„Teď už Američané dokonce uvažují, že by na Ukrajině vyhodili do povětří jadernou elektrárnu a pak trvali na tom, že pachateli jsou buď separatisté, nebo Rusové,“ tvrdí německý žurnalista Udo Ulfkotte, bývalý korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung, jedněch z největších německých novin. Ten vydal knihu Gekaufte Journalisten („Koupení žurnalisté“), v níž popisoval, jak američtí a němečtí politici ohýbají německá média tak, aby tito žurnalisté světové události žádoucím způsobem překrucovali. Ulfkotte tvrdí, že na reportéry se tlačí, aby své psaní vedli zaujatě v první řadě ve prospěch amerických postojů a proti Rusku. Udo Ulfkotte mluvil o tom, jak to přesně probíhá a o tom, kam ho jeho životní cesta zavedla dnes po publikaci těchto odhalení.
- Rozhovor s novinářem placeným CIA: Lžeme a děláme propagandu USA v německém mainstreamu
- Vůdčí německý žurnalista: Média CIA tlačí na katastrofickou světovou válku
O: Pane Ulfkotte, řekl jste, že vám dávali spoustu peněz, abyste psal pro-americké články. Jak až je to výnosné být pro-americkým žurnalistou v Německu?
Udo Ulfkotte: Nedostával jsem peníze – dostával jsem dary. Věci jako zlaté hodinky, potápěčské vybavení a výlety s ubytováním v pětihvězdičkových hotelech. Znám spoustu německých žurnalistů, kteří jsou toho schopni do jisté míry využívat, aby si tím kupovali dovolené v zahraničí. Co je ale ještě důležitější, že tyhle peníze a dárky vám nabízí, když píšete věci, které jsou pro-americké a pro-NATO. Když to neděláte, tak se v kariéře nikam nedostanete – tak skončíte zavřený v kanceláři a budete třídit dopisy redaktorovi.
O: Podle toho, co jste řekl, jsou žurnalisté pokoutně korumpováni pozváními na výlety do US s placenými všemi výlohami. Ale prodali by se seriózní profesionálové opravdu tak levně?
UU: Když létáte do USA zas a znova a nikdy tam za nic neplatíte, a jste zváni na interview s americkými politiky, tak se dostáváte blíže a blíže k mocenským kruhům. A v těchto kruzích elity už chcete zůstat, takže píšete tak, abyste se jim zavděčili. Každý chce být žurnalistou celebrit, který dostává exkluzivní přístup k slavným politikům. Ale stačí jedna špatná věta a vaše kariéra jako žurnalisty celebrit skončí. To všichni vědí. A všichni podle toho jedou.
O: Proč jste se se svým názorem na německý žurnalismus rozhodl vyjít na veřejnost až teď?
UU: Měl jsem tři srdeční záchvaty, nemám už děti, které bych musel podporovat, a den za dnem pořád vidím Ameriku ve zprávách jak se zas a znova rozjíždí ke své další válce. Tentokrát je to Ukrajina proti Rusku. Ale vždy je to ta samá hra. Po havárii letounu MH17 už ani naprostému idiotovi nemůže nebýt zřejmá americká jednostrannost v anti-moskevské propagandě. Teď už Američané dokonce uvažují, že by na Ukrajině vyhodili do povětří jadernou elektrárnu a pak trvali na tom, že pachateli jsou buď separatisté, nebo Rusové. Pořád o tom slyším. A to je nehoráznost!
O: Tvrdíte, že Německo je „banánová republika.“ Není to přehnaně drsné hodnocení? Německo přeci konec konců má opoziční hnutí, včetně těch radikálních, a média jsou k vládě kritická. Např. nedávné vysílání televizního programu Die Anstalt způsobilo celkem rozruch se svou břitkou kritikou těžce zaujatých německých médií.
UU: Poté, co se to odvysílalo, tedy ta satira (!) jejich žurnalistů k vyjádření kritiky německých médií – a především jejich čistě pro-amerického referování o událostech – tak došlo k podání stížností a už jsou u soudu. A to je perfektní důkaz skutečnosti, že Německo banánovou republikou opravdu je: nemůžete už ke kritice jednostrannosti reportáží použít ani satiru. Máme tedy pouze už jen zdání svobodného tisku. A to je šílené.
O: Co si myslíte o útocích na politiky, které německý tisk souhrnně označuje jako skupinu známou jako „ruští sympatizanti“ (Schröder, Gysi, Wagenknecht a další) a pro-ruští žurnalisté?
UU: Ti „ruští sympatizanti“ jsou vysoce vzdělaní, poctiví lidé. To říkám, ač s nimi nejsem politicky nijak sdružený. Respektuji ale jejich integritu. Skutečnost, že se na ně útočí, je typická pro banánové republiky, jako je Německo, kde se každá odchylka od názoru mainstreamu tvrdě potlačuje.
O: Zmiňoval jste, že Německo pořád ještě skrývá skutečnost, že v březnu 1988 se režim Saddáma Husseina – v té době spojenec Západu – dopustil v kurdském městě u íránských hranic činů genocidy pomocí chemických zbraní vyrobených v Německu. Je to vůbec možné, aby o tom za všechny ty roky jediné noviny ani opoziční nic nenapsaly?
UU: Ne, oni o tom psali, ale trvalo jim to rok, než to udělaly! Já jsem vyfotografoval Íránce, kteří byli otráveni německými chemickými zbraněmi pod dohledem USA, ale to nebylo považováno za vhodné k zveřejnění. V té době Iráčané, Němci a Američané oslavovali své „konečné“ vítězství nad Íránci. Mně připadalo zvrhlé, když v Bagdádu pak oslavovali skutečnost, že společně provedli plynovou deratizaci od lidských bytostí. Já sám jsem tímto plynem silně utrpěl – později jsem z toho dostal rakovinu. Udělal jsem, co jsem mohl, abych zaznamenal, co se tam dělo, v naději, že to vyvolá mezinárodní pokřik. Nikdo to ale nikdy nevydal. Místo toho všichni oslavovali vítězství. Až dodneška se ptám, jak to, že není žádný problém, pro německé kancléře, jezdit do Izraele, padat tam na kolena a prosit Židy za odpuštění, že je kdysi deratizovali plynem, ale Íránci zabití německým plynem jsou tedy asi jen občany druhé kategorie? Slyšeli jste někdy, že by se německý kancléř za to Teheránu omlouval? Na tom tedy vidíme, že němečtí politici nejsou nic více než jen loutkami US. Ti poslušně dělají to, co jim Washington říká. Jsme nadále jen US kolonie, banánová republika a nejsme žádná svobodná země.
O: Říkal jste, že vám zpravodajské služby poskytovaly informace o Libyi, které jste vydal pod svým vlastním jménem. A tvrdíte, že to byla činnost, kterou jste byl pověřen dělat CIA a Bundesnachrichtendienst. Ale kdyby ty informace byly zajímavé a pravdivé, nebyly by vaše vlastní zájmy jednoduše náhodou shodné? Konec konců jste nemohl odmítnout to zveřejnit.
UU: Ano, ano, nemohl jsem říci „ne.“ Víte, ADAC – největší německý automobilový klub – měl zaměstnance, který pracoval pro jejich vrtulníkovou záchrannou službu, který odmítl tajně s BND spolupracovat. Ten byl okamžitě od ADAC vyhozen a pak šel k soudu, soudci ale rozhodli, že osoba přeci nemůže odmítnout spolupracovat s BND, a že to není žádný problém, když někdo přijde o práci, jelikož jim odporuje. Chápete to? Víte, co říkám? Nechtěl jsem být nezaměstnaný.
O: Řekl jste, že zpravodajské služby u vás doma už šestkrát nařídily razii. Když jste ale prostě psal to, co vám zpravodajské služby dávaly, proč cítily potřebu prohledávat vám dům? Nebo jinak, když jste pořád po svém vycházel s informacemi, které zpravodajské agentury zkoušely ukrýt, tak to neznamená, že pořád jednáte jako nezávislý žurnalista, a ne jako „neoficiální agent CIA“?
UU: To byla chyba překladu – to nebyly zpravodajské agentury, které tyto razie nařídily, nýbrž to byla tajná státní policie. To, co nacisté nazývali Gestapem, se teď nazývá Ministerstvem státní bezpečnosti. A ti přišli a provedli šest razií pod záminkou, že zrazuji státní tajemství. I tyhle typy zastrašovacích taktik jsou typické pro banánové republiky.
O: Říkáte, že vydání této knihy by vám mohlo způsobit problémy. Např. jakého druhu?
UU: Frankfurter Allgemeine Zeiturn mě písemně informoval, že proti mně podávají soudní žalobu za porušení trestního, občanského a pracovního práva stejně jako korporátních standardů v žurnalismu. Tohle samo o sobě by mě mohlo zničit. Slyšel jsem, že i mnozí další by mě chtěli dostat do vězení, protože jsem zase jednou odhalil „státní tajemství.“ Možná by stálo za to, abych uletěl do Moskvy jako Edward Snowden a požádal tam o azyl. Počkejme a uvidíme, jak vůdci Německé banánové republiky zareagují, protože to oni byli kompromitováni a každý si může přečíst můj bestseller o tom, jak se tady fabrikuje zdání svobodného tisku, a jak je v Německu demokracie pouhou iluzí.
[quote align="center" color="#999999"]
- Vážení a milí čtenáři, děkujeme, že podporujete činnost nezávislého magazínu Vědomí
- [/quote]
Zdroj: globalresearch.ca, reformy.cz
