Amerika je zase jednou v krizi! Všechny tři složky americké vlády a většina jejích politických stran jsou pod kontrolou plutokracie skládající se z velkých korporací a zazobané elity. Bez ohledu na to, jakého kandidáta voliči volí, tak tímto nejsou voliči ani reprezentováni ani chráněni. Všichni Američané jsou ve velkém ohrožení, nejen co se týče jejich svobod, ale co se týče bezpečnosti a blahobytu jejich rodin a budoucnosti jejich dětí. Jednotliví voliči jsou podstatným prvkem kterékoliv demokracie. Jejich účinnost a moc, kterou prosazují, určuje kvalitu a rozsah svobody, kterou požívají a ochrany od vlády, kterou zaměstnávají.
Jedinou věcí, která může případně transformovat vládu USA na takovou, kterou více zajímají voliči, kteří ji zvolili, než ta plutokracie, co ji kontroluje, je sjednocená opozice všeho Lidu, bez ohledu na sociální třídu či politické přesvědčení. Energie pohánějící takovéto masové hnutí musí vyvěrat z osobních akcí podniknutých každým jednotlivým účastníkem.
Současnou politickou situaci ve Spojených státech lze srovnávat s tou, co byla v Indii před jejím získáním nezávislosti. Byli tam lidé ovládaní cizí zemí a v USA jsou lidé pod panováním vlády kontrolované privilegovanou plutokracií. Stejně jako v Indii vláda USA má jen malý zájem nebo starost o lidi, co přispívají svými těžce vydělanými daněmi k její podpoře, a o životy jejích mladých lidí, aby je snad chránila.
Otec Indie Mahátmá Gándhí vedl masové hnutí nenásilné občanské neposlušnosti, jehož se účastnily Indové ze všech tříd, náboženství a politických stran po déle než 30 let, dokud si v roce 1947 nevynutili udělení nezávislosti.
Gándhí opakovaně demonstroval kolektivní moc akcí jednotlivců, jako bylo odmítání nakupovat vládou kontrolovanou sůl a pochod k moři, kde si statisíce sbírali svou vlastní sůl.
Všichni Američané bez ohledu na příslušnost k sociální třídě, náboženství či politické straně jsou cynicky manipulováni nikomu se nezodpovídající plutokracií, která obrací jedny proti druhým. Jakmile si to uvědomí, najdou kuráž a schopnost zvrátit mocenskou strukturu a transformovat svou vládu na takovou, kterou zajímá blahobyt jejich a jejich rodin.
Není to tak, že Lid by si této krize nebyl vědom. Jak Republikáni, tak Demokraté jsou zděšeni z masivního federálního rozpočtového deficitu a Demokraté a Zelení mají starosti o škrty ve zdravotních, vzdělávacích a sociálních programech. Všichni si dělají starosti o vládní vměšování do jejich soukromí, osekávání jejich občanských práv, korporátní zosobnění a nespravedlivé zdanění.
Politická aktivita bují jak na pravici, tak na levici i ve středu, s tím, jak se stovky organizací zaměřují jedna na druhou v záležitostech, které je nejvíce trápí; ovšem není v tom žádné společné zaměření ke sjednocení všech složek politického aktivismu do účinné obranné síly, která nakonec poskytne politický mechanismu k mírumilovnému vyřešení společných starostí všech.
Gándhí učil, že lidé mají právo se bránit, když je ohrožen jejich život, ale rovněž věřil v nenásilnou občanskou neposlušnost jako v nejúčinnější obranu svobody.
Stejně jako v Indii bude i moc masového hnutí Američanů agregací základní síly každého jednotlivého účastníka a jejich hlasy budou jedinou účinnou nenásilnou silou, kterou každý jednotlivý občan vlastní a kontroluje.
Ta beztvářná plutokracie, která kontroluj vládu USA, šíří iluzi legitimity tím, že lidem dovoluje hlasovat pro různé politické kandidáty, většina z nich však byla touto plutokracií koupena a je jí placena. Tato fikce je rozšířena i o „nezávislé“ soudnictví, jehož členové jsou plutokraty pečlivě vybíráni a podporují jejich agendu.
Gándhí rozpoznal, že „Vláda buduje svou prestiž na zjevně dobrovolném svazku s ovládanými.“ Legitimita vyžadovaná plutokracií tudíž závisí na tom, jak jejich moc svede voliče, aby hlasovali proti svým zájmům. To ponechává vyděšeným a informovaným americkým voličům dvě možné volby: Buď mohou odmítnout volit nebo přijít na způsob, jímž si vynutí, aby se s jejich hlasy počítalo.
Teď už více než polovina oprávněných voličů nevolí, což korporátně kontrolovaným kandidátům obou hlavních stran usnadňuje jejich dominanci nad volební politikou. Americký Lid tudíž musí najít způsob jak svými hlasy metat způsobem, který zdůrazní jejich osobní sílu a který oslabí korporátní moc plutokracie.
Existuje jeden jednoduše účinný způsob, který může každý volič využít, aby jím demonstroval sou sílu. Když budete hlasovat pro presidenta nebo pro kterýkoliv další úřad si zvolíte, můžete z kapsy vytáhnout svou propisku a pečlivě připsat jméno osoby, kterou chcete, aby vás zastupovala. Ať už je na její jméno na kandidátce, nebo ne!
Bude to mít jen malý nebo žádný efekt, když pouze jeden volič nebo stovka do toho vepíše svou volbu; ovšem budou-li jich tisíce, desetitisíce, statisíce, nebo i miliony voličů, co jako v Indii budou nenásilně dělat jednu věc, která je pod osobní kontrolou každého jednotlivce, tak mohou plutokracii porazit a porazí ji a převezmou kontrolu nad svou vládou a přesměrují její aktivity ve svůj prospěch.
Dodatek o voličských právech (USVRA), ten stanovuje, že veškerý Lid má právo účinně uplatnit své hlasy a garantuje, že každé zapsané slovo se počítá, a tento je zamýšlen, aby posloužil jako katalyzátor nespokojenosti, která se mezi americkými voliči šíří. Ten bude fungovat ve prospěch každého občana a poslouží jako společná věc pro každého, bez ohledu na jeho sociální, politické či náboženské přesvědčení.
U USVRA nejsou žádní vůdci. Naopak každý volič je vůdcem a každý volič má moc a povinnost učinit změnu – pro sebe, svou rodinu a svou zemi.
V roce 1776 apeloval Thomas Paine: „Ne jen na pár, ale na všechny: nejen v tomto státě či tamtom státě, ale v každém státě: zvedni se pomoz nám: zatlač svými rameny do těchto kol; lepší když budeme mít příliš mnoho síly, než málo, když je tak velká věc v sázce. Budoucímu světu je třeba říci, že v hloubi zimy, v níž nic kromě naděje a ctnosti nemůže přežít, toto město a tato země vyděšení společným nebezpečím povstala, střetla se s ním a zahnala jej.“
Nyní o 236 let později, kdy je národ zase jednou v krizi, řekněme budoucnosti, že Lid zase jednou povstal a požadoval skutečnou svobodu a demokracii, která jim byla už příliš dlouho odpírána.
Pár terminologických poznámek překladatele:
Žijeme v době, kdy veřejnost zapomíná staré pojmy, které byly moderními elitami vytěsněny ze společenského diskursu jako „sprostá“ slova. I k samotnému pojmu elita se strážci oficiální věrouky a jazykové čistoty chovají jako ke „sprostému“ slovu, přesto nějak zase zpět do řeči prorazilo. Ovšem elita jako taková vždy byla a asi vždy bude. Jinak je tomu však s její patologickou formou plutokracií. Plutokracie je forma elity, jež má základ v jevu, který se jmenuje anglicky power-breaking, a ti, co jej provozují, jsou power-breakers. Jsou to ti pánové, co si na místní úrovni v hospodě dohadují podnikatelské kšefty, které jim městská rada musí schválit. Česky se jim někdy říkávalo mocenští handlíři. Na státní úrovni pak takovíto handlíři, co mají moc určovat, o čem „rozhodnou“ politické výbory rozhodují o tunelovacích „pilířích“ důchodové reformy a o vytunelování důchodových fondů do církevních „restitucí“. Na stranických sjezdech jim pak říkají „kmotři“. Ač označení kmotr sice správně poukazuje na mafiánský charakter takovéhoto počínání, není zcela přesné. Není to jakýkoliv kmotr, nýbrž mocenský handlíř. Ovšem pokud se politická strana nebo politická scéna země dostane do stavu, kdy vliv těchto handlířů převáží nad vlivem prosté členské základny stran a v zemi voličstva, pak to mocenské handlířství dosáhlo úrovně plutokracie, takovýto „kmotr“ je už plutokrat a strana už není demokratická, nýbrž plutokratická a zrovna tak země ač formálně demokracií, stala se plutokracií.
Jde o pojmy v první polovině 20. století a 2. polovině 19. století běžně používané a známé. Výrazu plutokrat a plutokracie zásadně také používali fašisté, když označovali své oponenty, kteří se pasovali na demokratické, což jakožto „fašistický“ pojem pomohlo pozdější elitě s plutokratickými ambicemi tento výraz ze společnosti v poválečné éře vytlačit.
Tedy zrovna tak, jako už zase nežijeme v kapitalismu – či dokonce v ekonomice svobodného trhu – nýbrž je to zcela jasný korporativismus, který kapitalismus postupně úspěšně nahrazuje, tak žijeme v plutokracii.
Není asi náhodou, že vždy, když začal převažovat korporativismus nad kapitalismem, tedy když už nešlo svobodně investovat, nýbrž přísnými kvótami investiční příležitosti přidělují vládci kartelových uskupení typu zaibatsu jako léno svým vazalům, zrovna tak jako diktují ceny atp. a tyto kartely už ochočí stát, takže tento pak staví bariéry mimokartelovým investicím ve formě Zelené politiky aj., tak je to nahrazování kapitalismu korporativismem. A se vzestupem korporativismu vždy začne převažovat plutokratický charakter politické moci nad demokratickým. Také zpravidla dochází k výraznému zesílení imperiálních ambicí, takže se někdy nesprávně korporativismu říkávalo imperialismus. Starší lidé, co prodělali komunistická politická školení, kde se učívalo o imperialismu jakožto posledním stadiu kapitalismu, si na to možná vzpomenou. Nejryzejší formou korporativismu je fašismus – v něm je kartelové uspořádání ekonomiky nikoliv jen zákulisní hrou, nýbrž je přímo otevřeně uzákoněno. Každé velké vzepětí korporativismu a plutokratické likvidace demokracie však v minulosti vždy přineslo strašlivou krizi, která se vymykala běžné tržní cykličnosti. Je to pochopitelné, hospodářská krize je v podstatě nedostatek investičních příležitostí a likvidace svobodného přístupu k investičním příležitostem, jež je podstatou korporativismu, v podstatě znamená trvalou krizi. Na konci krize pak vždy přišla světová válka, a ta tento systém dočasně zničila, a opět – ač jen částečně – přinesla posílení kapitalisticko tržních a demokratických vztahů oproti korporativistickým a plutokratickým. Nikdy ne však na dlouho.
A máme to tu zase…
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: www.globalresearch.ca
]]>
