Poznámka: Jak vidí ruský geostratég práci amerického geostratéga. Do ohniska pozornosti se dostává článek George Friedmana Ukrajina, Irák a Černomořská strategie (1). Tento autor je znám tím, že si při vyjadřování svých názorů nebere žádné servítky. Zatímco ostatní při pojednání o Ukrajině píší o evropských hodnotách, demokracii a otevřené společnosti, on se oddává svému psaní o strategických postojích Ruska, vojenském plánování a politice ropy a plynu. On otevřeně přiznává, že Spojené státy pohlíží na události na Ukrajině buď jako na příležitost k moralistickému sebe-předvádění nebo k zasazení strategického úderu ruské národní bezpečnosti.
Rovněž poukazuje na to, že „USA umožňuje geografie a síla značnou míru nejistoty.“ Tento autor ve skutečnosti mluví o geostrategii zaměřené na uvrhnutí světa do chaosu. To ale není to hlavní.
Je to vážná podpora pro ty, kdo si myslí, že to, co je použito v článku, slouží jako ukázka faktu, že americká elita už přepnula vnímání současných a nadcházejících událostí jako na už probíhající válku. „Světová válka“ zní sice dost silně, ale na myšlení tímto způsobem není nic nového: i předchozí globální ekonomická krize srovnatelná v rozsahu byla překonána dítky světové válce. Světová válka umožňuje přetvořit mapu světa, dostat se na nové trhy, odepsat staré dluhy a nastolit v mezinárodních záležitostech nová pravidla hry. To je pro Spojené státy ten nejdůležitější faktor. Hra podle pravidel, která Amerika sama v minulosti nastolila, už nemůže dále udržet její globální vůdcovství, když ztrácí pozice ve prospěch stoupající Číny.
Podle George Friedmana je pro Spojené státy tím nejkritičtějším problémem vytvoření jednotného integrovaného plánu, který vezme v úvahu ty nejtíživější hrozby. Operačně by nemuselo být možné utkat se všemi protivníky současně, ale koncepčně je podstatné uvažovat z hlediska koherentního těžiště operací. Autorovi tohoto článku je čím dál jasnější, že tímto těžištěm je Černé moře. Tam jsou v současnosti dvě dějiště vojenských operací s potenciálním dalekosáhlým významem. Jedním z nich je Ukrajina. Druhým je syrsko-irácký region, kde síly Islamistického státu spustily ofenzivu konstruovanou přinejmenším na kontrolu oblasti obou těchto zemí – maximálně i na dominanci nad oblastí mezi Levantou a Íránem. Většině se mezi těmito dvěma dějišti moc souvislostí nejeví. Autor ale uvádí, že Rusko má přetrvávající problémy ve vysokém Kavkazu a přichází zprávy o čečenských poradcích pracujících s Islamistickým státem. Poukazuje, že: „V tomto smyslu se Rusko zdaleka necítí dobře z toho, co se děje v Sýrii a Iráku. Ale spolu s tím, cokoliv, co odvede pozornost USA od Ukrajiny, přináší Rusku prospěch. Islamistický stát sám za sebe musí z dlouhodobého hlediska Rusku odporovat. Jeho bezprostředním problémem ale je USA moc, a tak cokoliv, co odvede pozornost Spojených států, přináší Islamistickému státu prospěch.“
Američané nebudou používat svou vojenskou sílu ve velkém rozsahu. Plánují dosažení svých cílů na úkor regionálních spojenců. Turecko a Rumunsko jsou pro tyto vztahy ti klíčoví.
Tento článek přináší poznání pro ty, kdo se pokouší pochopit americkou politiku vůči Rusku. V jedné věci je ale klamavý. Islamistický stát je líče jako americký nepřítel, s nímž Amerika vede zuřivý boj. Islamistický stát je ale ve skutečnosti pro Spojené státy cenným spojencem, tedy pro zemi, která prosazuje cíl změny Středního východu na ohromné horké ohnisko zachvácené chaosem, který se bude šířit do Evropy, Ruska, Číny a do dalších regionů, které si Spojené státy vyberou.
Islamistický stát je přeci jen trochu zvláštní na to, aby se o něm otevřeně hovořilo jako o strategickém partnerovi. Americké veřejné mínění by se nesmířilo s faktem, že americká vláda a zvláštní služby se bratříčkují s těmito padouchy. Proto se Islamistickému státu vyhlásila válka. Americké akce se líčí jako skutečné křížové výpravy. Ale kromě všech těch prázdných žvástů kolem, operace proti Islamistickému státu blízce připomíná „podivnou válku“ vedenou mezi silami Británie a Francie proti Německu v letech 1939-1940.
Americké letectvo od 8. srpna útočí na Islamistický stát v Iráku. 23. září byl proti pozicím radikálů zasazen první úder i v Sýrii. Podle Thomase Donnellyho, analytika obranné a bezpečnostní politiky American Enterprise Institute ( 2), který napsal – Očekává se v Sýrii více náletů? – vydaném ve Weekly Standard, že pouze letecká fáze je absolutně nedostačující. Spojené státy byly do Iráku zapojené po více než deset let. Takže nemohou prostě jen koukat na postup militantů, aniž by hnuly prstem. Kdyby to tak udělaly, určitě by ztratily tvář. Letecké bombardování je tím nejmenším, co mohou udělat, aby předstíraly, že brání Irák před teroristy.
Navíc, říká Friedman, kombinace letecké síly se silami speciálních operací nepovede k eliminaci Islamistického státu nebo k rozkolům uvnitř této skupiny. President Obama ale řekl, že Spojené státy nespočinou nohou na půdě, což znamená, že pozemní síly bude muset poslat někdo jiný. Írán se v tom jeví jako přirozený spojenec. Ale kdyby se stal válčící stranou a jednal v americkém zájmu, tak by to bylo logicky spojeno s vazbami na další kontroverzní záležitosti s dopady na americko-íránské vztahy. Jaderný program a zrušení sankcí jsou na vrcholu seznamu palčivých záležitostí. Krátká schůzka mezi americkým ministrem zahraničí Johnem Kerrym a íránským ministrem zahraničí Mohammadem Javad Zarifem na pozadí Valného shromáždění Spojených národů v New Yorku způsobila, že se vláda Spojených států dostala pod palbu tvrdé kritiky, zvláště od neoconů. Tohle všechno vede k závěru, že bez ohledu na všechny ukrutnosti spáchané Islamistickým státem vidí Obamova administrativa v Islamistickém státu přinejmenším menší zlo než v Íránu. Až tak, že s ním by mohli za scénou zacházet jako se spojencem.
Pod americkým dohledem na vývoj situace na Ukrajině a v Iráku se Sýrií by se Islamistický stát mohl pozvolna přesunovat na Severní Kavkaz a nechat tam vystoupit podzemní síly na povrch s otevřením nové fronty. Friedman se o takovéto možnosti zmiňuje tak, že vinu za to svádí na Rusko s tvrzením, že by mohlo na Kavkaze intervenovat. Islamistický stát už Rusko za svého úhlavního nepřítele vyhlásil. Jeden z vůdců této skupiny – Omar al Shishani – je etnický Čečen.
Na samém začátku ‚Ruského jara‘ apeloval vůdce Pravého sektoru Dmitrij Jaroš na Doku Umarova, šéfa Imarat Kavkaz (Kavkazského emirátu), aby se spolu spojili v boji proti Rusku. To bylo tehdy absurdní, uvážíme-li, že Doku Umarov zemřel dva měsíce před tímto apelem. Ale George Friedman vyjadřuje názory těch ve Spojených státech, kteří se rozhodli rozpoutat světovou válku, a to absurdní není. To je realita, se kterou je nutno počítat.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: strategic-culture.org a reformy.cz
