Američané, Britové a Západoevropané jsou zvyklí sami sebe považovat za zástupce svobody, demokracie a morálky ve světě. Západ o zbytku světa přednáší závěr, jako by Západ byl Bohem a zbytek světa byli barbaři, jež potřebují být napravováni a polepšováni pomocí invazí a okupací. Jak čtenáři ví, už jsem čas od času vznášel otázku ohledně platnosti té extrémní bohorovnosti Západu. (Viz např. následující články: Washingtonská bezstarostnost je bezkonkurenční a Je západní demokracie realitou nebo fasádou?) Často je tou zemí, nad kterou se washingtonští moralisté vyvyšují do oblak, Čína. Ovšem čínská „autoritářská“ vláda ve skutečnosti bere na své lidi daleko větší ohledy než americká „demokraticky zvolená“ vláda.
Navíc, ačkoliv občanská práva čínských lidí na papíře vypadají dost neúplně, čínská vláda nedeklarovala, že si beztrestně může porušovat jakákoliv práva, která čínští občané mají. A není to Čína, co všude po světě provozuje žaláře s mučírnami.
Už nějakou dobu jsem uvažoval o realistickém srovnání těchto dvou zemí místo standardních propagandistických srovnání, ale Ron Unz mě v tom předběhl (viz Čínský růst, americký pád a čínský Melamin a americký Vioxx: Srovnání). Unz poskytuje šanci na poučení. Nepropásněte ji.
Unz odvedl skvělou práci. Navíc jasně chápe, jak je to s Čínou, i s tím přehnaným vnímání Ameriky, takže se nepřidá k tomu nadšenému mávání vlajkou. Nicméně závěr je jasný: Číňané jsou svými „vykořisťovatelskými elitami“ ohroženi méně než Američané americkými protějšky těchto elit. Navíc jsou to americké, nikoliv čínské, vykořisťovatelské elity, kdo bombardují, okupují a drony sužují jiné země. Jak se píše na té notoricky známé nálepce: „Buďte na Ameriku hodní, jinak do vaší země přinese demokracii.“
Co se týče ekonomického managementu, tak to nesnese srovnání. Unz hlásí, že během posledních tří desetiletí dosáhla Čína toho nejrychlejšího pokroku v ekonomickém vývoji v lidské historii. Navíc většina tohoto nového příjmu plynula do kapes čínských pracujících, nikoliv k tomu jednomu procentu. Zatímco medián reálného příjmu Američanů už desítky let stagnuje, příjmy čínských pracujících se už po tři desetiletí každých deset let zdvojnásobí. Nedávná zpráva Světové banky připisuje více než 100 procent poklesu v míře globální chudoby vzrůstu Číny.
Za poslední desetiletí se čínský průmyslový výkon zečtyřnásobil. Čína nyní vyrábí více automobilů než Amerika a Japonsko dohromady a odpovídá za 85 procent nárůstu světové výroby aut během posledního desetiletí.
V roce 1978 byla americká ekonomika 15 větší než čínská. Očekává se, že čínský HDP předstihne ten americký během několika následujících let.
Je to strhující materiál uvádějící ohromující podrobnosti o tom, jak Američanům jejich elity mizerně slouží. Amerika prohrála, protože politické elity představují pouze speciální mocenské zájmy, které píší zákony země výměnou za financování politických kampaní pro „zákonodárce“. Aby od těchto svých selhání Americké elity odvrátily pozornost, ukazují prstem na cizí obětní beránky. Např. Čína je obviňována z manipulací své měny. Jak Unz říká, politické divadélko s obětními beránky je uspořádáno pro ignoranty a ty snadno ožulitelné.
Kecají to američtí ekonomové, z nichž většina se natolik prostituuje, že propaganda se stala moudrostí. Většina Američanů věří, že kdyby Čína jednoduše nechala hodnotu své měny rychleji růst vzhledem k dolaru, byly by americké ekonomické bědy u konce. Nelze uvěřit, že by si kterýkoliv ekonom mohl opravdu myslet, že by Američané s jejich stagnujícími a klesajícími příjmy na tom byli lépe při prudkém vzrůstu cen zboží od výrobců v Číně, na nichž Američané závisí, nebo že role dolaru jakožto rezervní měny, hlavní zdroj americké moci, by mohla přežít tuto manifestaci převahy čínské ekonomiky.
Američané si spojují nezákonnost s vládami, jež se nikomu nezodpovídají, a na čínskou vládu pohlíží jako na lidu se nezodpovídající. Ovšem, jak poukazuje Unz, je to Bushův a Obamův režim, co se vyhlásily za nadřazené jak US zákonu, tak i mezinárodnímu právu.
Přezírání Zákona o válečném zmocnění a Ženevských konvencí spolu s prosazováním pravomoci výkonné moci věznit bez procesu či obvinění nebo zavraždit kteréhokoliv Američana, o němž si exekutiva myslí, že by mohl být „hrozbou národní bezpečnosti“, to jsou projevy totálního policejního státu, jenž se pouze maskuje za lidu se zodpovídající demokracii. V Americe byla 6-letá malá holčička, co se špatně chovala ve škole, spoutána, uvězněna a obviněna z těžkých zločinů. (viz 10 odpudivých případů hodně malých školních dětí, které byly uvězněny, spoutány a brutálně týrány policií.) Dokonce ani Hitler a Stalin nezašli až tak daleko.
Američané ztratili nad svou vládou kontrolu a vlády, které nejsou pod kontrolou lidu, nejsou demokraciemi. V Americe dneška je sociální pojištění, zdravotní péče, stravenky a celá síť sociálního zabezpečení ohrožena lačnou touhou po válečných ziscích ze strany zbrojních plutokratů a finančních institucí rozhodnutých, že to musí být běžní občanů, kdo ponesou náklady nekompetence a podfuků banksterů.
Unzovo srovnání, jak se čínská média a vláda stavěly ke skandálu s melaninem nebo kojenci a jak se americká média a vláda postavily ke skandálu s Vioxxem od Merck, je pak zvláště zatracující. Byla to čínská kontrolovaná média a nikomu se nezodpovídající vláda, která potrestala ty, co pochybili u receptů pro kojence, zatímco americký svobodný tisk a lidu odpovědná vláda Mercku dovolily z toho vyváznout.
Unzův závěr je, že je to Amerika, nikoliv Čína, kde život nemá moc cenu.
Ron Unz je americký hrdina a to velice odvážný. Jelikož jak řekl George Orwell: „V čase všeobecného klamu je říkat pravdu revolučním činem.“
Je to ještě odvážnější čin, když pravdu nechce nikdo slyšet. Jak řekl Frantz Fanon: „Někdy lidé propadnou hluboké základní důvěře, která je nesmírně silná. Předložíte-li jim důkazy, které tuto víru vyvrací, tak tento nový důkaz nemohou přijmout. Vyvolal by pocity, které jsou extrémně nesnesitelné, což se nazývá kognitivní disonance. A protože je důležité zachovat si základní důvěru, tak si všechno zdůvodní, ignorují anebo i popřou cokoliv, co s touto základní důvěrou je v rozporu.“
Nebo, jako to v tom filmu vysvětlili Neovi: „Matrix je systém, Neo. Našim nepřítelem je systém. Ale když jsi uvnitř, podíváš se kolem, co vidíš? Businessmany, učitele, právníky, tesaře. Je to právě mysl těch lidí, co zkoušíme zachránit. Ale dokud to neuděláme, jsou tito lidé pořád součástí tohoto systému a to z nich činí naše nepřátele. Musíš pochopit, že většina těchto lidí není připravena na to, aby byli odpojeni. A mnoho z nich je na ten systém natolik navyklých, tak na něm beznadějně závislých, že budou i bojovat, aby jej ochránili.“
Většina z těch lidí, které osobně znám, není ochotna se nechat odpojit. Předpokládám, že moji čtenáři jsou, takže se chopte příležitosti být ještě více odpojeni a přečtěte si srovnání Ameriky a Číny od Rona Unze. Pak dělejte, co můžete, abyste odpojili další.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
