Obamova administrativa pracující přes ruskou vládu si zajistila souhlas syrského režimu Bášara Asada povolujícího americké nálety proti cílům Islamistického státu v určitých částech Sýrie, tvrdí zdroj obeznámený s tajnými ujednáními. Dohoda, o níž je řeč, by odstranila jednu z hlavních překážek pro plán presidenta Baracka Obamy na autorizaci amerických bojových letadel pro přelétání Sýrie kvůli útokům na síly Islamistického státu – tj. obavy, že vstup na syrské území by mohl spustit protileteckou palbu raketových baterií syrské vlády.


Obvyklý protokol amerických ozbrojených sil – když operují na nějakém území bez povolení zdejší vlády – je před provedením náletů zničit protileteckou obranu, aby tak ochránili americké piloty a letouny, jako se to udělalo v roce 2011 v Libyi. Avšak v jiných případech americké zpravodajské agentury zajistily tajná svolení k těmto útokům od vlád, čímž se vytvořila u veřejnosti nejistota obvykle ve prospěch těch cizích vůdců, kteří tak získali potřebné vojenské ujištění od USA.

Vypadá to, že tohle se v podstatě za scénou děje v Sýrii, i přes veškeré nepřátelství mezi Obamovou administrativou a Asadovou vládou. Obama sice volal po odstranění Asada, ale tito dva vůdci se nachází při boji proti teroristům Islamistického státu na stejné straně, když ti sice bojují proti Asadovým silám, ale zároveň napadají USA podporovanou iráckou vládu a sťali dva americké žurnalisty.

Obama v promluvě k národu vykřikoval, že nařídí americké nálety za syrskými hranicemi, aniž by koordinoval se syrskou vládou, což je propozice, kterou Damašek odsoudil jako porušení své suverenity. Takže v případě Sýrie by handl za scénou mohl Obamovi poskytnout určitou užitečnou politickou zamlženost, ovšem zároveň s tím i Asadovi.

[quote align="left" color="#999999"]

Obrázek: President Barack Obama při týdenní promluvě 13. září 2014, když se zařekl, že poničí a nakonec porazí Islamistický stát Iráku a Sýrie. (White House Photo) [/quote]

Ovšem ta tajná spolupráce může jít ještě dále a může k ní patřit pomoc syrské vlády při zaměření na to, na co USA udeří, uvedl zdroj, který mluvil pod podmínkou anonymity. V jiném stylu amerického vojenského protokolu se totiž provádí nálety nejlépe tak – když je někdo na zemi, kdo pomáhá s přesným navedením těchto úderů.

Jako součást veřejného prohlášení o budoucích útocích v Sýrii se Obamova administrativa snažila o $500 milionů k výcviku „vybraných“ syrských rebelů, aby zvládli to zaměřování uvnitř Sýrie, a aby stejně tak vedli vojenské pozemní útoky. Ale takovýto přístup – i když může být na Capitol Hill velice populární – by jakýkoliv americký útok v Sýrii posunul o měsíce a mohl by zrušit Asadův tichý souhlas s americkými útoky, jelikož USA podporovaní rebelové sdílí s Islamistickým státem jeden klíčový cíl, svržení Asadova relativně sekulárního režimu.

Obama zrovna minulý měsíc označil strategií vyzbrojování údajně „umírněných“ syrských rebelů za „fantazii“. Thomasi L. Friedmanovi z New York Times řekl:

[quote align="center" color="#999999"]

„Ta představa, že bychom mohli poskytnout trochu lehkých zbraní, nebo i sofistikovanějších zbraní tomu, co je v podstatě opozicí sestávají z bývalých doktorů, zemědělců, lékárníků atd., a ti budou schopni utkat se v bitvě nejen s dobře vyzbrojeným státem, ale i s dobře vyzbrojeným státem s podporou Ruska, s podporou Íránu a s bojem zoceleným Hizballáhem, nebyla nikdy ve hře.“ [/quote]

Obamova poznámka vypadá, že by mohla platit přinejmenším pro použití „umírněných“ rebelů, aby se oni potýkali s džihádisty Islamistického státu, kteří provádí sebevražedné bombové útoky a bez slitování vraždí své zajatce. Ale ta „fantazie“ o „umírněných“ rebelech má v Kongresu hodně přívrženců, zrovna tak jako na stránkách úvodníků hlavních amerických novin, takže Obama přidal těch $500 milionů do svého válečného plánu i přes riziko spojené s Assadovým souhlasem s americkými nálety.

 

Seznam přání neoconů

Bez svolení Asada by americké nálety mohly vyžadovat daleko širší americkou bombardovací kampaň, která by se nejdříve zaměřila na syrskou vládní obranu, což by byl vývoj, o který už dávno usilují vlivní neokonzervativci mezi washingtonskými činiteli, kteří si drží „změnu režimu“ v Sýrii skoro na vrcholku seznamu svých přání v mezinárodním měřítku.

Izraelská vláda rovněž už několik let usilovala o svržení Asada i za cenu rizika, že se k moci dostanou islamističtí extremisté. Izraelci uvažovali tak, že Asad jako spojenec Íránu představuje větší hrozbu pro Izrael, protože jeho vláda je v centru tzv. Šíitského půlměsíce táhnoucího se od Teheránu přes Damašek do Bejrútu a do jižního Libanonu, základny pro Hizballáh.

Uvažovalo se tak, že kdyby šlo strhnout Asadovu vládu, že by to hrozně poškodilo i Írán a Hizballáh – dva úhlavní „nepřátele“ Izraele. Tento geopolitických postoj před rokem při interview s Jerusalem Post formuloval bývalý izraelský velvyslanec ve Spojených státech Michael Oren.

„Největší nebezpečí pro Izrael spočívá ve strategickém oblouku táhnoucím se z Teheránu přes Damašek do Bejrútu. A Asadův režim v tomto oblouku vidíme jako jeho svorník,“ řekl Oren. „My jsme vždy chtěli, aby Bashar Assad odešel, vždy jsme dávali přednost zloduchům, kteří ale neměli podporu Íránu, před zloduchy, kteří podporu Íránu měli.“ Řekl, že tak tomu bude, i kdyby ti „zloduši“ byli propojení s al-Kaiídou.

Avšak později, když k al-Kaiídě připojená Fronta al-Nusra zabrala syrské území přiléhající k Izraelem okupovaným Golanským výšinám – a donutila tak mírové sbory OSN se stáhnout – tak se rovnováha izraelských zájmů mohla překlopit ve prospěch radši Asad, než aby islamističtí extremisté možná pronikali přímo na izraelské území.

Pro Frontu al-Nusra, která soutěží v přitažlivosti pro mladé džihádisty s Islamistickým státem, by byl přímý útok na Izrael hrozným lákadlem. Ač Islamistický stát známý pod akronymem ISIS nebo ISIL uchvátil představivost mnohých mladých extremistů, když vyhlásil „kalifát“ s cílem vyhnat Západní zájmy ze Středního východu, tak by al-Nusra mohla tuhle přitažlivost předčít vstupem do skutečné ofenzivy proti jednomu z principiálních cílů džihádistů – Izraeli.

Ovšem i přesto, že Izrael zjevně znovu přehodnocuje své priority, tak jsou američtí neoconi pořád ještě zaměřeni na svou už dlouhodobou strategii použití násilných „změn režimů“ na Středním východě k odstraňování vlád, které byly hlavními příznivci libanonského Hizballáhu a palestinského Hamasu, tj. Sýrie a Íránu.

Jedním z důvodů, proč se možná Obama rozhodl pro tajné předehry s Asadovým režimem přes zpravodajské kanály prostřednictvím Ruska jako zprostředkovatele, je ten, že jinak by američtí  neoconi a jejich spojenci z řad „liberálních intervencionistů“ už skučeli v protestech.

 

Ruka Ruska

Kromě taktického významu  amerických  zpravodajských agentur zařizujících tichý souhlas Asada s americkými nálety na syrské území je ohlášené ujednání rovněž významné kvůli roli ruského zpravodajství sloužícího jako prostředník.

To naznačuje, že přes to odcizení mezi USA a Ruskem kvůli Ukrajinské krizi spolupráce mezi presidentem Obamou a ruským presidentem Vladimirem Putinem nevyhasla; naopak jen se skryla více v podzemí.

Loni ta podzemní spolupráce mezi Obamou a Putinem představovala potenciální geopolitický posuv na Středním východě. Jejich týmová práce vytvořila krátkodobou dohodu, která loni v září odvrátila americký vojenský úder proti Sýrii (když přiměli Asada, aby se vzdal svého arzenálu chemických zbraní) a došlo k dočasné dohodě s Íránem o omezení, ač ne odstranění, jeho jaderného programu.

Z dlouhodobého hlediska pak ta spolupráce mezi Obamou a Putinem na vytváření řešení v různých středovýchodních krizích hrozila, že zničí oblíbenou strategii neoconů k eskalaci americké vojenské přítomnosti v regionu. To rovněž přineslo určitý výhled na možnost, že by tým s visačkou USA-Rusko mohl představovat silnou zbraň Izraele pro mírovou dohodu s Palestinci.

Takže počínaje loňským zářím – téměř okamžitě poté, co Putin pomohl odvrátit americkou vzdušnou válku proti Sýrii – začali klíčoví neoconi obracet oči k Ukrajině jako k potenciálnímu Putinovu bolavému místu. Vůdčí neocon Carl Gershman, president americké vládou financované Národní nadace pro demokracii (NED), napsal úvodník v neoconském Washigton Postu, kde Ukrajinu identifikoval jako „nejvyšší cenu“ a vysvětlil, jak by mohlo zaútočení na ni podvrátit Putinovo politické postavení uvnitř Ruska.

„Ukrajinská volba připojit se k Evropě urychlí úpadek ideologie ruského imperialismu, který reprezentuje Putin,“ napsal Gershman. „I Rusové mají na vybranou a Putin se může octnout na straně, co ztrácí půdu pod nohami, nejen v blízkém zahraničí, nýbrž i v Rusku samotném.“ V té době Gershamanova NED financovala spoustu politických a mediálních projektů uvnitř Ukrajiny.

Počátkem roku 2014 američtí neoconi a jejich druhové z řad „liberálních intervencionistů“ vedli konspirace, při nichž se stali „porodní bábou“ puče ke svržení zvoleného ukrajinského presidenta Viktora Janukoviče, jak to formuloval  americký  velvyslanec Geoffrey Pyatt v odposlechnutém telefonním hovoru s náměstkyní ministra zahraničí pro evropské záležitosti Victorií Nuland, která už spěšně vybírala dosazené vůdce, co nahradí Janukoviče.

Nuland, neoconka přesluhující už z časů administrativy George W. Bushe, bývala už vrcholnou pomocnicí vicepresidenta Dicka Cheneyho a je vdaná za prominentního neocona Roberta Kagana, spoluzakladatele Projektu pro nové americké století, který připravil neoconský směrný plán strategie „změn režimů“ počínaje USA vedenou invazí do Iráku v roce 2003.

22. února USA podporovaný puč svrhl Janukoviče a zažehl krvavou občanskou válku, po níž zůstaly tisíce mrtvých, převážně etnických Rusů na východní Ukrajině. Ale strategie Gershman-Nuland rovněž zarazila hluboký klín mezi Obamu a Putina, takže to vypadá, že zničila možnost, aby o mír usilující spolupráce na Středním východě pokračovala. (Viz: Consortiumnews.com’s “Neocons’ Ukraine-Syria-Iran Gambit.”)

 

Naděje na ‚změnu režimu‘

Překvapivý úspěch teroristů z Islamistického státu s jejich letním úderem do hloubky Iráku oživil naděje neoconů na z mrtvých vstání jejich strategie „změny režimu“ v Sýrii. Když doštípou Obamu, aby reagoval vojenskou silou nejen v Iráku, nýbrž i za hranicí v Sýrii, tak neoconi, jako senátoři John McCain a Lindsey Graham, dostanou svržení Asada znovu do hry.

V úvodníku v New York Times McCain s Grahamem 29. srpna používali sice vágních formulací o vyřešení Syrské občanské války, v nichž však jasně naznačovali, že Asad musí jít. Napsali, že vyřízení ISIS:

[quote align="center" color="#999999"]

„Vyžaduje ukončit občanskou válku v Sýrii a provést tam politickou transformaci, protože režim presidenta Bášara Asada nebude proti ISIS nikdy spolehlivým partnerem; ten ve skutečnosti vzestup ISIS podnítil, stejně jako zařídil terorismus předchůdce ISIS Al Kaiídy v Iráku.“[/quote]

Kromě toho, že líčení McCaina s Grahamem o vztazích Asada k ISIS a k al-Kaiídě bylo přinejlepším hodně překroucené – tak je to ve skutečnosti Asadova armáda, co je tam nejúčinnější silou, která zatlačuje zpět skupiny sunnitských teroristů, které dominují Západem podporovanému povstaleckému hnutí – ovšem tímto úvodníkem se nesoucí pointa je jasná: nezbytnost přikročit k americké vojenské operaci proti ISIS musí s sebou nést „změnu režimu“ v Damašku.

To by dostalo neocony zpět na jejich původní kolej k vynucení „změn režimů“ v zemích, na něž nahlíží jako na nepřátelské k Izraeli. Prvním cílem byl Irák se Sýrií a Írán byl vždy zamýšlen jako následující. Představují si, že tím zbaví nejbližší nepřátele Izraele Libanonský Hizballáh a palestinský Hamás kriticky důležité podpory. Ale vize neoconů vypadla z tratě, když se Bushova Válka v Iráku vykolejila a Americký lid couvnul od rozšíření konfliktu do Sýrie a Íránu.

Známý Clarkův proslov, ve kterém tuhle strategii předjímal roky dopředu s českými titulky: