Dejan "Deki" Beric je srbský dobrovolník bojující ve službě v Ozbrojených silách Novorossie při obraně Donbasu. Snajpr Beric ve svém interview s žurnalistou Ivanem Maximovičem vysvětluje svou motivaci i politickou atmosféru ve své domovině. Jsou to už staletí, co Srbové bojují spolu s Rusy bok po boku, a tak lze na na cestu Berice a dalších Srbů nahlížet jako na pokračování tohoto bratrského pouta.


Proč jsi tady v Novorossii? Jaké jsou tvé motivy, abys přišel na tenhle konec světa, o kterém jsme až donedávna skoro nic nevěděli, abys tu riskoval svůj život? Jak a kvůli čemu?

Už jsem říkal, proč jsem v Novorossii, mnohokrát. A tak teď budu stručný. Přišel jsem, abych bránil pravoslavné bratry a bojoval proti zločincům NATO, kteří bombardovali i naši zemi, kteří nejednou harašili zbraněmi a hrozili útokem na Krym. Zapomněl jsem na tu skutečnost, že NATO a další země tuto organizaci podporující jsou obyčejní zbabělci. Mohou vstoupit do konfliktu, když je při tom možnost bombardovat z dálky, pokud možno z 90% civilní cíle, aby rozsévali strach a paniku. Takže i když se toho neúčastní přímo, je tu jejich vliv jasně viditelný. A i několik amerických důstojníků tu bylo raněno. Neúčastnili se bitvy – umístěni byli trochu dál od frontové linie a vysvětlovali tam, jak je důležité ničit civilní cíle. Slyšel jsem o tom od nejednoho ukrajinského zajatce, kteří mnohokrát opakovali ta samá slova.

Jak dnes vidíš události na bývalé Ukrajině? Kdybys počkal až do současnosti, bylo by dnes tvé rozhodnutí stejné, jako když jsi do Novorossie přišel?

Situace na Ukrajině je více než strašná. Kdyby v srbském tisku nebyla tak hrozná cenzura, tak byste mohli spatřit všechny hrůzy občanské války. To, co se ukazuje, je z více než 50% lež.

Nemohu pro to najít snadné vysvětlení: V Srbsku totiž nebyl objektivní tisk skoupen cizinci. Žádný tam ale není, takže i když není koupený, je kontrolovaný vládou, a ta není srbská a Srbsko tlačí do propasti. Rád bych se v tom mýlil… Kdybych nepřišel hned na začátku, tak bych přišel po prvních fotografiích dětí zavražděných v ulicích a v školách…

Každý má jiné vnímání. Já nikdy nezapomenu, jaké zločiny NATO spáchalo v Srbsku. Pořád to opakuji – ne kvůli tomu, aby lidé věděli, že jsem to nezapomněl, ale abych to připomněl těm, kteří to zapomněli. Prostě si nedovedu představit, že bych seděl ve vytopeném obýváku a hrál si s počítačem, když se probouzí upíří fašismus ve své nejhorší formě.

Dejan se před tiskem dlouho "schovával" , dokud se nezúčastnil nesmírně důležité mise se skupinou novorossijských bojovníků Motoroly. Od toho okamžiku vstoupil jeho život z hlediska popularity do nové fáze.

S rbská veřejnost se o tobě dověděla, když bylo oznámeno, že to ty se svou puškou jsi rozbil obrněný transportér Ukrajinské junty. Byla to i pro tebe jedna z nejdůležitějších událostí v průběhu války na bývalé Ukrajině?

Šikovně jsem se skrýval, dokud jsme nepřišli na pomoc skupině Motoroly, což bylo v okamžiku, kdy jsme prorazili přes koridor do měst Sněžnoje-Stěpanovka-Marinovka. Ti s sebou měli reportéra, a ten zaznamenal, co se stalo na malé videokameře. Požádal mě o interview a řekl, že je to jen pro ně, a hned další den jsem se objevil na Youtube.

Prošel jsem všemi sektory, kde došlo k bitvám. V bitvě jsem se ze Srbů potkal jen s jedním chlapem, se Slavišou z Bělehradu. Ten tu už bohužel s námi není; zotavuje se od té chvíle, kdy letadlo vybombardovalo dům, kde zrovna byli a on dostal střepinu do žaludku. Teď už je sice v pořádku, ale pořád ještě není ve stavu na tvrdou práci.

Dejan nám říká, že v Novorossii není s Četniky nebo s jakoukoliv další skupinou, nýbrž s lidmi, kvůli kterým přišel, a je pro něj velice důležité, že místní ho berou jako svého vlastního.

S hrdostí nosím tu pěticípou hvězdu na svém baretu vedle svého netopýřího odznaku průzkumníka. Některým Srbům se to nelíbí, já si to ale zvolil takhle. Tady jsou na to lidé hrdí.

Nejsem schopen z toho vybrat tu nejdůležitější událost. Možná v Marinovce, kde se mi povedlo výstřelem z mé snajperské pušky vyhodit do povětří obrněný transportér. Použil jsem protipancéřové průpalné náboje. Nebylo to nic úžasného, jako mi to připisují – transportér útočil na naše pozice a já střílel z velkorážní pušky. Projelo to kolem nás, tak jsme se přiblížili o trochu více, než bylo v plánu. Střílel jsem s tím hlavně kvůli nevýhodě, že jsem u sebe neměl žádnou protitankovou zbraň. Ten pancíř se ale ukázal být slabý. Ani nevím, kam jsem ho trefil, ale po pár kulkách, začal hořet.

Š iroce je rozšířený názor, že ve válce se snajpři nachází v úkrytu a odsud si "potichoučku" střílí pohybující se cíle podle svého výběru. Co opravdu snajpr ve válce dělá?

Tahle představa je mylná. Já jsem normální voják jako ti ostatní s automatickými puškami. Snajperem jsem se stal pod tlakem okolností. Na slavném letišti v Doněcku zabíjel snapr dva až tři civilisty denně. Čtyři dny je nemohli dostat. Za čtyři dny dosáhl tento počet dvanáct zabitých a mezi nimi byl jen jeden muž – ostatní byly ženy a děti. Tak jsem bafnul snajperskou pušku a šel si na něj počíhat. Prostudoval jsem si místo, kde operoval, a určil podle toho bod, kde bych si měl lehnout a počíhat na něj. Měl jsem štěstí, že jsem si to vypočítal správně, a tak jsem ho po jeho prvním výstřelu uviděl. Pak už nestřílel. Tak jsem dostal úkol ničit snajpry. A to je, myslím si, mým hlavním úkolem. Nebo v tomto případě tím nejtěžším. Občas čtu v tisku komentáře, že někteří lidé viděli snajpra, jak vraždí civilisty. Číst tohle mě bolí, ale jak řekl jeden moudrý muž: "Není důležité, co se říká, ale kdo to říká." A tak jsem, jako jsem byl před tím, snajprem v průzkumně-sabotážní brigádě jménem Rjazan k poctě našeho velitele. Bývali jsme skupinou sabotážních průzkumáků s jedním obrněným transportérem, a teď je to už brigáda o třech stovkách bojovníků se solidní technikou.

Jak se lidé v Novorossii dívají na reakce v Srbsku a jak se na to díváš ty? Jak co se týče lidí, tak co se týče vlády.

Nechce se mi mluvit o tom, jak se tu lidé dívají na reakce Srbska, protože si nejsem schopen vysvětlit aktivity srbské vlády.

K tomu mohu říci jen to, že není důležité, co si myslí vláda – důležité je, co si myslí lidé. V tom je spousta morální podpory, která je velice důležitá. Ta vláda se vzdala Srbska, tak jak by to vůbec mohl být indikátor nějakých postojů? Jsme přeci normální lidé, kteří vždy prolili krev jeden za druhého; a máme takové vztahy mezi lidem obou zemí. Je to zrovna takové, jako když během zločinného bombardování Srbska, ruská vláda také nereprezentovala Ruský lid. Rusové ale přišli a pomohli jako dobrovolníci. Mnozí z nich se v Srbsku a v Republice srbské oženili.

Nedávno byl schválen zákon, který určuje trestní postihy pro účastníky válek mimo Srbsko. Tenhle zákon ale nemusí trápit ty srbské vojáky, kteří spolu se silami NATO "střeží mír", kteří se těchto misí účastní dobrovolně a čistě za peníze. O takových, kteří se do zahraničních válek zapojí tímto způsobem, se říká, že s hrdostí reprezentují svoji zemi.

Jsi v Novorossii, abys bránil místní obyvatelstvo před fašismem. Účastníš se obrany svatých míst pravoslaví a národa a nechceš za to peníze. Jak na tenhle zákon nahlížíš?

Tvoje otázka je správná. Vyjádřil jsem svůj názor a ten rezonuje s tím, co říkají i bývalí vojáci zločinné armády NATO.

Bojovníci, kteří si odsloužili pětiletý kontrakt ve Francouzské armádě, k naší brigádě přišli před několika měsíci. Mužem, který byl v této skupině nejuznávanější, byl Francouz se srbskými předky Nicola. Ten je teď velitelem mezinárodní skupiny. Už spolu nejsme, ale když je to možné, udržujeme kontakt. Z jeho slov o NATO tu stojí za to citovat: "Byl jsem v té zločinné armádě v Afghánistánu a stydím se za to. Přišel jsem sem bojovat proti fašismu."

Co se musí s chlapem stát, aby nechal být dobře placenou, dobře organizovanou armádu a šel bojovat do armády, kde mu neplatí? A i co se týče organizace, je toho ještě hodně, co je třeba udělat. Když dorazil, tak jsem mu povídal, jak se tu bojuje, a on mi nevěřil. O asi dvacet dnů později, když přišel do Doněcka, jsme se potkali. Se smíchem mi vyprávěl, co si myslel, a že jsme ho vyděsili, ale že všechno je přesně tak. Možná, že mnozí nepochopí, proč to udělal, já to ale vím. Viděl jsem ho, když dorazil, a pak zase nedávno. Nikdo ho sem nenutil; probudilo se v něm svědomí.

A to svědomí by se mělo probudit i v Srbsku. Přichází sem více chlapů, kteří sloužili v armádách zemí NATO, a teď nakonec chtějí bojovat za správnou věc.


Francouzští a srbští dobrovolníci v Novorossii.

Dejan říká, že ten zákon zakazující účast v zahraničních válkách byl schválen na základě iniciativy a přání kohosi mimo Srbsko, někoho, kdo tím touží hájit své vlastní zájmy.

Srbsko teď už není zemí svých obyvatel. Naše krásná země je pod správou cizinců a jejich slepí následovníci jsou u moci. Četl jsem ten zákon a pro mě, jako člověka, který ví, co je to loajalita k vlastní zemi, je více než směšný. Proč? Nemohu to teď přesně citovat zpaměti, ale píše se v tom, že jen pravidelná Srbská armáda se smí účastnit válek mimo srbské hranice. Takže Srbská armáda se stává jedním z koleček v mašinérii NATO. Srbská armáda se bude účastnit vraždění civilistů zrovna tak, jako těch sedmnáct armád, které devastovaly Srbsko.

Doufám, že Bůh naší vládě schválení takovéhoto hanebného zákona promine. Zděsil jsem se, když jsem to četl. Nechtěl jsem se zapojovat do politiky, ale jejich činnost mě k tomu donutila… Alexandr Vucic na nás apeloval, abychom se vrátili do Srbska, a nedělali mu už dále ostudu. Nevím, když tohle oznamoval, tak jestli se styděl za své předky. Oba jeho dědové bojovali proti fašistům. Boj proti nespravedlnosti máme v krvi, a to svými aktivitami dohání chlapy, aby odcházeli sem. Jestli tomu rozumím správně, a oprav mě, jestli se mýlím, tak když my sem přicházíme kvůli volání svého srdce, tak tím zneucťujeme Srbsko, a ti žoldnéři v ozbrojených silách, které bombardují školky, nemocnice, školy, domy a vlaky – tak ti hájí čest Srbska. Podle mě je to šílené.

Vzpomeňte si na ta velká slova řečená o svaté srbské půdě: "Není důležité, kolik je nepřátel, důležité je, že jsou to svatá místa, která hájíš." A tak tu zůstávám v naději, že v Srbsku přijdou k moci normální lidé a tento zákon změní tak, abych se mohl do své země vrátit. Jen by mě zajímalo, že jestli někdo schválí zákon odsuzující vládu, která svou činností v Srbsku dohání lidi k páchání sebevražd, protože nemohou zaplatit své účty, když jim už tak malé penze a platy, co vydělávají svou prací, ještě snížili. Ta vláda nese přímou odpovědnost za mnohé ztráty životů v Srbsku. Komu se za to budou zodpovídat? A abych to k politice uzavřel: Páni politici, přeji vám dlouhý život a pevné zdraví tak, abyste se dočkali sňatků svých pravnuků a mohli se dívat, jak se budou budoucí generace stydět za to, co vy jste páchali.

[quote align="center" color="#999999"]

  • Vážení a milí čtenáři, děkujeme, že podporujete činnost nezávislého magazínu Vědomí
  • [/quote]

    Zdroj:  vineyardsaker.com, reformy.cz