Zneužití ukrajinského konfliktu západními mocnostmi jako záminka k zahájení nové studené války s Ruskem. Občanská válka ukrajinské armády a dobrovolnických žoldnéřských praporů proti proruským separatistům v Doněcké a Luhanské oblasti nás Evropany přinejmenším zajímá. Cynicky bych mohl říci že hlavně z důvodu blízkosti konfliktu a také z obav, aby vyhlášené sankce proti Rusku neovlivnily spíše naši životní úroveň než tu ruskou. Rozpolcená Evropa evidentně v řešení válečného konfliktu přešlapuje na místě.
Přestože Evropská unie jako celek zatím za cenu velkých ekonomických ztrát podporuje sankce proti Rusku, členské země EU se jako „nevěstky“ podbízejí tu názorům USA a tu názorům Ruska podle toho, jak se to lokálním politikům jeví momentálně výhodné. Při řešení ukrajinského problému by nám Evropanům pomohlo podívat se znovu do své vlastní evropské minulosti.
Paralela roku 2014 s rokem 1992 v Evropě
Současný geopolitický konflikt v Ukrajině, kde proti sobě stojí názorově západní mocnosti v čele s USA a Evropskou unií a na druhé straně Rusko, je paralelou k obdobné situaci v Evropě roku 1922 v době po konání Janovské konference a po podpisu Rapallské smlouvy mezi Německem a Sovětským leninským Ruskem. Poražené Německo a rozvrácené Sovětské Rusko byly tehdy v naprosté mezinárodní izolaci. (Paralela dnešních vztahů USA a EU s Ruskem)
Západní vítězné mocnosti Anglie , Francie a USA zvyšovaly Německu válečné reparace a prováděly jazykový, politický i hospodářský útlak obyvatelstva na okupovaném německém území. Západní mocnosti se zároveň snažily donutit Sovětské Rusko, aby uznalo bývalé dluhy carského režimu a uhradilo náhrady za znárodněný majetek, ale sovětský komunistický režim v Rusku diplomaticky uznat nechtěly. Mocnosti se také rozhodly, že nebudou s Německem a Ruskem obchodovat dokud tyto země své dluhy neuznají nebo neuhradí. Mocnosti prostě „tlačily na pilu jak to šlo“ (Paralela s dnešními obchodními sankcemi EU a USA vůči Rusku)
Na Janovské konferenci konané v roce 1922 za účasti desítek států k narovnání hospodářských a politických vztahů mezi Ruskem a ostatními zeměmi samozřejmě nedošlo. Rusko se utvrdilo v přesvědčení že ho západní mocnosti ani výměnou za uznání části dluhů diplomaticky neuznají. Od této konference proto skončilo Rusko s politikou ústupků vůči evropským mocnostem. Na konferenci se až dodatečně dostavili také zástupci válkou a reparacemi zbídačelého Německa. Rusko a Německo se shodli na tom, že si na sebe „jaksi zbyli“ a že jim nezbývá nic jiného než spolupracovat. Oba státy uzavřeli Rapallskou smlouvou na základě které obnovily diplomatické styky a zřekly se navzájem náhrady válečných škod z I. světové války. Rusko získalo přístup k novým technologiím, které mu odmítaly dodávat vítězné mocnosti a Německo mohlo na území Ruska společně s Rusy začít cvičit své vojáky, aniž by porušilo Versailleskou smlouvu. Společně pak Rusko a Německo založili pozemní a tankové cvičiště pro Rudou armádu a Reichswehr, jehož součástí byla také zkušebna pro německé tanky a v Lipecku u Voroněže. Vznikla společná letecká škola a základna, kde byli mimo jiné vycvičena pozdější esa německé Luftwaffe. Pro Rusko to byla první mezinárodní smlouva, uzavřená po takzvané Velké říjnové socialistické revoluci. Rusko a Německo uzavřeli pakt, kterým se dostaly z diplomatické mezinárodní izolace, ukončily politiku ústupků vůči západním mocnostem a kolo dějin se hrozivě roztočilo směrem k druhé světové válce. (Paralela dnešních dohod o spolupráci mezi Ruskem, Čínou a zeměmi BRICS)
G eopolitická situace ve světě se později znovu otočila a pro změnu původně vítězné mocnosti začaly v 30. letech 20 století využívat metodu ústupků vůči Německu ale také vůči Rusku. Bohužel současní evropští politici si vzpomínají pouze na druhou kapitolu politiky appeasementu, kde politika ústupků světových politických leaderů vůči požadavkům hitlerovského Německa způsobila druhou světovou válku. Západní političtí leadeři zapomínají, že k nastavení kurzu vedoucímu k nové světové válce došlo už ve 20. letech 20 století. Jak jsme se mohli mnohokrát historicky poučil, ustupování agresorům v jejich požadavcích ať už v politice nebo v podnikání je „cestou do pekel“, která vždy zpočátku posílí agresora (konkurenci) a v druhé fázi procesu naprosto neočekávaně a nevratně poškodí geopoliticky i dodavatelskoodběratelsky všechny zúčastněné strany konfliktu.
O co tedy v současném konfliktu na Ukrajině vůbec jde?
V podstatě jsme opět na začátku eskalace mezinárodního konfliktu vyvolaného úmyslně USA a NATO zcela dominantně dirigujícími Evropskou unii a Ukrajinu. Rusko skončilo s politikou ústupků, když původně obranný pakt NATO postupně od roku 1992 obklíčil celou ruskou západní hranici od Estonska až po Turecko. Po převratu na kyjevském Mejdanu byl sesazen proruský president Janukovič. Američany nominovaná proevropská Prošenkova vláda prohlásila, že jejím cílem je stát se členskou zemí EU a členem NATO. Rusko se celkem oprávněně zaleklo, že by mohlo dojít k obklíčení jeho západních hranic od takzvaně obranného válečného paktu NATO. Rusko by tak mohlo přijít o námořní vojenskou základnu v Sevastopolu na Krymu, kterou mělo Rusko od Ukrajiny pronajatou. Rusko by přišlo nejen o námořní přístav v Sevastopolu založený v roce 1783 Kateřinou II. Velikou, ale také o veškerý vojenský vliv v černomořském prostoru a o Černomořskou námořní flotilu. Nic by pak nebránilo tomu, aby základnu v Sevastopolu, který má pro obyčejné Rusy stejný význam jako Sudety pro prvorepublikové Československo, mohlo využívat proti Rusku NATO.
Rusko se „jako pes zahnaný do kouta“ rozhodlo jemu hrozícímu mezinárodnímu nebezpečí a izolaci od západních velmocí razantně čelit stejně tak, jako se Američané zuby nehty bránili v době Karibské krize v roce 1962 rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku, které tehdy ještě nebylo členem NATO. Rusko podpořilo referendum na Krymu a následné odtržení Krymu od Ukrajiny, změnilo své vlastní zákony a přijalo nový krymský státní útvar do Ruska. Nová ukrajinská proevropská vláda se rozhodla v Doněcké a Luhanské oblasti nepovolit ruštinu jako úřední jazyk a začala zvyšovat neúměrně politickou a hospodářskou šikanu těchto regionů. V Doněcku a Luhansku se rozhořel boj proruských separatistů s armádou a polovojenskými jednotkami Ukrajiny. Rusko samozřejmě prorusky mluvící obyvatelstvo vojensky a ekonomicky podporuje stejně tak jako to dělají USA po celém světě se svými loajálními partnery (Izrael, loutkové vlády v Afganistanu a Iráku). Rusko pod tlakem sankcí západních mocností spolu s Čínou a také ve společenství BRICS začínají vytvářet novou mocenskou strukturu jako protipól seskupení USA a Evropské unie, protože si na sebe „takříkajíc opět zbyly“ a nezbývá jim nic jiného než do budoucna spolupracovat.
Zbývá už jen dodat co nás Evropany v budoucnosti čeká. Pokud bude kolo dějin pokračovat ve vyjetých kolejích paralelně s rokem 1922 a toto kolo bude postrkované dopředu Spojenými státy, EU a jejich spojenci stejným urputným způsobem jako dosud, pak bude na Ukrajině pokračovat válka, bratrovražedná občanská válka, kde umírají obyčejní lidé, vedená z ješitnosti a rozmaru západních mocností, které hledají nového vhodného nepřítele pro původně obranný pakt NATO. Prostřednictvím střelby do prorusky mluvícího obyvatelstva na Ukrajině se Američané a Evropa domnívají, že k nějaké vojenské akci v regionu časem Rusko donutí a tím mu pro celý svět dají definitivně nálepku veřejného nepřítele číslo jedna. Pro členy NATO je prostě jednodušší a levnější najít si nového vnějšího nepřítele, než restrukturalizovat nebo zrušit vojenskopolitické seskupení zemí v NATO napojené na velké nadnárodní zbrojařské korporace. Tak jako tak výsledkem konfrontace Západu s Východem v Ukrajině bude mnoho mrtvých Ukrajinců, mnoho zbraní v nesprávných rukou v nestabilním regionu a nové geopolitické rozdělení světa, kde na jedné straně barikády bude stát Spojené státy s Evropskou unií a jejich spojenci a na druhé straně Rusko, Čína, další země BRICS a možná také sdružení zemí jihovýchodní Asie – ASEAN. Ostatní země světa se budou muset rozhodnout na jakou stranu se přidají. Pro nás Evropany zřejmě není příliš ekonomicky i politicky lákavé pozorovat jak se na základě Transatlantické americko-evropské dohody o volném obchodu (TTIP) Evropská unie stane především odbytištěm levnějších produktů z USA a bude vojensky, politicky i energeticky závislá na zámořském a dalekém leaderovi v Americe, pokud se EU nechá vmanévrovat do pozice hlavního nepřítele geograficky bližšího Ruska.
Pro zvídavější z čtenářů ještě zasílám odkaz na projev československého sociálnědemokratického poslance Antonína Němce z května 1922 v národním shromáždění RČS, který trefně a bez pozdějších politických nánosů a patosu popisuje dobové vnímání situace v Evropě po Janovské konferenci s popisem politiku appeasementu, kterou používalo poražené Německo a rozvrácené Sovětské Rusko vůči vítězným mocnostem (Francie Anglie) a to až do podpisu Rapallské smlouvy. ( ZDE)
Radek Brychta
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
