Všichni jsme slyšeli to staré přísloví o tom, jak stokrát nic, než to konečně umořilo osla, ale tohle MMF přetvořilo na novou formu umění. Nová ředitelka MMF Christine Lagarde tento týden přišla do Washingtonu poprosit ještě o další miliardy, aby fondy mohly dále podpírat nesolventní evropské banky a zamotávat rozvojové země po celé planetě do dluhových řetězců. Lagarde je na tomhle výletě kromě žranic s cílem posbírat pro MMF dalších 500 miliard dolarů, což jsou peníze, jež se použijí pro budoucí vykoupení eurozóny a další finanční krize, nebo tak nějak to říkají. Její proslov byl pronesen 64 let po dni, kdy Truman podepsal Marshallův plán (určitě je to náhoda), jelikož požádala americké daňové poplatníky, aby zapátrali v srdci, táhli v týmu za jeden provaz a hrábli hluboko, aby pomohli dostat se Evropě s jejími účty na nohy.

Akorát že není rok 1948 a Evropa se nezotavuje z nacismu. Je rok 2012 a eurozóna se trhá ve švech, protože to byl od samého počátku chybný koncept. Trhliny v euru se ukazovaly už roky, i přes to nejlepší úsilí gangu Goldman Sachs zabalit to do papírů dohody o dluhovém swapu, který Řecku pomohl se prolhat do eurozóny a pomohl Goldmanovi vydělat 12 procent celkových obchodních a investičních výnosů v roce 2001 během jediného dne. Tohle ve svém proslovu Lagarde nezmínila, ujistila ale shromážděné, že v MMF „jsou vaše peníze využity moudře.“

Jedinou věcí, která je na tom pozoruhodná, je očekávání, že tomu veřejnost uvěří. Nikdo, kdo trochu porozuměl historii MMF nebo jeho fungování, by neočekával, že tyto fondy budou využity jakkoliv jinak, než jako vždy: jako páka na vlády, co upíší svůj lid k dluhovému nevolnictví. V 90. letech MMF uvalil na své dluhové balíčky pro Brazílii takové „vyhrazené podmínky“, které vyžadovaly úpravy v ústavě této země, a pak mohutně lobbovaly za tyto změny. Mezi počátkem zapojení MMF do Peru v roce 1978 a druhým kolem půjček v 90. letech s vhodným akronymem SAP (structural adjustment program – program strukturální úprav) se povedlo zečtyřnásobit ilegální produkci koky zpustošením místního zemědělství, což farmářům dalo na výběr jen mezi pěstováním koky a hladověním. Zvolili si koku.

Došlo k dalším nesčetným katastrofám. A dalším nesčetným švindlům. Miliardy dolarů v půjčkách MMF Rusku v 90. letech byly přímo přesměrovány na švýcarská bankovní konta oligarchů a gangsterů. Jedna půjčka 4,8 miliard dolarů do programu v roce 1998 administrovaného tímto fondem šla jedněmi dveřmi do ruské centrální banky a druhými hned ven. Ti lidé z toho nikdy neviděli jediný rubl a zůstaly jim jen míry nezaměstnanosti, poklesy na akciových trzích a devalvace měny, které tam tehdy byly srovnatelné s velkou depresí.

To, co z těchto operací nakonec vypadne, je nevyhnutelně to samé. Lidé si spočítají, že na ně dolehly účty za mejdan někoho jiného, a začne řádění. Už to vidíme v Evropě od té doby, co začala krize eura, a opět se to rozhořívá. Tento týden se 77letý řecký důchodce střelil do hlavy před parlamentem, protože – jak uvedl – se nechtěl hrabat v popelnicích, aby se najedl. MMF vydal ve čtvrtek prohlášení, že jsou tímto incidentem „hluboce pohnuti“, ale lidé v Athénách opět vyšli do ulic a tisíce se jich shromáždily na místě jeho smrti, přičemž mnozí se rvali s policií.

Tyto typy protestů nejsou vůbec nepředvídatelné, jsou součástí plánu. V dokumentech, co unikly z MMF a Světové banky v roce 2001, se rozepisuje čtyřkrokový plán na vyrabování země, včetně fáze „s řáděním kvůli MMF“. Lidé vyrazí do ulic, aby protestovali proti zbídačujícím opatřením, která jsou navázána na půjčky MMF, čímž způsobí únik cizího kapitálu a bankrot vlády, načež cizí spekulanti posbírají, co zbude, a dají to do frcu za výprodejní ceny. K bouřím došlo v roce 1998 v Indonésii. A v roce 2000 v Bolívii. V Ekvádoru a v Argentině v roce 2001. To, co se děje v Evropě, však není přesný analog a je to zacíleno na centralizaci moci EU v Bruselu a v ECB ve Frankfurtu, ale to, že MMF vidí v této krizi záminku, aby strčil v Evropě nohu do dveří jako věřitel, je dostatečně vypovídající.

Tak se tahle hra hraje, a proto jsou politici z větší části šťastní a účastní se jí. Pokud slouží podle podmínek, jež jim říkají z cockpitu, tak vyskočí ven se zlatými padáky a lid nechají v krachu po vzplanutí dluhové bubliny, kterou tito politici vytvořili. Právě proto Lagarde nejspíš svých 500 miliard dostane, nebo něco tomu blízkého, včetně dalších 63 miliard dolarů, které jsou pro USA určeny, aby platily podle nové dohody o odvodových kvótách. A tak se ta kapela rozehrává.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>