Nejspíše mě neznáte, ale jsem jeden z horního 0,1% nejbohatších, hrdý a nedotčený kapitalista. Založil jsem, spolu-založil a podporoval více než 30 společností ve všech možných odvětvích – začal jsem takovými, jako jsou noční kluby, ale stál jsem u zrodu velkých podniků, jako je například Amazon.com, kde jsem poprvé investoval mimo rodinný kruh. Poté jsem založil aQuantive, internetovou reklamní společnost, která byla v roce 2007 prodána Microsoftu za 6,4 miliard dolarů. Moji přátelé i já teď vlastníme banku. Říkám vám to proto, že v žádném ohledu nejsem jiný, než vy.

Stejně jako vy, i já mám jasnou představu o byznysu a kapitalismu. A také, jako vy, jsem byl za svůj úspěch až sprostě odměněn takovým životem, jaký si 99,9% Američanů ani nedovede představit. Vlastním mnoho domů, letadlo a tak dále. Však víte, o čem mluvím. V roce 1992 jsem prodával polštáře, vyráběné v našem rodinném podniku, Pacific Coast Feather Co., obchodům do všech možných států a internet byl tehdy ještě neohrabanou novinkou, spojenou s hlasitým pípáním a přenosem 300 bitů za vteřinu. Ale už tehdy jsem si velice rychle všiml, že mnoho mých zákazníků, obrovské obchodní řetězce, bylo odsouzeno k zániku. Věděl jsem to hned, když se internet stal dostatečně rychlým a důvěryhodným – a v té době od toho nebyl až tak daleko – a lidé začali nakupovat online jako šílení. Nashle Caldor. A Filene's. A hranice. A další, a další…

Uvědomění si toho, i když jsem byl jen o trochu rychlejší než kdokoliv jiný, bylo strategickou součástí mého úspěchu. Naštěstí jsem měl 2 přátele, oba úžasně talentované, kteří na webu také viděli potenciál. Jeden z nich byl muž jménem Jeff Tauber, o němž jste nejspíš nikdy neslyšeli, a druhý se jmenoval Jeff Bezos. Byl jsem z potenciálu internetu tak nadšený, že jsem jim oběma řekl, že chci investovat do čehokoliv, co spustí, a to ve velkém. Stalo se to, že druhý Jeff – Bezos – mi zavolal první, aby přijal moji investiční nabídku. Tak jsem pomohl jeho malému začínajícímu byznysu – prodeji knih. První Jeff spustil velký online obchod zvaný Cybershop, ale doba ještě tak velkému nápadu nepřála. Lidé ještě nebyli připravení nakupovat drahé věci, aniž by si je osobně prohlédli (namísto věcí, jako jsou knihy, které se v kvalitě moc lišit nemohou – jak Bezos skvěle odhadl). Cybershop to nezvládl, byl z něj jen další „.com propadák“. Amazonu se vedlo o něco lépe. Nyní vlastním obrovskou jachtu.

Ale teď narovinu: Nejsem člověk nejchytřejší, ani největší dříč. Ve škole jsem dosahoval průměrných výsledků. Nejsem vůbec technicky zaměřený – nedokázal bych v programovacím jazyce napsat ani slovo. Co mě však odlišuje, dle mého názoru, je schopnost riskovat a intuitivně odhadnout, kudy se bude ubírat vývoj. Vidět, kam věci směřují, je základní esencí podnikavosti. A co teď vidím na obzoru?

Vidím vidle.

Zatímco lidé jako vy nebo já vzkvétají daleko za hranice snů historických plutokratů, tak zbytek země – 99,99% – kulhá daleko za námi. Rozdíl mezi majetnými a nemajetnými se hodně zhoršuje a navíc velice rychle. V roce 1980 vrchní 1% nejbohatších ovládalo okolo 8% státních příjmů USA. Spodních 50% národa sdílelo okolo 18% příjmů. Dnes vrchní 1% vlastní okolo 20% – a spodním 50% patří pouhých 12%.

Ale problém netkví v nerovnosti. Určitá nerovnost je potřebná pro jakoukoliv dobře fungující kapitalistickou ekonomiku. Problémem je, že se naše nerovnost vyšplhala do katastrofální úrovně a každým dnem se zhoršuje. Naše země se rychle stává méně kapitalistickou a více feudální společností. Pokud dramaticky nezměníme politiku, střední třída úplně zmizí a my se vrátíme do Francie pozdního 18. století. Těsně před revoluci.

A tak přicházím se zprávou pro mé drahé nechutně bohaté, pro nás všechny, kteří žijí v bublině oddělené od zbytku světa: Vzbuďte se. Pokud neuděláme nic proto, abychom zvrátili alarmující nerovnováhu v této ekonomice, přijdou na nás vidle. Žádná společnost nedokáže ustát nerovnost rostoucí takovým způsobem. Popravdě, historie nezná žádný příklad, kdy se takovým způsobem hromadily peníze, a revoluce nepřišla. Ukažte mi vysoce nerovnou společnost, a já vám ukážu policejní stát… nebo povstání. Jiný konec to nemá, jedinou otázku zůstává, kdy nastane.

Mnozí z nás si myslí, že jsme výjimeční, protože "tohle je Amerika." Myslíme si, že jsme imunní vůči stejným silám, které začaly arabské jaro nebo francouzské a ruské revoluce. Vím, že kolegové z 0,01% mají tendenci odmítat tento druh argumentace; Mnoho z vás mi přímo do očí řeklo, že jsem šílený. A ano, vím, že existuje mnoho z vás, kteří jsou přesvědčeni, že nerovnost neexistuje, protože jste viděli chudé dítě s iPhonem.

Modelem pro nás bohaté lidi by měl být Henry Ford, který si uvědomil, že všichni jeho pracovníci v Michiganu byli nejenom levnou pracovní silou; byli také spotřebiteli. Ford usoudil, že kdyby se zvedly mzdy na přemrštěných 5 dolarů denně, mohli by si dovolit svůj Model Ts.

To je skvělý nápad! Můj návrh zní takto: Pojďme začít znovu. Musíme něco zkusit. Tento hloupý model ekonomiky ničí mojí spotřebitelskou základnu. A vaši také.

Uvědomil jsem si to, když jsem se rozhodl opustit náš izolovaný svět super-bohatých a zapojit se do politiky. Ne přímo, ale spuštěním kanceláře. Stal jsem se jedním z těch miliardářů, kteří podporují kandidáty ve volbách. Pokud jsem se změnit zatvrzelou ideologii a přinést nový nápad, na němž pracuji se svým společníkem, Ericem Liuem. Říkáme mu "middle-out" ekonomie. Už dávno jsme vyvrátili současnou ekonomiku stékajících kapek, která se stala ekonomickou ortodoxií a je bohužel ještě stále přišroubována na americkou střední třídu a naši ekonomiku obecně. Middle-out ekonomie odmítá starou mylnou představu, že ekonomika je dokonale efektivní, mechanický systém a představuje mnohem přesnější představu o ekonomice, jakožto komplexního ekosystému složeného ze skutečných lidí, kteří jsou na sobě vzájemně závislí.

Základní zákon kapitalismu musí znít takto: Mají-li pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků. To činí střední třídu spotřebitelů, ne bohaté byznysmeny, jako jsme my, opravdovými tvůrci pracovních míst. Znamená to, že prosperující střední třída je zdrojem americké prosperity, není jejím důsledkem. Střední třída vytváří bohaté lidi, ne naopak.

19. června 2013 Bloomberg publikoval článek, který jsem nazval “The Capitalist’s Case for a $15 Minimum Wage.” Forbes jej vystavil jako "Skoro šílený návrh Nicka Hanauera", a přesto už několik týdnů po zveřejnění se podařilo mému příteli avid Rolfovi, organizátorovi SEIU, přimět pracovníky fast-foodu jít do stávky, aby se jim zvýšila mzda na 15 dolarů. O necelý rok později město Seattle schválilo minimální mzdu 15 dolarů, Jen 350 dní po publikaci mého článku starosta Seattlu Ed Murray podepsal tuto právní vyhlášku. Jak se to mohlo stát, ptáte se?

Stalo se to proto, že jsme lidem připomněli, že jsou oni zdrojem růstu a prosperity, ne my bohatí. Připomněli jsme jim, že pokud dostanou pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků, a tedy potřebují více zaměstnanců. Připomněli jsme jim, že pokud podniky vyplácí zaměstnancům mzdy, se kterými se dá normálně žít, namísto platů na hranici chudoby, daňoví poplatníci nemusí platit rozdíl. Když jsme skončili, 74 procent potenciálních voličů ze Seattlu se v nedávném průzkumu shodlo, že minimální mzda 15 dolarů je skvělý nápad.

Standardní odpovědí v diskusi o minimální mzdě od republikánů, jejich obchodních příznivců i od mnoha demokratů je to, že zvyšování minimální mzdy znamená úbytek pracovních míst. Podniky budou nuceny propouštět zaměstnance. Tento argument odráží ortodoxní ekonomii, o níž se většina lidí učí ve škole. Pokud jste navštěvovali Economics 101, pak vám napovídali, že když mzdy rostou, počet zaměstnanců musí klesat. Zákon nabídky a poptávky, a tak dále. To je důvod, proč John Boehner a další republikáni v Kongresu trvají na tom, že pokud zaměstnanost oceníte více, dostanete ji méně. Opravdu tomu tak je?

Během posledních tří dekád rostly odměny obchodních ředitelů 127 krát rychleji, než tomu bylo u zaměstnanců. Od roku 1950 se rozdíl mezd CEO a pracovníka zvýšil o 1000 procent, a to není překlep. Generální ředitelé dříve vydělávali 30násobek průměrné mzdy; Nyní se válí v 500násobku. Přesto, jak vím, žádná firma neodstranila své vedoucí manažery, neposlala je do Číny ani je nenahradila stroji. Místo toho dnes máme více generálních ředitelů a vedoucích pracovníků, než kdy předtím. To samé platí i pro finanční služby a technologie. Tito lidé vydělávají celé násobky průměrné mzdy, ale jejich počet vzrostl.

Problém nás byznysmenů spočívá v tom, že máme rádi své zákazníky bohaté a zaměstnance chudé. Takže tak po celou dobu kapitalismu reagují kapitalisté na zvýšení minimální mzdy stejným způsobem. Velké podniky si celých 75 let bez ustání stěžovaly. Když byla zavedena minimální mzda, když se ženám uzákonil spravedlivý plat, kdy byla zakázaná dětská práce. Pokaždé kapitalisté řekli to samé – „no, a teď všichni zbankrotujeme! Budeme muset zavřít!“

To se nestalo. Ve skutečnosti, jak ukazují údaje, když se lépe postaráme o pracovníky, byznys na tom vydělá. Odpůrci se prostě mýlí. Většina z vás asi myslí, že minimální mzda 15 dolarů v Seattlu je šílený úlet daleko od racionální politiky, díky níž je naše ekonomika méně riziková. Ale v Seattlu je současná minimální mzda 9,32 dolarů již téměř o 30 procent vyšší, než federální minimální mzda. A zničilo to ekonomiku? Nuže, příznivci současné ekonomie, podívejte se na fakta: Dvě města v zemi s nejvyšší mírou růstu počtu pracovních míst v malých a středních podnicích jsou San Francisco a Seattle. Hádejte, která města mají nejvyšší minimální mzdu? San Francisco a Seattle. Nejrychleji rostoucí velké město v Americe? Seattle. Patnáct dolarů pro nás není riskantní nevyzkoušená politika. Jen zdvojnásobuje sílu strategie, která umožňuje našemu městu nakopat zadek vašemu.

Dává to smysl, když se o tom zamyslíte: Pokud pracovník vydělá 7,25 dolarů za hodinu, což je nyní národní minimální mzda, jaká část příjmů této osoby si myslíte, že skončí v pokladnách místních malých a středních podniků? Skoro žádná. Tato osoba platí nájemné, v ideálním případě jde ven a koupí si potraviny v Safeway. Ale nebude jíst v restauracích. Nebude se procházet v novém oblečení ani kupovat květiny na Den matek.

Jedná se o záležitost mnohem komplexnější, než ji zde předkládám? Samozřejmě. Existuje mnoho faktorů, určujících dynamiku zaměstnanosti? Ano. Ale prosím, prosím, přestaňte trvat na tom, že pokud zvýšíme mzdu pracovníkům s dosavadním minimálním platem, nezaměstnanost by raketově vzrostla a zničila ekonomiku. Je to naprostý nesmysl. Nejzákeřnější představa v ekonomice stékajících kapek není ta, že když bohatí bohatnou, tak se ekonomice daří. Je to víra, že když bohatnou chudí, ekonomika upadá.

Vím, že téměř všichni z vás trpí dojmem, že nutit podniky platit svým zaměstnancům více je nějakým způsobem nespravedlivé, neboť jde o nepřiměřený vládní zásah. Většina z vás se domnívá, že bychom měli nechat dobré příklady, jako Costco nebo Gap, aby nám byly vzorem, nebo nechat trh, aby nastavil cenu. Ale poslouchejte: Když ti, kdo jsou špatnými příklady, jako například vlastníci Wal-Martu nebo McDonaldu, platí své zaměstnance na hranicích minimální možné mzdy, platili by je ještě méně, ale nemohou jenom proto, že jim brání zákon (Naštěstí se obě společnosti nedávno vyjádřily, že nebudou zasahovat proti zvýšení minimální mzdy). V každé velké skupině se najdou lidé, kteří udělají přesný opak správné věci. To je důvod, proč naše ekonomika může být bezpečná a efektivní pouze v případě, když se bude řídit společnými pravidly, jako je tomu například u dopravního systému s jeho omezeními rychlosti a stopkami.

Wal-Mart je v naší zemi největším zaměstnavatelem s cca 1,4 milionem zaměstnanců a více než 25 miliardami dolarů zisku před zdaněním. Tak proč se stali zaměstnanci Wal-Martu největší skupinou příjemců Medicaid v mnoha státech? Wal-Mart by, řekněme, zaplatil každému z jeho 1 milionu nejhůře placených pracovníků navíc 10.000 dolarů ročně, čímž by je vymanil z chudoby a umožnil jim, aby mohli ve Wal-Martu také pořádně nakupovat. Nejenom, že by to všem ušetřilo na potravinových lístcích, Medicaidu a finanční pomoci, která je v současné době nutná, ale Wal-Mart by stále vydělával více než 15 000 000 000 dolarů před zdaněním za rok. Wal-Mart nebude (a ani by neměl), dobrovolně platit své zaměstnance lépe než konkurence. Abychom vybudovali ekonomiku, která pracuje pro blaho všech, měli bychom přinutit všechny vyplácet mzdy, se kterými je možné decentně žít, ne je jenom slušně poprosit.

My bohatí lidé jsme přesvědčili společnost, a dokonce i sami sebe, že jsme hlavními tvůrci pracovních míst, což zdaleka není pravda. Nikdy nemůže existovat dostatek super-bohatých Američanů, aby se stali hnací silou velké ekonomiky. Já vydělávám asi 1000krát více, než průměrný Američan, ale nenakupuji tisíckrát více věcí. Moje rodina si v posledních letech pořídila tři auta, ne 3000. Nakupuji několik párů kalhot a košil ročně, stejně jako většina Američanů. Koupil jsem dva páry famózních vlněných kalhot, jež můj partner Mike nazval „manažerskými kalhotami“. Mohl bych si v klidu koupit 1000 párů, ale proč bych to dělal? Místo toho si svoje peníze šetřím a schovávám, čímž ekonomiku národa nikterak nepodporuji.

Takže zapomeňte na všechny ty kecy o tom, jak je Amerika skvělá kvůli lidem, jako jsem já nebo Steve Jobs. Znáte pravdu, i když si ji nechcete přiznat: Kdyby se každý z nás narodil v Kongu nebo v Somálsku, byli bychom jen nějací bosí chlapi prodávající ovoce na periferii zaprášené silnice. To neznamená, že Somálsko a Kongo nemají dobré podnikatele, ale jen fakt, že ti nejlepší jsou tam nuceni prodávat na kraji silnice, protože jen to si mohou tamní zákazníci dovolit.

Tak proč se nemluví o jiném druhu New Deal, tentokrát pro americký lid, takový, který by vyhovoval pravici i levici, republikánům i demokratům? Nejprve bych požádal republikánské přátele, aby si ohledně zmenšení vlády přiznali realitu. Ano, ano a ano, všichni máte pravdu: Federální vláda je v některých ohledech až příliš velká. Ovšem není tu způsob, jak lze výrazně vládu zredukovat, ne při současném běhu věcí. Ronald Reagan a George W. Bush dostali každý osm let, aby to udělali, ale oba selhali.

Republikáni a demokraté v Kongresu nemohou zmenšit vládu pouhým zbožným přáním. Jediný způsob, jak toho docílit, zůstává v návratu k základním ekonomickým principům: Musíte snížit poptávku po vládě. Pokud budou lidé placení 15 dolarů za hodinu a více, nepotřebují potravinové lístky ani příspěvky na nájem. Nepotřebují, abyste jim platili za jejich zdravotní péči. Pokud se vrátí střední třída spotřebitelů a jejich nakupování, pak je logické, že nebudete potřebovat velký sociální stát. Mezitím by se příjmy z mezd a daní z prodeje zvýšily… a tím snížil deficit.

Tak vypadá ekonomický přístup, který může levici a pravici spojit. Možná, že to je jeden z důvodů, proč se pravice začíná probouzet a k této realitě přibližovat. Dokonce i republikáni, jako je Mitt Romney a Rick Santorum, nedávno vystoupili v rozporu se stranickými kolegy ve prospěch zvýšení minimální mzdy.

Na jedné věci se shodneme. Jsem si jist, že změna nezačne ve Washingtonu. Myšlení stagnuje, argumenty ještě víc. Na obou stranách.

Podle mě je to tak v pořádku. Většina hlavních sociálních hnutí zaznamenala svá první vítězství na lokálních úrovních. Boj o osmihodinový pracovní den, který skončil ve Washingtonu, DC v roce 1938, se rozhořel v Illinois a Massachusetts na konci 19, století. Hnutí za sociální zabezpečení se zrodilo v Kalifornii v roce 1930. Dokonce prosazení zákona o dostupné zdravotní péči - Obamacare - by bylo těžké si představit, kdyby nebylo modelu Mitta Romneyho v Massachusetts.

Je smutné, že si to republikáni neuvědomují a z řad demokratů jen pár jedinců. Ani Prezident Obama se nezdá, že by tomu rozuměl, přestože má srdce na správném místě. Ve svém nedávném projevu se o vyšší minimální mzdu prosadil, ale nezmínil zásadní věci, totiž že menší nerovnost a obnovená střední třída podpoří rychlejší hospodářský růst. Místo toho slýcháme od většiny demokratů stejné staré pohádky o sociální spravedlnosti. Jediný důvod, proč pomoci pracující třídě, je lítost. Tyto argumenty o spravedlnosti jsou základem dokola znějící písničky od Obamy i dalších demokratů a jenom podporují jejich úpadek. Republikáni hlásají růst. Demokraté hlásají spravedlnost, a pokaždé tím utrpí.

To, že ani jedna strana ve Washingtonu ještě na nic nepřišla, neznamená, že my bohatí můžeme prostě nerušeně kráčet dál. Společenský dialog se mění i bez účasti miliardářů. Vím, co si myslíte: Myslíte si, že Occupy Wall Street a podobní buřiči typu „kapitalismus=jádro problému“ zmizeli beze stopy, ale to není pravda. Samozřejmě, že je těžké donutit lidi spát v parku pod vlajkou sociální spravedlnosti. Avšak protesty, které začaly důsledkem finanční krize v roce 2008, opravdu pomohly přesunout debatu v této zemi od dluhových stropů k nerovnosti.

Akorát mnoho z vás plutokratů si ničeho nevšimlo.

Vážené 1 procento, mnoho našich spoluobčanů přestává věřit kapitalismu a spatřuje v něm jádro problému. S tím nesouhlasím, a jsem si jistý, že vy také. Kapitalismus, když je dobře řízený, je nejlepší sociálním vynálezem, který v novodobých dějinách lidstva vytvořil nevídanou prosperitu. Ovšem neřízený kapitalismus vede ke kolapsu. Může být vedený buď ve prospěch mála v blízké budoucnosti, nebo ve prospěch mnoha v dlouhodobém horizontu. Smysl demokracie je přizpůsobovat ji druhým, proto investování do střední třídy funguje, a daňové úlevy pro bohaté lidi, jako jsme my, nefungují. Vyvažování výkonu pracovníků a miliardářů zvýšením minimální mzdy kapitalismu prospěje. Je to nepostradatelný nástroj, jež kapitalisté používají k vytváření stabilního a prospěšného systému. Nikdo v něm nemá větší podíl, než „zillionáři“, jako jsme my.

Nejstarším a nejvýznamnějším konfliktem lidského rodu je bitva o rozdělení bohatství a moci. Lidé v horní vrstvě vždycky ospravedlňovali své pozice tím, že je to tak dobré pro všechny. V historii to nazývali božským právem. Dnes máme ekonomiku stékajících kapek.

Je to celé nesmysl. Jsem opravdu lepší člověk? Patřím do středu mravního i ekonomického vesmíru? A co vy?

Moje rodina s prodejem peří a polštářů začala v Německu. Hitler ji vyhnal a tak skončila v Seattlu, kde založila další společnost prodávající polštáře. O tři generace později jsem přišel na svět já a začal jsem z toho těžit. Pak se mi dostalo největšího štěstí, jaké jen může mít člověk v internetovém věku, a to mít kamaráda v Seattlu jménem Bezos. Dokonce i ti nejlepší z nás jsou ve špatné situaci bosí, stojí na polní cestě a prodávají ovoce. Na to bychom nikdy neměli zapomenout, a ani na to, že nás stvořily Spojené státy americké a jeho střední třída.

Nebo si můžeme sednout na naše jachty, nic nedělat, užívat si. Počkat, až přijdou vidle.

Zdroj: politico.co