Ruský president Vladimir Putin před mezinárodním posluchačstvem odhalil mezinárodní řád kořistící z konce Studené války za účelem přetváření světa podle svých vlastních zájmů, přičemž vytlačuje na okraj takové koncepty jako základy mezinárodních vztahů, mezinárodní právo, systém vzájemné kontroly a rovnováhy, a dokonce i koncept národní suverenity samotné. President Putin uprostřed svého projevu odsoudil jak podporu Spojených států neofašistům a teroristům, tak i jejich opovržení národní suverenitou všude po světě.
Proti-argumentace Západu
Tvrzení New York Times (NYT) o diskusích Mezinárodního Valdajského klubu na černomořském pobřeží v ruském Soči, před nímž president Putin promlouval, obsahovala dost kuriózní formulace. V článku nadepsaném „Putin obviňuje USA z podpory ‚neofašistů‘ a ‚islamistických radikálů‘“ se NYT pokouší líčit prohlášení presidenta Putina o americké podpoře neonacistům a teroristům jako pouhé nepodložené obviňování.
NYT uvádí: „Prý místo aby Spojené státy podporovaly demokracii a suverénní státy, tak jak Putin během svého tříhodinového výstupu na této konferenci, říkal, Spojené státy naopak podporují „pochybné“ skupiny počínaje „otevřenými neofašisty až po islamistické radikály.““ NYT také referoval: „A proč podporují takovéto lidi?“ ptal se na výročním shromáždění známém jako Valdajský klub, který se letos sešel v jižním letovisku ve městě Soči.“ Dělají to proto, že se jich rozhodli používat jako nástrojů na cestě k dosahování svých cílů, ale pak si spálí prsty a cukají se.““
Je těžké pochopit, proč se NYT pokouší tohle konkrétní prohlášení líčit jako zvláště kontroverzní nebo jako „pomlouvačné“, jak to formuluje Times, místo aby ho vzal jako faktický, výstižný a nanejvýš potřebný postřeh.NYT rovněž uvádí, že: „Rusko je často obviňováno z vyprovokování krize na Ukrajině anexí Krymu a z prodlužování agonie Sýrie pomocí s rozdrcením lidového povstání proti presidentu Bashar al-Assadovi, hlavnímu arabskému spojenci Moskvy. Někteří analytici naznačují, že pan Putin ve snaze prodloužit svou vlastní vládu usiluje o obnovu ztracené moci a vlivu Sovětského svazu, nebo i o Ruské impérium.“
Technicky vzato je Rusko ze všeho tohoto obviňováno pravidelně, ač NYT opomíjí seznámení svých čtenářů s tím, jak jsou všechna tahle obvinění směšná.
Abychom začali s Ukrajinskou krizí, ta začala, když neofašisté s plnou podporou Spojených států od konce roku 2013 po začátek roku 2014 násilně svrhávali zvolenou ukrajinskou vládu. Politický řád, který uchvátil moc, sestával z otevřeně fašistických politických stran včetně stran Svoboda a Fatherland, a ty otevřeně podporovaly flagrantně neonacistické ozbrojené skupiny jako Pravý sektor. Teprve poté východní Ukrajinci začali prchat do náruče Ruska, které následně dohlédlo na referendum o návratu Krymu k ruské suverenitě.
Podobně je to se Sýrií, kde dnes už není žádných pochyb o tom, že konflikt, v němž bojuje Damašek, není žádným „lidovým postáním proti presidentu Basharu al-Assadovi,“ nýbrž spíše jde zástupnou válkou bojovanou proti Damašku pomocí sektářských extremistů ve škále od poboček Al-Káidy po nově pokřtěný „Islamistický stát“, v níž všichni dohromady utváří teroristickou frontu, a žádným způsobem nepředstavují „lidové povstání“.
Co se týče tvrzení NYT, že president Putin usiluje o „obnovu ztracené moci a vlivu Sovětského svazu, nebo i o Ruské impérium,“ tím by mohl čtenáře mást, kdyby neuvážil, že Sovětský svaz a Ruské impérium představují dva naprosto si odporující politické řády, a že i tak, ani jednou Rusko neaspirovalo na dosažení globální hegemonie, natož aby jí dosáhlo, tu však Západ svou vojenskou a ekonomickou expanzí už dosáhl.
Jsou USA svým vlastním nejhorším nepřítelem?
Když president Putin komentuje, jak Spojené státy jako svých „nástrojů“ k dosahování vlastních cílů používají různých zástupců, o které si ale „spálí prsty a cukají se,“ tak je to proces, pro který je nejlepším příkladem americké vyzbrojování Al-Káidy a dalších militantních skupin v Afghánistánu v 80. letech. Al-Káidy se pak stala globální pohromou, o které USA tvrdí, že s ní musí vést zase globální válku k jejímu vymýcení, samozřejmě, že bez jakéhokoliv zjevného úspěchu.
Na globálním jevišti, kde Spojené státy nenapravitelně ztrácí respekt a legitimitu, kterou svého času požívaly, jsou součástí jejich rostoucího problému i jejich vlastní masová média a naprosté selhání těchto médií tváří v tvář speciálním zájmům, které přes jejich zkorumpovanost a zločinnost nejenže nepoženou k odpovědnosti, ale které jsou naopak tahounem jejich nezodpovědně mizerné politiky. Když to ponechali na ruském presidentovi Vladimiru Putinovi, aby on poukázal na smutný stav americké zahraniční politiky, tak tím Rusku udílí respekt a legitimitu, kterou by si jinak USA podržely, kdyby byly schopny si doma udělat pořádek. Neschopnost amerických médií sloužit veřejným zájmům, je pak už sama o sobě nejhroznějším symptomem americké choroby.
Samozřejmě, že Rusko, jako je to u všech národů, dělá to, co je v jeho nejlepším zájmu. Občas se však tyto zájmy kryjí s veřejnými zájmy a zrovna v tomto případě i s globálními zájmy. Politika Spojených států se už stala globálním postrachem pro všechny, ne jen pro Rusko. Ovšem, protože je americká zahraniční politika mimo jiné postrachem i Ruska, tak musí Rusko nezbytně na takových dějištích, jako je Valdajský mezinárodní klub, protestovat.
A právě kvůli tomu udeřila slova presidenta Putina na strunu rezonující s populárním cítěním.
Od Afghánistánu, přes Irák a Sýrii, až k Ukrajině a teď ironicky zase zpět k Iráku, se za Spojenými státy táhne stopa katastrof zůstávající po všem, na co v zámoří sáhnou. Národy, které byly prozatím těchto katastrof ušetřeny, nejspíš uvažují, co se bude dít, budou-li ony další na řadě. Není v silách Kremlu, aby vychýlil mínění světa, aby se odvrátilo od Ameriky, čímž by USA upadly do irelevance a obecného opovržení, nýbrž to jsou její vlastní aktivity, kterými se odmítá zabývat nebo je reformovat.
Když se americká agenda stává „světovou“ agendou…
President Putin pak pokračoval se svými komentáři konstatováním: „Vypadá to, jako by ti tzv. ‚vítězové‘ Studené války byli odhodláni shrábnout všechno a přetvořit si svět na plácek, který bude nejlépe sloužit zájmům právě jich samotných. Konstatoval rovněž, že: „Ve světě pod dominancí jediné země a skupiny jejích satelitů proces ‚přijímání globálních rozhodnutí‘ často dopadá tak, že to oni protlačují své vlastní recepty pod pláštíkem návrhu universálního řešení. Tahle skupina se fakticky už stala natolik ambiciózní, že její řešení se nyní už předkládají jako by šlo o řešení celé globální komunity.“
S tím je těžké nesouhlasit. Se vzrůstem BRICS, které právě zdůrazňují, jak až ty „globální recepty“ od Ameriky globálními nejsou, se ty „pomluvy“ presidenta Putina brzy ukáží být bolestivě zjevnými fakty, se kterými jsou lidé široce srozuměni po celém světě, a budou jen dále Západu zadírat jeho snahy o vykonstruování legitimity a autority z čím dál nedostupnějšího a nedostupnějšího materiálu. Opravdu, jak naznačuje president Putin, na tom, co se často nazývá „mezinárodním konsensem“, neexistuje nic „mezinárodního“. Místo toho je to jen sbírka „satelitů“ kolem Spojených států a často i nějakého toho státu dotlačené tvrdou rukou k tomu, aby se i on k takovémuto „konsensu“ propůjčil. Když národy o síle miliard obyvatel odmítnou podepsat americkou agendu, nebo celé kontinenty odmítnou autoritu amerických tzv. „mezinárodních“ institucí, lze je pak opravdu ještě nazývat „mezinárodními“?
Takovéto taktiky však připomínají tyranie, ve skutečnosti právě tyranii Spojených států, které bývaly považovány za šampióna těch, co jsou proti tyraniím. Je tedy ironií, že zrovna Spojené státy se staly tím, proti čemuž kdysi bojovaly, od svého početí až po zenit své moci, vlivu a respektu. A ta vlna vlivu se změní, až bude poselství presidenta Putina, lépe pochopitelné, a skutečný globální konsensus se vyvine, až moc a zdroje budou mít svůj vlastní hlas slyšitelný i přes ten vyfabrikovaný „konsensus“, který na světové scéně zaranžovaly USA. Ač je možné, že USA by se před tím, než k tomu dojde, mohly napravit, je to nepravděpodobné. Jak zrovna NYT dokazuje, tak ti, kdo mají ve Spojených státech na starost přivést speciální zájmy Ameriky k odpovědnosti, se jasně oddávají páchání pravého opaku.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: journal-neo.org, reformy.cz
