Pokud nervózně sledujete divoké výkyvy na burze a děláte si starosti o hodnotu svého portfólia, či penzijního fondu, část viny za toto by měla padnout na americké neokonony, kteří pokračují ve své činnosti vládců chaosu, když podněcují geopolitické konfrontace na Blízkém Východě a ve Východní Evropě a hrožují tím světovou ekonomiku. Samozřejmě, jsou zde i jiné faktory, které rovněž tlačí evropskou ekonomiku na pokraj trojité recese a ohrožují zastavení křehkého oživení v Americe. Nicméně strategie neokonů, týkající se „změny režimů“, které rozpoutaly násilí a konfrontace napříč Irákem, Sýrií, v Libyi a v Íránu a naposledy na Ukrajině, přispěly k této ekonomické nejistotě.
Destabilizace světové ekonomiky prostřednictvím neokonů začala USA vedenou invazí do Iráku v roce 2003 za vlády prezidenta George W. Bushe, jenž za toto krvavé bláznovství utratil 1 trilion dolarů. Nicméně strategie neokonů pokračovaly, prostřednictvím jejich stále přetrvávajícího vlivu v oficiální sféře Washingtonu, i během administrativy prezidenta Baracka Obamy.
Neokoni a jejich mladší partneři, „liberální intervencionisté“, nechali dál vařít vodu v kotlíku „změny režimů“ a Západ zinscenoval převrat v Libyi a zavraždění Muammara Kaddáfího v roce 2011, válku v zastoupení v Sýrii, aby odstranil Bashara Al-Assada, finančně náročné ekonomické embargo proti Íránu a USA podporovaný převrat, který odstranil v únoru tohoto roku řádně zvoleného ukrajinského prezidenta, Viktora Janukovyče.
Všechny tyto vlády byly nejprve ostrakizovány prostřednictvím neokonů a prostřednictvím hlavních zpravodajských organizací, jako jsou Washington Post, či New York Times, jež se staly do značné míry hlásnou troubou neokonů. Kdykoliv se neokoni rozhodnou, že přišel ten správný čas na další „změnu režimu“, mainstreamová média v USA vyrazí do propagandistické války.
Důsledky tohoto, na sebe se vrstvícího neřádu, byly poškozující a kumulativní. Náklady na válku v Iráku oslabily americké Ministerstvo financí a vláda měla proto v roce 2008, když se zhroutila Wall Street, menší manévrovací prostor. Pokud by Bush disponoval přebytkem, jenž zdědil od prezidenta Clintona – spíše, než propastným deficitem, mohlo by bývalo být dostatečné množství veřejných peněz na to, aby bylo možné stimulovat daleko rychlejší oživení.
Prezident Obama by se rovněž nemusel potýkat s živoucím peklem, které s sebou přinesla americká okupace lidem v Iráku, s násilným chaosem, který dal zrod tomu, co bylo tehdy nazýváno „Al-Kajdou v Iráku“ a co se od té doby přejmenovalo na „Islámský Stát.“
Ale Obama neudělal ani sobě, ani světu velkou službu, když svěřil velkou část své zahraniční politiky do rukou demokratických neoklonů, jako je bývalá Ministryně zahraničí Hilary Clintonová a do rukou lidí přetrvávajících z Bushova období, včetně ministra obrany Roberta Gatese a generála Davida Petraeuse. Na Ministerstvu zahraničí Clintonová podporovala takové neokony, jako je Victoria Nulandová, manželka arci-neoeokona Roberta Kagana a Obama s sebou přivedl „liberální intervencionisty“ jako je Samatha Power, nynější velvyslankyně USA při Spojených národech.
V posledních letech se neokoni a „liberální intervencionisté“ téměř přestali odlišovat a to do takové míry, že se Robert Kagan rozhodl odhodit diskreditovanou značku neokonů a začal sám sebe nazývat „liberálním intervencionistou“.
Manipulování Obamy
Obama, během téměř 6 letech svého úřadu, rovněž ustoupil od toho, aby se snažil ideologům neokonů / liberálních intervencionistů z třídy amerických politologických učenců, jakož i těm v rámci své vlastní administrativy, vnucovat své „realističtější“ názory, jež se týkají záležitostí ve světě. Obama byl přechytračen chytrými insidery (jak se to stalo v roce 2009, v rámci „navýšení“ počtu jednotek v Afghánistánu), či byl přemožen nějakým oficální washingtonským „myšlenkovým seskupením“ (jako tomu bylo v případě Libye, Sýrie, Íránu a Ukrajiny).
Jakmile všichni ti „chytří lidé“ dospějí k nějakému kolektivnímu rozhodnutí, že nějaký zahraniční vůdce „musí odejít“, Obama se obyčejně k tomuto jednohlasnému vyjádření připojil a jen ve vzácných okamžicích našel odvahu vzepřít se této zavádějíci konvenční moudrosti.
Jediný případ hodný zaznamenání bylo jeho rozhodnutí z léta 2013, kdy odolal tlaku, který požadoval zničení syrské armády, když útok sarinem na předměstí Damašku zažehl pochybný spěch, když byl za viníka tohoto útoku ihned označen Asadův režim. Od té doby velké množství důkazů ukázalo, že se jednalo o provokaci prostřednictvím anti-Asadových extremistů, kteří se mohli domnívat, že takovýto incident by mohl pomoci přetáhnout na jejich stranu americkou armádu.
Nyní je jasné, že kdyby Obama byl nařídil velké bombardování Asadovy armády, pravděpodobně by býval pomohl otevřít brány Damašku pekelnému vítězství, s Al-Kájdou spřáteleným extremistům z ještě brutálnějšího Islámského Státu, vzhledem k tomu, že se tyto extremistické skupiny projevily jako jediná efektivní síla proti Asadovi.
Ale neokoni a „liberální intervencionisté“ se zdáli být neteční vůči tomuto nebezpečí. Jejich mysl se upnula ke „změnu režimu v Sýrii“ a byli z toho důvodu rozzuřeni, že byly jejich sny zmařeny Obamovou údajnou „slabostí“ t.j. jeho selháním udělat to, co chtěli. Rovněž obvilili ruského prezidenta Vladimíra Putina, který zprostředkoval kompromis s Asadem, v němž Sýrie souhlasila s tím, že se vzdá veškerých chemických zbraní, i když nadále popírala to, že by syrský režim nesl jakoukoli vinu na sarinovém útoku.
Koncem září 2013 se terčem zklamaných a rozhněvaných neokonů stal Putin. Neokoni rozpoznali, že Ukrajina a možnost jejího vytažení ze sféry vlivu Ruska a jejího následného začlenění do oběžné dráhy Západu, je Putinovým obzvláště zranitelným místem.
Poté zveřejnil Carl Gershman, prezident neokonské, USA sponzorované organizace National Endowment of Democracy, svůj článek v neokonské vlajkové lodi, Washington Post, aby zatroubil k útoku na Ukrajinu, kterou nazval „největší cenou“.
Ale Gersman dodal, že Ukrajina je skutečně jen prozatimním krokem k ještě větší ceně, k odstranění Putina, jenž se vyznačuje silnou vůlí a nezávislou myslí a který, jak dodal Gershman, „by mohl začít prohrávat nejen v blízkém zahraničí (t.j. na Ukrajině), ale rovněž i uvnitř Ruska.“ Jinými slovy, novou naději neokonů byla „změna režimu“ v Kyjevě a v Moskvě.
Destabilizace světa
Více než nezeodpovědná strategie neokonů, kteří osnovali, jakým způsobem destabilizovat Rusko vyzbrojené nukleárními zbraněmi, ohrozila křehké ekonomické ozdravení Evropy z bolestivé recese a z šesti let obtíží s nezaměstnaností, jež poničily kohezi Evropské unie a eurozóny.
Napříč kontinentem kritizovaly strany z kraje pravěho i levého spektra politiky establishmentu za to, že nebyli s to zvrátit široce rozšířenou nezaměstnanost a rostoucí chudobu. Pro evropskou ekonomiku je důležitý její vztah k Rusku, přístup k jeho velkému trhu se zemědělským a průmyslovým zbožím a klíčovému zdroji přírodního plynu, aby mohl být evropský průmysl nadále funkční a domy v Evropě byly v teple.
Poslední věcí, kterou Evropa potřebovala bylo více chaosu, ale to je to, co neokoni umí nejlépe. (Neokonzervativci jsou v podstatě trockisté, kteří do své ideologie začlenili marxistické učení o„tvůrčí destrukci“- p.p.) Neokoni byli rozhodnuti potrestat Putina za to, že překazil jejich plány na syrskou „změnu režimu“, což byla věc, která byla již dlouhou dobu téměř na samém vrcholu jejich agendy, spolu s touhou „bombardovat, bombardovat, bombardovat Írán“, jenž Izrael označil za existenční hrozbu.
Putin rovněž překazil možnou válku s Íránem, když pomohl vypracovat mezivládní dohodu, která omezila, ale nezastavila íránský nukleární program. Tak se Putin stal posledním terčem démonizace neokonů a New York Times a Washington Post se horlivě postavily do čela tohoto procesu.
Aby mohli dostat Putina, musela být nicméně prvním krokem Ukrajina, kde Gershamova (a Sorosova-p.p.) organizace NED financovala velké množství programů pro politické aktivisty a pro operativce v médiích. Toto úsilí vyústilo do masivních protestů proti ukrajinskému prezidentovi Janukovyčovi za to, že odstoupil od asociační dohody s EU, která zahrnovala drsný plán škrtů, vypracovaný Mezinárodním měnovým fondem. Janukovyč se namísto toho rozhodl přijmout více než zajímavou, 15 miliardovou nábídku Putina.
Jak eskalovalo politické násilí v Kyjevě – jehož svaly reprezentovaly neonacistické milice ze západní Ukrajiny – neokoni uvnitř Obamovy administrativy diskutovali, jakým způsobem „napomoci při zrodu“ puče proti Janukovyčovi. Hlavní postavou v rámci tohoto plánu byla Viktoria Nulandová, která byla povýšena na asistentku Ministryně zahraničí pro evropské záležitosti a která osobně podněcovala protestující. Na Majdanském náměstí jim dokonce sama rozdávala sušenky.
Podle zachyceného telefonického hovoru s americkým ambasadorem na Ukrajině, Geoffreym Pyattem, byla Nulandová názoru, že úředníci EU nejednali dostatečně agresivně. „Serte na EU“, prohlásila Nulandová během brainstormingu o tom, jakým způsobem „pomoci slepit tuto záležitost“. Nulandová doslova vybrala, kdo by měl nastoupit do čela ukrajinské vlády po převratu – „Tím člověkem je Jats“, což byl odkaz na Arsenije Jacenuka, který se poté skutečně stal ministerským předsedou.
Jak se tento puč 22.února rozšířil –za pomoci neonacistických milicí, které obsadily vládní budovy a donutily Janukovyče a jeho úředníky utéct, aby si zachránili holý život – americké Ministerstvo zahraničí rychle prohlásilo tento nový režim za„legitimní“ a americká média svědomitě vystupňovala démonizaci Janukovyče a Putina.
I když Putinova pozice podporovala status quo na Ukrajině, t.j. udržení zvoleného prezidenta a ústavního pořádku země – tato krize byla Američanům prezentována jako případ „ruské agrese“ za pomoci hrozivých srovnávání Putina s Hitlerem, především poté, co etničtí Rusové na východě a na jihu začali vzdorovat pučistickému režimu v Kyjevě a poté, co se Krym odtrhl od Ukrajiny, aby se následně připojil k Rusku.
Začátek obchodní válkyPod tlakem Obamovy administrativy souhlasila EU se sankcemi proti Rusku za jeho „agresi“ a spustila s Moskvou obchodní válku oko za oko, která zredukovala prodej zemědělského a výrobního zboží z EU do Ruska a ohrožovala dodávky ruského přírodního plynu do Evropy.
I když nejvážnější důsledky tohoto postihly ukrajinskou ekonomiku, která přešla díky občanské válce do volného pádu, některé z ohrožených ekonomik na jihu Evropy byly ztrátou obchodu s Ruskem rovněž tvrdě zasaženy. Evropa začala klopýtat směrem ke třetí fázi trojité recese a evropské trhy zaznamenaly velký výprodej na burze.
Dominový efekt se brzy dostavil i na druhé straně Atlantiku, když poklesla hodnota hlavních amerických burzovních indexů, což mezi mnoha Američany vyvolalo úzkost přesně v okamžiku, kdy se zdálo, že kocovina z Bushova zhroucení ekonomiky v roce 2008 konečně mizí.
Samozřejmě, že existují i další důvody pro soudobý pokles na burze, včetně obav z vítězství Islámského Státu v Sýrii a v Iráku, včetně pokračujícího chaosu v Libyi a vyloučení Íránu z globálního ekonomického systému – vše toto je částečně výsledkem ideologie neokonů. Jsou zde rovněž i jiné, nesouvisející problémy, jako je epidemie Eboly v západní Africe a různé katastrofy způsobené počasím.
Ale světová ekonomika je většinou s to odolat přírodním a člověkem způsobeným výzvám. Skutečný problém nastává tehdy, když kombinace různých katastrof dotlačí mezinárodní finanční systém do bodu zlomu. Poté, dokonce i jedna jediná událost může ponořit světovou ekonomiku do chaosu, jako se tomu stalo díky kolapsu Lehman Brothers v roce 2008.Není jasné, nachází-li se svět dnes v takovémto bodu zlomu. Ale velké výkyvy na burze napovídají, že bychom mohli být na počátku další, celosvětové recese. Mezitím se zdá, že neokonští vládci chaosu jsou odhodláni pokračovat v tom, že budou dávat přednost své ideologii před riziky, kterými tímto vystavují Američany a lidi na celém světě.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Robert Parry: The Neocons – Masters of Chaos, překlad R. Václav.
