jež byly vytyčeny na počátku Studené války, nezměnilo. Jsou to jen prostředky, jimiž se těchto cílů dosahuje, co se mění.


Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>