Člověk může těžko říci, že by se svět stával bezpečnějším místem. K čemu povede boj proti Islamistickému státu? To je palčivá otázka evropské agendy. Německý ministr vnitra Thomas de Maiziere asi těžko blafoval, když své krajany varoval před bezprostřední hrozbou teroristických činů páchaných na německé půdě. (Wir brauchen Putin im Kampf gegen ISIS! / Bild, 19.11. 2014.) Spolu s tím, jak pokračuje válka na Ukrajině, tak tisíce lidí přichází o život. Německý Bild, tj. německý list s celonárodně největším prodejem, vydal interview s českým presidentem Milošem Zemanem, který zavrhl nápad, že by se Ukrajině měla poskytnout podpora, kterou požaduje. Možná, že redakční rada těchto novin začala chápat, že není moudré plácat se po zádech s režimem, který používá nacistickou rétoriku.
Bildu poskytl interview i ukrajinský president Petro Porošenko, který řekl: „Nebojím se války s ruskými vojsky.“ A dodal: „Jsme připraveni na scénář totální války.“ ( Poroschenko: «Russland halt sich an keine Ansprachen» / Bild, 16.11. 2014.) Třeba si myslí, že použití terminologie používané nacisty dodá jeho hlasu mezi Němci na srozumitelnosti. Byl to německý generál Erich Ludendorff, kdo po WWI rozvinul teorii „totální války.“ Tento generál hrál za První světové války prominentní roli jako vojenský vůdce a později se sblížil s Hitlerem. Ludendorff byl koncem války zaníceným zastáncem myšlenky na vytvoření Ukrajiny jako samostatného státu. Nedovedl si představit, že státní útvar vytvořený německými vojsky brzy skoční svou neslavnou existenci. Německá loutka Hetman (hlava tohoto státu) Pavlo Skorpadskij skoncoval se svým životem v Bavorsku pád dnů po skončení WWII.
Geopolitický projekt vytvoření nezávislé Ukrajiny kvůli zničení ruské státnosti nebyl myšlenkovým dítětem amerických stratégů. Ten nápad přišel od německých ideologů. Netřeba propadat iluzím, mělo by být jasno v tom, že ti lidé, kteří dnes v Berlíně přijímají politická rozhodnutí, jsou těžko připraveni ke kompromisům s Ruskem o Ukrajině.
Když mluvila Angela Merkel na summitu G20 v Austrálii (v Brisbane), tak přišla se třemi základními principy k definování politiky EU na Ukrajině: politická a ekonomická podpora Kyjevu, hledání cest vyřešení této krize diplomatickými prostředky, při nichž se povedou rozhovory s Moskvou a udržování nátlaku sankčním režimem proti ní tak dlouho, jak je zapotřebí, aby bylo dosaženo vytčených cílů. ( Rede von Bundeskanzlerin Merkel am Lowy Institut für Internationale Politik am 17. November 2014. http://www.bundesregierung.de/Content/DE/Rede/2014/11/2014-11-17-merkel-lowy-institut.html)
Vnitřní rozpory uvnitř vládní koalice mezi Křesťanskými demokraty a Sociálními demokraty vypadají více jako hra na dobrého policajta versus zlý policajt. Dobří policajti Sociální demokraté mají jen tu kuráž nabídnout kombinaci kroků k ovlivňování Ruska (Sigmar Gabriel, ministr hospodářství a energetiky a vicekancléř a předseda Sociálně demokratické strany Německa). Žádné zmírnění či dokonce zrušení sankcí se nenavrhuje. Další Sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier, ministr zahraničí, přednesl hypotetickou otázku o kritériích na skoncování s režimem sankcí proti Rusku. Podle něj „je důležité začít diskusi o kritériích k uvolnění sankcí.“ ( Europäische Friedensordnung steht auf dem Spiel / Welt am Sonntag, 16.11.2014.) Nad tím se možná Evropané mohli zamyslet už před zavedením těchto opatření, ne?
Ve svém projevu z Brisbane kancléřka řekla, že cílem politických snah Západu je suverenita a územní celistvost Ukrajiny. Stojí za povšimnutí, že kancléřka vyjádřila obavy také z bezprostředních hrozeb pro bezpečnost Moldávie a Srbska. Takováto veřejná prohlášení zvyšují napětí v době, kdy jsou vztahy mezi Ruskem a Západem už i tak napjaté. Takováto rétorika podněcuje představu, že „Nato přijalo Monroovu doktrínu“, čili že se oblast odpovědnosti Aliance rozšiřuje mimo hranice členů organizace. Např. americký žurnalista James Kirchick píše v článku vydaném v internetovém vydání Frankurter Allgemeinen Zeitung, že NATO by mělo zavést novou „Monroovu doktrínu“ k uplatnění nároků na hegemonii nad Východní Evropou a Jižním Kavkazem. (Kirchick J. Eine Monroe-Doktrin für die NATO/ Frankfurter Allgemeine Zeitung, 03.11.2014.)
Pokud by tedy Evropská unie postupovala cestou, jakou ukazuje Berlín, pak by šance na kompromis s Ruskem byly opravdu hubené.
Předseda Mnichovské bezpečnostní konference Wolfgang Ischinger zastává strategii – počkáme a uvidíme. Je těžké pochopit, co to přesně znamená. Když se dítě spálí, tak se od té doby bojí ohně, a proto jsou i Němci doma velice citliví. Pokud si třebas lidé uspořádají protesty proti imigraci – tak by se prý měly zakázat, protože je to šíření nacistické ideologie! Ale když se na Ukrajině zažehne velký požár, tak se nikdo o nějakou spáleninu nestará. Andrej Běleckij, velitel kárného batalionu Azov a člen ukrajinské ultra-nacionalistické strany Pravý sektor věří, že „historickou misí Ukrajinského národa je v tomto kritickém momentě vést Bílou rasu světa do konečného tažení za její přežití. Do tažení proti Semity vedeným podlidem.“ A s takovýmito názory je zván, aby se zapojoval do vojenské rady vedené ukrajinským ministerským předsedou Arsenijem Jaceňjukem! Tohle je však považováno za vnitřní věc ukrajinských bojovníků za svobodu. Co bychom se my Němci starali o nějakého Běleckého! My si hrajeme svou hru – počkáme a uvidíme.
Car Alexander III měl asi důvod, aby se obracel ke zdi s německým císařem, který byl jeho strýcem, vždycky když provolával Železného kancléře Otto von Bismarcka, že je „ober-swine“. A to i přesto, že tomuto velkému německému politikovi záleželo na osudu svého lidu. A o tom moudrá zahraniční politika je. Němci sami by se měli rozhodnout, jestli chtějí v Evropě válku. Měli by na to myslet a nezapomínat, že Spojené státy prosazují své vlastní cíle. Např. minulý měsíc přiměli Američané (13.-26. října) své evropské spojence k účasti na vojenském cvičení Ušlechtilé ospravedlnění k vyslání bombardérů B-52H.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: strategic-culture.org, reformy.cz