Když FBI na konci ledna zatýkala majitele jednoho z nejnavštěvovanějších internetových serverů Megaupload, připomínalo to spíš zátah na šéfa mexického drogového kartelu. Osmatřicetiletý dvoumetrový a půldruhého metráku vážící byznysmen, jenž si říká Kim Dotcom, byl mimo jiné obviněn ze spiknutí s úmyslem porušování autorských práv, spiknutí kvůli praní špinavých peněz a vydírání. Megaakce přišla paradoxně pouze desítky hodin poté, co americký Kongres po nátlaku velkých internetových hráčů jako Wikipedie či Googlu odmítl schválit dva zákony, SOPA (Stop Only Piracy Act) a PIPA (Protect Intellectual Property Act), které měly posílit represi vůči nelegálnímu stahování filmů a hudby, a ve stejné době, kdy se začaly bouřit proti „protipirátské“ mezinárodní úmluvě ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), iniciované rovněž Spojenými státy, statisíce lidí po celém světě.

Média byla okamžitě zavalena vyjádřeními nezvykle vstřícných agentů a obrázky vykreslujícími rozmařilého a poživačného Germána, který okradl umělce a vydavatele o půl miliardy dolarů. V honu na nesympatického a za luxusní auta utrácejícího zločince se však téměř ztratil problematický fakt, že si pro člověka s německým a finským občanstvím FBI doletěla až na Nový Zéland, kde legálně pobýval, a zavřela mu firmu založenou v Hongkongu, a to na základě obvinění podle americké legislativy (nyní by měl být Kim vydán do USA na základě extradičního zákona). A SOPA, PIPA ani ACTA k tomu vůbec nebyly potřeba.

S vaničkou i spousta dětí

Celá akce vzbuzuje při bližším pohledu otázek celou řadu. Megaupload sloužil jako největší internetové úložiště – za paušální poplatek umožňoval uživatelům uložit libovolná data, a ta si pak s pomocí vyhledávače mohli, pokud je ukládající nezahesloval, stáhnout i ostatní. Kromě hudby a filmů, které ovšem ukládali konkrétní uživatelé, nikoli Kim Dotcom, třeba firemní data nebo rodinné fotografie. FBI tak odstřihla od placené služby velkou část z více než 150 milionů lidí, kteří Megaupload používali ke svým zcela zákonným účelům. (Například v Česku je legální i stažení filmu, pokud není dál sdílen; někteří umělci tam zase nahrávali své výtvory sami a dobrovolně, aby si udělali reklamu.) Australský vysokoškolský učitel Steve Su si v tisku postěžoval, že přišel o materiály, které na server nahrál, aby je sdílel se svými studenty: „Je to, jako by každému zabavili mobilní telefon, protože mobil používají i teroristé. Není správné trestat technologii, to bychom v duchu stejné logiky museli vypnout celý internet.“ Nebo zakázat třeba prodej kuchyňských nožů.

Opravdu jde ale primárně o boj proti zlodějům okrádajícím umělce, kteří nedostávají zaplaceno za svou práci, jak celý spor zjednodušeně podává většina médií? Spektakulární zničení Megauploadu přišlo shodou okolností v době, kdy začaly na veřejnost prosakovat informace, že se firma chystá spustit převratnou službu – nabízení legálního obsahu tak, že si ponechá desetiprocentní provize a zbytek, tedy 90 procent, dá přímo umělcům. Vydavatelské kartely, které si nová represivní opatření vylobbovaly, to dělají přesně obráceně. Kimův počin by je vyřadil ze hry.

Argument, že kdo stahuje, ten automaticky krade, neobstojí. Je tu příklad firmy Apple, jejíž digitální obchod iTunes vydělává miliardy dolarů. Těžko by také mohla úspěšně fungovat internetová půjčovna Netflix, a koneckonců i samotný Megaupload, jehož uživatelé ochotně platili své paušály za bezvadnou službu. Nelegálně se stahovalo vesměs proto, že vinou samotných velkých vydavatelství, která si chtěla udržet monopol a zisky z prodeje nosičů za nesmyslně vysoké ceny, to nešlo legálně. Například u řady skvělých artových filmů či seriálů prostě legální distributor neexistuje. Kdyby kartely věnovaly rozvoji digitální distribuce za rozumnou cenu tolik energie jako boji proti pirátům a smířily se s realitou 21. století, možná by jim Apple digitální rybník nevypálil. Stejně tak funguje placená služba stahování aplikací do mobilních telefonů.

Kim zavedl funkční systém distribuce, jímž předběhl vydavatele. Zavřením serveru a chystaným smazáním všech dat však americká vláda dosáhla mocného efektu – bez ohledu na to, jaké bude rozhodnutí soudu, každý uživatel, i když si zaplatil, vidí, že už se službě nedá věřit.

Bič jménem ACTA

Co by však znamenalo přijetí mezinárodní smlouvy ACTA, která byla vyjednávána pokoutně pod taktovkou lobbistů s politiky v naprostém utajení, o které jsme se dozvěděli jenom díky serveru WikiLeaks a která byla EU odsouhlasena loni v prosinci na setkání ministrů zemědělství a rybolovu? Tak namátkou – možnou kontrolu obsahu počítačů a telefonů na hranicích, povinnost poskytovatelů internetového připojení poskytovat údaje o uživatelích podezřelých ze stahování nelegálních dat, a to bez soudního příkazu, či nelegálnost zkopírování vlastního CD do vlastního MP3 přehrávače či do auta a nutnost koupit jej podruhé či potřetí.

V kombinaci se dvěma zmíněnými americkými zákony, podle kterých by se měly blokovat internetové stránky, na něž někdo například vloží odkaz na nelegální obsah, cenzurovat vyhledávače odkazující na stránky s nelegálním obsahem či rušit celé domény, jde o skutečně výbušnou směs. Jen si to představte – na Facebooku se svolává další demonstrace proti vládě a kolabující ekonomice a v diskusi se náhodou objeví padesát odkazů na písničky Lady Gaga… Ostatně představitel Americké asociace filmových tvůrců (MPAA), jednoho z nejhorlivějších zastánců dohody, na tajném jednání v Mexiku údajně řekl: „Zaveďte cenzuru v rámci boje s pirátstvím a budete moci umlčet i stránky, které jsou pro vaše vlády nepohodlné, jako například WikiLeaks.“

V diskusi o řešení ochrany autorsky chráněného díla dochází k zajímavému paradoxu. Proti nové legislativě se staví lidé, kteří s internetovým pirátstvím mnoho společného nemají – namátkou česká europoslankyně za KDU-ČSL Zuzana Roithová. Ta ji považuje za nepřípustnou šikanu a bojí se jejího zneužití vedoucího až ke ztrátě osobní svobody. Naopak některé osobnosti, které dlouhodobě svobodu považují za jednu z nejvyšších hodnot, například politolog Alexander Tomský, zákony podporují s tím, že stahování je krádež jako každá jiná a boj proti krádeži je stejně důležitý jako svoboda. Oba proudy tak nejsou v přímém rozporu, liší se pouze v tom, že podle prvního z nich není v sázce jen stahování písniček, nýbrž lidská svoboda obecně.

Jako ajatolláhové

Co má společného Kim Dotcom s Richardem O’Dwyerem, Garym McKinnonem a Christopherem Tappinem? Ani jeden není Američan, ani jeden nikdy v Americe nežil – a všichni mají přesto slušnou šanci dožít v tamním vězení.

Třiadvacetiletý student z anglického Sheffieldu Richard O’Dwyer trávil volný čas tím, že na svém webu TV Shack zdarma odkazoval návštěvníky na zajímavé filmy a televizní pořady. Loni v květnu jej ale obvinily americké úřady z nelegálního sdílení. Přestože v Británii v případě odkazů nejde o trestný čin a v Americe nikdy nebyl, hrozí mu, že si tam nedobrovolně pobude 10 let.

Gary McKinnon, skotský autista s Aspergerovým syndromem, se před deseti lety naboural do počítačů americké NASA a armády, protože hledal důkazy o existenci mimozemšťanů. Při té příležitosti nechal Američanům nepříliš přátelský vzkaz, že mají v síťovém zabezpečení pořádné díry. Krátce nato byl zatčen a obviněn z „největšího nabourání do vojenských počítačů všech dob“.

Od té doby se případ složitě vleče, hackerovi však stále hrozí vydání do Států a 70 let vězení. Podle lékařů by se u nemocného vězně, který se bojí, že skončí v nechvalně proslulém Guantánamu, mohly projevit sebevražedné sklony.

A do třetice Christopher Tappin – britský obchodník, který prodával baterie, jež Írán údajně používal ve svém jaderném programu, může strávit za mřížemi až 35 let; obvinění a vydání do Států odmítá s tím, že netušil, že zboží skončí právě v Íránu.

Všechny případy provází v Británii notné pozdvižení. Ponechme stranou hodnocení faktu, zda je přiměřené, aby duševně nemocný člověk pídící se po existenci malých zelených mužíků skončil jako terorista na doživotí za mřížemi. Co ale princip teritoriality a skutečnost, že může skončit v americké káznici i člověk, jenž na území státu, kde má být souzen, nic nespáchal, protože tam nikdy ani nebyl, a na území své země si počínal legálně? Už proto by měla dohoda ACTA zajímat každého obyvatele této planety, který si – s trochou nadsázky – netouží prohlédnout Guantánamo. Je to podobné, jako kdyby íránský ajatolláh žádal odsouzení opilého Keithe Richardse.

Válka proti teroru

Ještě před jedenácti lety by byly takové otázky bezpředmětné. Zlom nastal až 11. září 2001. Tehdy začala válka proti teroru.

„Pokud si můžou přijít pro Richarda, můžou si přijít pro kohokoli,“ řekla britským novinářům nešťastná matka studenta O’Dwyera po lednovém slyšení u soudu, který souhlasil s jeho vydáním do země svého válečného spojence. Toto rozhodnutí umožnil extradiční zákon, jejž obě země podepsaly v roce 2003 v důsledku prevence proti dalším teroristickým útokům a kvůli snazšímu vydávání případných teroristů pobývajících na britském území. Zmíněné případy však vyvolaly debatu nad absurditou zákona, jehož výsledkem je podle kritiků bezprecedentní poškození dosavadních principů spravedlnosti, šance na férový proces a zneužívání. „Zatímco američtí občané mohou být vydáni do Británie jen v případě, že je prokázáno důvodné podezření, v opačném směru taková pojistka neexistuje. Všichni lidé čelící vydání ať už do, nebo z USA, kteří mají čelit procesu v cizí zemi, by měli být vydáni pouze v případě smysluplného soudního posouzení,“ napsal v souvislosti s uvedenými případy ředitel neziskové organizace Americká unie pro občanské svobody (ACLU) Anthony Romero v dopise tehdejšímu britskému ministru zahraničí Davidu Milibandovi.

Romero si na nedostatek práce rozhodně nestěžuje. Nejnověji ho zaměstnává zákon známý jako NDAA (National Defense Authorization Act), jímž se určuje rozpočet ministerstva obrany (a tím de facto i pravomoci administrativy na tomto poli). Jeho letošní verze, již podepsal Barack Obama loni v prosinci, jde dál, než kam se kdy odvážil i George W. Bush, jehož administrativa byla často kritizovaná pro autoritářské sklony.

Vezměme to popořádku: už od schválení prvního ze série takzvaných Vlasteneckých zákonů (Patriot Act I) po útocích z 11. září můžou americké úřady v rámci zkvalitnění boje proti terorismu nahlížet do e-mailů, odposlouchávat telefonické hovory a sbírat jakákoli data bez nutnosti prokazovat důvodné podezření a aniž by o tom dotyčný občan – ať už cizinec, nebo Američan – vůbec tušil. A také může být bez udání důvodu zatčen, aniž by na něj byl vydán zatykač a informována jeho rodina, a dokonce potrestán – to vše bez procesu. Podle takzvaného Oprávnění pro použití vojenské síly (AUMF, Authorization for Use Military Force) stačí někoho prohlásit za nepřátelského bojovníka.

V roce 2004 však Nejvyšší soud USA nařídil, že i „nepřátelští bojovníci“ jsou chráněni ženevskými konvencemi a nemůžou být dlouhodobě zadržováni bez procesu. V roce 2006 týž soud rozhodl, že žádný zákon neopravňuje administrativu, aby vytvářela nové tribunály mimo soudní systém bez mandátu Kongresu. Jinými slovy, válka proti teroru vedená například neomezeným zadržováním lidí je protizákonná.

Letošní NDAA se pouští na téže pole. Umožňuje (ačkoli explicitně nepovoluje) zatčení kohokoli na základě podezření, že představuje nebezpečí pro Ameriku, a jeho následné neomezené zadržení, mučení i potrestání.

„Zákon představuje historickou hrozbu, protože rozšiřuje trvalé pravomoci prezidenta prostřednictvím armády uvěznit bez obvinění a procesu americké i neamerické občany,“ tvrdí právník Washingtonské legislativní kanceláře ACLU Christopher Anders. Zpravodaj New York Times pro Střední východ, který se specializuje na terorismus, a držitel Pulitzerovy ceny Chris Hedges se dokonce rozhodl Baracka Obamu žalovat. Podle Hedgese totiž jeho podpis znamená, že nyní prezidentova administrativa funguje jako soudce, porota i popravčí lidí svévolně označených za nepřátele státu. Za nejvíc šokující považuje oprávnění armády zatýkat a zadržovat „ty, kteří jsou považováni za nebezpečí pro vlast, bez ohledu na to, zda se nacházejí vně či uvnitř USA, i bez ohledu na to, zda jde o Američany či cizince“. Hedgese naštval i výrok senátora Lindseyho Grahama: „Spojené státy jsou nyní dějištěm války proti teroru a američtí občané mohou být neomezeně zadržováni… A když někdo řekne ,Chci advokáta‘, můžete mu říct: ,Drž hubu. Žádného nedostaneš. Jsi nepřátelský bojovník.‘“

Obama se po ostrých reakcích nechal slyšet, že jeho administrativa nebude zadržovat americké občany ani je soudit bez procesu. Možná nebude, ale mohla by. Pokud by on sám – nebo jeho nástupce – názor změnil, zákon říká, že je to v pořádku.

Překročený Rubikon?

Proslulý trendový prognostik Gerald Celente naznačil, že deset let po teroristických útocích na New York může být potenciální důvod letošního nezvyklého „vylepšení“ každoročního zákona o rozpočtu na obranu jiný – Celente jej dává do souvislosti s očekávanými ekonomickými těžkostmi. Předlužená americká vláda se tímto zákonem podle něj pojišťuje proti bankovní krizi a problémům globálního finančního systému a následným nepokojům v ulicích.

Jsou takové obavy na místě? Má pravdu zakladatel a prezident nadace The Future of Freedom (Budoucnost svobody) Jacob G. Hornberger, který tvrdí, že svoboda v Americe je od 11. září minulostí a Rubikon už byl překročen? „Ano, každý může být stále považován za svobodného v tom smyslu, že může volit, psát dopisy do novin, stěžovat si a protestovat. Ale jak může být opravdu svobodný, když má vláda neomezené právo – poté, co ho nechá volit, vyslechne si jeho stížnost a umožní mu protestovat – jej zatknout a popravit?“

Neznáme žádnou „ideální míru“ individuální svobody. Je možné, že snaha korporací ochránit své zisky v prostředí online je jen dalším ne-úspěšným pokusem o zakonzervování výnosného statu quo (v minulosti již takový pokus několikrát předcházel inovativnímu vytvoření nového výnosného statu quo).

Lze však také dovozovat, že časová shoda omezování individuální svobody ve světě internetu a ve světě „offline“ není náhodná. Že padesát let poválečného boomu západní svobody bylo jen epizodou na cestě k uspořádání, které bude k ideálu liberální demokracie mít podstatně dále, než jsme si dosud byli schopni představit.

Milan Vidlák


Vyšlo: Právo & Byznys

]]>