V současnosti jsme svědky epické a svým způsobem historické události. Regulérní Ukrajinská armáda a kárné bataliony zažívají katastrofickou porážku jižně od Doněcka. Ještě před krátkou dobou představovaly tyto Republiky jen úzké pruhy území: osud Doněcké lidové republiky DLR visel na vlásku v ohrožení nedostatečným zásobováním, které se Ukrajinská armáda pokoušela u Šachtěrska a Krasneho Luče odříznout; opuštěn byl vrch Saur-Mogila, a Bolotovově protiofenzivě se nepodařilo přinést rozhodné vítězství. Mnoha to připadalo, že osud sil Milice visí na vlásku, a ten se každou chvíli přetrhne, což by vedlo ke kolapsu Novorossie a k vojenskému vítězství fašistické Junty.
Milice nicméně ustála ten nejkrutější úder, který Junta v první polovině srpna zasadila se všemi silami, které měla k dispozici. Junta své plány neskrývala, a o přípravách k útokům na Šachtěrsk a Lugansk se otevřeně diskutovalo. Úroveň silácké suverénnosti v triumfálních zprávách Junty, které přicházely s každým novým průlomem jejích mechanizovaných skupin, překračovala všechny meze.
K prvnímu kritickému momentu došlo, když vojáci 25. Paradesantní brigády Ukrajinských ozbrojených sil (UOS) a jednotky Národní gardy prorazily do Šachtěrska. V těch dnech visel osud DLR doslova na vlásku a Junta stála na prahu strategického vítězství. Ale těch pár milicionářů, kteří vázali síly Junty v městských bojích, a udrželi území, až do příchodu posil, zachránilo Novorossii od roztržení na dvě části. V následných bitvách byly průlomy Junty lokalizovány a zneškodněny, a poté, co síly Junty utrpěly těžké ztráty na lidech i technice, byly v těchto lokalitách následně doraženy.
Druhý kritický moment přišel, když byl zasazen úder z Děbalcevo přes Faščevku se záměrem spojit se s 24. Mechanizovanou brigádou, která prorážela z Jižního kotle. To byl ambiciózní plán, v němž se nepřítel pokoušel rozseknout Novorossii pomocí úderných jednotek, o kterých všichni předpokládali, že jsou odepsané. Spojené údery na Miusinsk a Krasnij Luč spustily v Novorossii těžkou krizi, protože v této oblasti bylo jen málo vojáků.
Miusinsk, k němuž proklouzly mechanizované konvoje Junty bez překážek, měl sotva nějakou obranu, a v Krasnem Luči někteří Kozáci opustili své pozice. Z čehož očividně vyvstávala hrozba, že Novorossia bude rozdělena vedví a seskupení milic umístěná v oblasti Torez-Sněžnoje-Saur-Mogila budou zničena. Ale zase jednou statečnost obyčejných vojáků, kteří se uchytili v městech Krasnyj Luč a Miusinsk, umožnila jednotkám milice udržet se, dokud nedorazily zálohy, které pomohly tato města vyčistit od nepřítele. Tím, že tu Milice překonala tuto krizi, si umožnila vítězství v rozhodujících bitvách, které měly dalekosáhlé důsledky.
Protože ofenziva na Jasinovataja zkrachovala, průlom na Věrchnaja Krynka a Ždanovka zaměřený na odříznutí Gorlovky byl zlikvidován, a Juntě se nedařil postup k Jenakijevu, tak ofenzivě Junty ve druhé polovině srpna začala docházet pára a Milice začala postupně nabývat na ofenzivní hybnosti.
Objektivně situace Junty vyžadovala, aby zatavila ofenzivu, přeskupila se, doplnila zálohy, vytvořila sklady paliva a munice, a teprve pak pokračovala v ofenzivě sestavením nových úderných skupin. Nicméně politické ohledy diktovaly, aby se pokračovalo v ofenzivě pomocí těch samých vyčerpaných bojových skupin. Protože fronta v Luganské lidové republice (LLR) byla jako celek stabilizovaná, Jižní kotel byl rozdrcen a ofenziva severně od Doněcka byla zastavena, tak Junta pokračovala se svou ofenzivou na jihu ve snaze zabrat Ilovajsk a Mospino přímým útokem i přes těžké operační riziko. A čím více Junta zabředávala do těchto bitev, tím více se zužovala fronta její ofenzivy. Ta začala počátkem srpna širokým záběrem bitevní fronty, ale už 20. srpna se ofenziva Junty zúžila v podstatě na jediný bod.
Na vnějším okraji ofenzivy byly jižní svahy Saur-Mogila, polo-obklíčené Mospino a jižní předměstí Ilovajska. V několika posledních dnech se tato ofenziva prostě omezila na primitivní frontální útok na Ilovajsk. Mezi tím se objevila hrozba, která se později ukázala být fatální, jež zela na jižním boku Junty. Milice, když skoncovala s Jižním kotlem, a poté, co odrazila ofenzivu na Miusinsk a Krasnyj Luč, tak se zmocnila zpátky Marinovky (která během července až srpna dvakrát přešla z jedněch rukou do druhých a zase zpět) a začala v rámci procesu obkličování seskupení Amvrosijevky prosakovat podél hranice k hraničnímu přechodu Uspenka.
Těžko říci, proč Junta na tuto hrozbu nereagovala – je možné, že ukrajinské velení se rozhodlo, že jedinou hrozbou v této oblasti byly aktivity sabotážně-průzkumných skupin, které, ač sice mohly být nepříjemné, neměly žádný operační význam. Případně si mohli myslet, že když se jim podaří dosáhnout úspěchu u Ilovajsku, tak pak odrazí i hrozbu přicházející z jihu. V důsledku toho mohla Milice na jihovýchod od Amvrosijevky soustředit dostatek sil, a tyto síly provedly úder k odříznutí zásobovacích tras pro hlavní síly Junty, které zabředly do bojů u Ilovajsku, Mospina a Saur-Mogila.
Současně s tím síly nepřítele, který postupoval z jihu, narazily západně od Mospina na úder mechanizované bojové skupiny Milice. Junta tento manévr neočekávala, protože donedávna to byli oni, kdo se pokoušel obklíčit Mospino z obou stran.
Vypadá to tak, že zpravodajství Junty tuhle ofenzivu úplně přehlédlo, a v důsledku tohoto přehlédnutí relativně malé síly Milice zasáhly hlavní zásobovací trasy největší bojové skupiny Junty jižně od Doněcka. Tahle skupina se skládala z nejbojeschopnějších jednotek nepřítele nasazených do útoků na Mospino, Saur-Mogila a Ilovajsk včetně třech kárných batalionů – Azov, Šachtěrsk a Donbass-1, stejně jako různých podpůrných jednotek a samostatných rot. Více než 5 000 vojáků, přibližně 180 různých obrněných vozidel a až 90 kusů dělostřelecké techniky, houfnic a salvových raketometů skončilo v obklíčení.
Následující mapa ukazuje rozložení vojenských postavení držených ukrajinskými kyjevskými silami a silami Novorossie 18.-24. srpna.
Ač je to v úplně jiném rozsahu, který činí přímé srovnání nemožným, tak milice ve skutečnosti provedla v mini-měřítku „obkličovací operaci“ podobnou jako Staligradský kotel – klasický úder uzavírajícími se kleštěmi. Bojová skupina Junty neměla sice na bocích žádné Rumuny nebo Italy, ale měla tam na bocích místo nich na jedné straně zející mezeru a na druhé straně vojska v obraně, která neměla nikdy podle předpokladu vydržet útok mechanizovaných jednotek. V důsledku toho navíc k ještě nedoraženým zbytkům v kotli Djakovo se kolem nich ještě vytvořil kotel Amvrosijevka, kolem níž začala milice vytvářet kruh obklíčení a její ofenziva se začala šířit na jih a jihozápad v rámci procesu obsazování obcí hluboko v zádech jižního seskupení Junty. Spolu s tím se začala velitelská struktura nepřítele rychle rozpadat. Batalion Azov v podstatě vypověděl poslušnost a většina jeho vojáků uprchla do Mariupolu. Battaliony Donbas-1 a Šachtěrsk zabředly do městského boje o Ilovajsk, a místo aby prorážely ven z kotle, se začaly dožadovat od vojska tanků a dělostřelectva, aby mohly pokračovat v útoku na toto město, což v této době ale bylo už dost ztracenou záležitostí.
Jelikož mimo kotel zůstaly pouze jednotky zadních vojů bez těžké výzbroje, tak Milice okamžitě začala s rozvojem ofenzivy na jihozápad od Amvrosijevky směrem na Staroboševo, a to do večera 26. srpna obsadila. Mezi tím se už milicionáři přesunovali 25. srpna k Volnovacha. Ztráta těchto center v podstatě znamená, že tady Junta už nemá pozice, z nichž by mohla zkoušet průlom k silám v obklíčení. Obklíčená vojska v podstatě skončila hluboko vzadu, daleko od nové frontové linie a s jen omezenými zásobami paliva a munice.
A tahle nová frontová linie je pro Juntu zející dírou, kterou nemají, čím by zacpali. Zbytky jejich sil včetně batalionu Azov utekly do Mariupolu, když během tohoto procesu opustily řadu obcí téměř bez výstřelu. V důsledku toho Milice vpadla do předměstí Novoazovsku a na přístupy k Mariupolu. Na straně Junty v oblasti jižně od Staroboševo a směrem na Novoazovsk téměř žádná fronta už není. Jedině nedostatek potřebně vybavených vojáků na straně Milice je tím, co brzdí nadcházející katastrofu.
Současně s tím rozvinula Milice svoji ofenzivu i západně od Mospina směrem na Ugledar, Jelenovku a Nikolskoje. Zde jsou vojska Junty dost nepočetná, takže ofenziva milice se tu rozvíjí dost úspěšně, ač ne moc rychle. U Jelenovky se vytvořil ještě další „mini-kotel“ a propojenost seskupeních Junty, která držela Doněck v částečném obklíčení je nenapravitelně rozrušena.
Junta nemá žádné zálohy, kterými by uvolnila obklíčenou skupinu a zacpala obrovskou díru ve frontových liniích – tyto zálohy se teď rychle stahují z Pěrekopu (na hranici s Krymem) a na frontu se přiváží bataliony teritoriální ochrany, jejichž bojová připravenost je pochybná. Rovněž oznámili 4. vlnu mobilizace a rychle zkouší na frontovou linii stahovat starodávná obrněná vozidla z dlouhodobých úložek, aby tak kompenzovali ohromné ztráty živé síly i vojenské techniky.
Není celkem moc jasné, jakým způsobem má Junta v úmyslu se tu vyhnout naprosté porážce. A stejně je jasné, že nebude schopna obnovit předchozí frontovou linii, a jedinou otázkou je, zda budou obklíčená vojska schopná prorazit ven (a to budou muset udělat sama, a rozhodnutí o tom budou muset přijmout co nejdříve), a pak také, kde se ofenziva Milice zastaví – ta má dosud jen dost omezené síly, a ty v současnosti válcují ohromné síly svými malými silami.
Státní hranice Republiky Novorossija
Mezi tím byla jednolitá soudržná fronta, která se táhla od Marinovky po Jelenovku, rozbitá do oddělených kapes odporu, na jejichž zásobovací trasy se útočí. Po této katastrofě začalo být naprosto jasné, že Junta nemá schopnost Novorossii zničit. Tím, že Junta promarnila nejbojeschopnější brigády na systematické ofenzivní operace, nejenže musela ustát těžké ztráty, ale současně s tím utrpěla i drtivou čistě vojenskou porážku. Jižní fronta zkolabovala. Novorossija bude existovat dál!
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
