Když jsem se před týdnem díval na japonský film věnovaný druhé světové válce včetně jejího vzniku, uvědomil jsem si řadu paralel s dnešním vývojem. Ačkoliv se média vývoji situace kolem Íránu věnovala velmi obšírně, paralely s Japonskem před více než 70 lety prakticky nebyly zmíněny. Co se dělo před 72 lety? Spojené státy, Velká Británie a Nizozemí počátkem 40. let minulého století uplatňovaly dlouhodobou obchodní blokádu Japonska ve snaze je ekonomicky zničit. Byly jim zastaveny veškeré dodávky železného šrotu, ropy, ale i dalších surovin. Japonci preferující nadevše národní hrdost byli zahnáni do kouta a výsledkem byl jejich útok na Pearl Harbor.

Co se děje dnes? Něco podobného, i zde je snaha o ekonomickou blokádu. Letos v lednu Evropská unie přistoupila k analogickému kroku – ke snaze ekonomicky zničit Írán. Tentokrát ale nepoužily blokádu ohledně dovozu ropy, ale zákaz jejího vývozu do Evropské unie. Počátkem letošního roku Evropská unie oznámila, že od 1. července přestává kupovat íránskou ropu a evropské pojišťovny mají zákaz pojišťovat tankery přepravující íránskou ropu. Dalším krokem ekonomické blokády je snaha o znemožnění íránským bankám provádět mezinárodní finanční převody.

Dnešní Írán má proti Japonsku minulého století pár výhod – tou hlavní jsou vlastní zásoby ropy a hlavně existence jiných zájemců ochotných kupovat íránskou ropu, neplatit za ní v dolarech a obejít tak finanční sankce vůči íránským bankám. Proto Írán dosud nemá důvod vstupovat do války a nevypadá to, že on by byl tou stranou, která by zaútočila jako první. Z tohoto pohledu můžeme být optimisty.

Otázka je, co se stane v případě, že někdo jiný zaútočí na Írán, případně dojde k simulovanému konfliktu.

Odpověď Íránu na jakýkoliv útok je těžké předvídat. Jednou z možností je být blokáda Hormuzského průlivu. V takovém případě by byla válka na světě. K zajištění bezpečného proplouvání lodí Hormuzským průlivem je potřeba mít dostat pod kontrolu velkou část íránského území, aby byl průliv mimo dosah iránských raket. To není nic jednoduchého. Ceny ropy by adekvátně reagovala, i když odhady se liší. Některé odhad mluví o nárůstu ceny ropy o 10 dolarů za barel, jiné o desítkách dolarů.

Proč se Spojené státy tak bojí vysokých cen ropy? Protože každá recese po druhé světové válce byla předcházena růstem cen ropy. Každý cent na ceně galonu benzínu v USA vede ke snížení spotřebitelských výdajů o 1 miliardu dolarů. Růst ceny benzínu o dolar tak znamená pokles spotřebitelských výdajů o 100 miliard dolarů. I po zohlednění podílu zboží z dovozu to znamená významný pokles tržeb pro americké společnosti se všemi negativnímu důsledky (propouštění, další pokles poptávky…)

Zřejmě i proto dosud Izrael nenapadl íránský reaktor. Izrael při obhajobě útoku na íránská jaderná zařízení mluví o „právu na obranu“, pokud by ale stejného právy poté využil i Írán, další vývoj je jen velmi těžko předvídatelný.

Pokud by válka nebyla rychlá a z pohledu Spojených států a jejich spojenců úspěšná (což za poslední desítky let nelze nazvat žádnou z válek, za poslední úspěšnou válku bych označil druhou světovou válku), může díky problémům se zásobováním ropou uvrhnout prakticky celý svět do hluboké dlouhotrvající recese.

Jan Dvořák


Zdroj: proinvestory.cz

]]>