Jak vysvětluje Pepe Escobar, za vší tou ekonomikou a financemi, je to v podstatě o geopolitice – jelikož ty vynořující se mocnosti nabízí alternativu ke zkrachovanému washingtonskému konsensu. Čili, jak to říkají apologeti konsensu, BRICS by si mohly „zmírnit problémy“, jimž čelí kvůli „mezinárodnímu finančnímu systému.“ [quote align="center" color="#999999"] Titulky zpráv uvádí, že skupina vynořujících se mocností BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) tohle úterý ve Fortaleze
v severovýchodní Brazílii zaútočila na (neoliberální) světový (ne)řád pomocí nové rozvojové banky a rezervního fondu zřízeného k překonávání finančních krizí.
Samozřejmě, že ďábel tkví v detailech toho, jak to udělají.
Byla to dlouhá a klikatá cesta od Jekatěrinburgu v roce 2009 s jejich prvním summitem až po ten dlouho očekávaný protiúder zasazený BRICS Bretton Woodskému konsensu – MMF a Světové bance – stejně jako Asijské rozvojové bance (ABD) pod japonskou dominancí (avšak silně odpovídající americkým prioritám).
Rozvojová banka BRICS – se zakládajícím kapitálem US$50 miliard – nejenže bude orientovaná na BRICS, ale bude investovat do infrastrukturních projektů a trvale udržitelného rozvoje v globálním měřítku. Modelem jí je brazilská BNDES, která podporuje investice brazilských společností po celé Latinské Americe. Během několika let dosáhne finanční kapacity až $350 miliard. S dalším financováním zvláště od Pekingu a Moskvy by ta nová instituce mohla Světovou banku pohodit na smetiště dějin. Porovnejte tyhle úspory reálného kapitálu s tištěním zelených papírků americkou vládou, které nemají žádné podložení.
A pak je tu dohoda o zřízení $100 miliardového fondu rezervních měn – Nouzové rezervní uspořádání (CRA), které ruský ministr financí Anton Siljuanov popsal jako „takový mini MMF“. To je mechanismus vymykající se Washingtonskému konsensu k protiúderům proti kapitálovým únikům. Do tohoto fondu přispěje Čína $41 miliardami, Brazílie, Indie a Rusko každý po $18 miliardách a Jižní Afrika $5 miliardami.
Rozvojová banka by měla mít ústředí v Šanghaji, ač i Bombaj se silně snažila urvat si to pro sebe (na to, jak Indie přistupuje ke strategii BRISCS se podívejte tady).
V pozadí za tou ekonomikou a financemi je to v podstatě o geopolitice – jelikož v těchto vynořujících se mocnostech se objevuje nabídka alternativy ke zkrachovanému washingtonskému konsensu. Neboli, jak to říkají apologeti konsensu, BRICS by si mohly „zmírnit problémy“, jimž čelí kvůli „mezinárodnímu finančnímu systému“. Tato strategie se rovněž ukazuje být jedním z klíčových uzlů rychle se upevňující čínsko-ruské aliance, která se nedávno objevila prostřednictvím plynové „dohody století“ a na ekonomické fóru v Sant Petěrburgu.
Zahrajme to geopolitickým míčem
Zrovna tak, jako se podařilo Brazílii i přes spoustu těžkostí uspořádat nezapomenutelný Světový pohár – když odhlédneme od sesypání jejího národního týmu – tak i Vladimir Putin a Xi Xingping se vydali do sousedství, aby tu předvedli vrcholnou třídu hry s geopolitickým míčem.
Kreml pohlíží na bilaterální vztah s Brazílií jako na vysoce strategicky. Putin nejenže se v Riu podíval na finále Světového poháru; ale kromě brazilské presidentky Dilmy Rousseff se rovněž setkal s německou kancléřkou Angelou Merkel (a dopodrobna probrali Ukrajinu). Ovšem klíčovým členem Putinovy party na cesty údajně byla Elvira Nabiulin, presidentka Ruské centrální banky; ta tlačí Jižní Ameriku ke konceptu, že veškeré úmluvy u BRICS by měly obcházet americký dolar.
Putinova nesmírně působivá symbolická schůzka s Fidelem Castrem v Havaně stejně jako odepsání $36 miliard kubánského dluhu snad ani nemohlo mít po celé Latinské Americe větší dopad na tamní mínění. Porovnává se to s věky se táhnoucím embargem uvaleným pomstychtivým Impériem chaosu.
Putin se v Jižní Americe nesešel jen s uruguayským presidentem Pepe Mujicou – s nímž mj. diskutoval o postavení přístavu v hlubokých vodách – ale také s venezuelským Nicolasem Madurem a bolivijským Evo Moralesem.
Xi Jingping je rovněž na túře návštěv kromě Brazílie i do Argentiny, Kuby a Venezuely. To, co říká a dělá Peking, se s Moskvou doplňuje; na Latinskou Ameriku se pohlíží jako na vysoce strategickou. To by se mělo promítnout do větších čínských investic a zvýšené integrace Jih-Jih.
Tato rusko-čínská komerčně diplomatická ofenziva dobře zapadá do sladěného úsilí o multipolární svět – bok po boku s politickými a ekonomickými vůdci Jižní Ameriky. Argentina je toho zářným příkladem. Ač je Buenos Aires pořád ještě zabředlé do recese, bojuje s americkými fondy supích investorů – ztělesňujících finanční spekulace – z newyorských soudních síní, pak ale k tomu přichází Putin a Xi s nabídkami investic do všeho od železnic po energetický průmysl.
Ruský energetický průmysl sám samozřejmě potřebuje investice a technologie od soukromých Západních nadnárodních společností, zrovna tak, jako to udělala Čína se Západními investicemi ziskovými kvůli levné pracovní síle. To, co BRICS zkouší Globálnímu jihu prezentovat, je teď volba; na jedné straně finanční spekulace, fondy supích investorů a hegemonie Pánů vesmíru; na druhé straně produktivní kapitalismus – alternativní strategie kapitalistického vývoje vůči Triádě (USA, EU, Japonsko).
Pro BRICS to bude pořád ještě dlouhá cesta k projekci produktivního modelu do světa, nezávislého na spekulativním „modelu“ kasinového kapitalismu, který se mj. pořád ještě zotavuje z ohromné krize 2007/2008 (neboť ty finanční bubliny ještě nepraskly nadobro).
Člověk by mohl na strategii BRICS pohlížet jako na provozování konstruktivní kritiky kapitalismu; o snahu jak tento systém vyčistit od rozsudku na věky financovat americký fiskální deficit i ten syndrom globální militarizace – kde druhou stranu představuje komplex Orwellovského panoptika podřízený Washingtonu. Jak to formuloval argentinský ekonom Julio Gambina, klíčovou otázkou není být ten vynořující se, nýbrž být ten nezávislý.
Claudio Gallo v La Stampa uvádí to, co by šlo definovat jako otázku této doby: jak neoliberalismus – vládnoucí přímo či nepřímo většině světa – vytváří katastrofickou antropologickou mutaci, která nás všechny potápí do globálního totalitarismu (během čehož všichni přísahají na své „svobody“).
Je vždy poučné vrátit se do Argentiny. Argentina je uvězněná chronickou krizí zahraničního zadlužení, kterou v podstatě před 40 lety rozpoutal MMF – a kterou teď jako trvalou udržují supí fondy. A banka BRICS s rezervním fondem jako alternativa k MMF a Světové bance nabízí možnost tuctům dalších národů uniknout trudnému údělu Argentiny. A to ani nemluvě o možnosti, že i další vynořující se země, jako Indonésie, Malajsie, Írán a Turecko by brzy mohly k oběma těmto institucím přispět.
Vůbec není divu, že ten gang hegemonických Pánů vesmíru se při tom ve svých kožených křeslech necítí pohodlně. Článek v tomto čísle Finacial Times hezky shrnuje pohled City of London – tedy notorického ráje kasinového kapitalismu.
Tohle jsou pro Jižní Ameriku v mnoha ohledech opojné dny. Atlantická hegemonie pořád ještě samozřejmě zůstává součástí tohoto obrazu, ale strategií BRICS je ukazovat cestu, která vede o kus dál. A po té se pořád do dáli valí multipolární kola. [/quote]
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: atimes.com