Všude kolem propukají konflikty o vzdělávání. V březnu 2012 vedlo více než 200 000 studentů v Quebecu generální stávku proti zvýšení poplatků a střetli se s brutálními policejními represemi. Učitelé v Britské Kolumbii právě skončili s třídenní stávkou proti zbídačenému rozpočtu a jsou přichystáni zapojit se do dalších stávkových akcí. Kolektivní vyjednávání učitelů vypadá tak , že v Ontariu směřuje do slepé uličky. Členové fakulty na Dalhousie University v Halifaxu jsou na pokraji stávky, aby odporovali ústupkům požadovaným administrativou jejich univerzity, ačkoliv v posledním okamžiku došlo k dohodě, která rozestavění stávkové hlídky. Během několika posledních let jsme viděli brilantní mobilizaci chilského studentského hnutí proti důkladně neoliberálnímu vzdělávacímu systému, jehož historie sahá až k autoritativnímu Pinochetovu režimu, který svrhl demokraticky zvolenou levicovou vládu Salvadora Allendeho.

Britští studenti okupovali četné univerzity a zorganizovali ohromné pochody i militantní protestní akce, aby se bránili ztrojnásobení svých studijních poplatků. Studenti v Kalifornii se zmobilizovali proti zbídačujícím škrtům a nárůstu poplatků a tento aktivismus pak pokračoval vlnou akcí „Okupace“ a další se organizují. Tohle je zmínka jen o několika z mnoha událostí.


Vzdělání a agenda zbídačování

Není vůbec náhoda, že vzdělání se v boji proti zbídačování tyčí tak vysoko. Vzdělání je nákladná záležitost a v době, kdy vlády hledají, kde osekat výdaje, jsou učitelé či profesoři na plný úvazek ideálním cílem kampaní za démonizaci a útoky na odborově organizované pracovníky veřejného sektoru s dobrou jistotou pracovních míst, dodatečnými požitky a penzemi. Tohle je ale jen částí důvodu. Vzdělání je o formování populace a změnách v organizaci pracovišť, praktikách pracovních trhů a modelech demokratického chování požadovaných při reorganizaci škol, fakult a univerzit. Vzdělávací systém je konstruován pro rozvoj určitého typu pracovníků a občanů a současné dokumenty vládní politiky podporované prohlášeními od zaměstnavatelských organizací argumentují, že tyto továrny na mínění se stále uchylují k modelu minulých let.

Např. dokument o „tří-krychlovém“ umisťování připravovaný pro vládu Ontaria, co nedávno unikl do tisku, argumentuje, že dnešní studenti potřebují být připraveni pro práci v „nové kreativní ekonomice“. Dokument poukazuje na to, že je potřeba „redefinovat roli vyššího vzdělání, aby sloužila potřebám nové kreativní ekonomiky“. Studenti potřebují být připraveni, aby v tomto kontextu byli daleko podnikatelštější:

„Vytvoříme více než jen jedny z nejlépe vzdělaných pracovních sil na světě, budeme mít rovněž výchozí pozici k vytvoření podnikatelských talentů, tvůrců pracovních míst zítřka, z nichž bude mít ekonomika Ontaria prospěch v nadcházejících desetiletích.“

Probíhá spousta debat o tom, zda je to skutečně „kreativní ekonomika“, když je fakt, že na většinu pracovníků jednoduše čekají nové druhy dřiny, akorát že dnes do té „roboty“ často patří počítačový monitor. Není však žádných pochyb o tom, že na pracovištích a ve státní politice významné změny probíhají, změny se skutečným dopadem. Jedním z příkladů je záměrný posuv od jistoty k nejistotě, jakožto způsobu motivace pracovníků k produktivitě. Za dob vrcholu státu blahobytu bývalo manažerskou strategií usilovat o motivaci určitých částí pracující třídy, přimět je pracovat tvrdě za očekávání jistot – udržitelného zaměstnání, výhod ochrany před nepříznivými podmínkami, penzí na slušné stáří atd. Nyní přistoupili k nejistotě jako ke strategii tak, aby se nikdo svým pracovním místem necítil jistý nebo aby se nemohl spoléhat na dávky či služby pomoci v dobách nouze. Samozřejmě, že mnoho pracovníků – a zvláště ženské a barevné pracovní síly – si nikdy bezpečnost nevydobylo a vždy se potýkali s nejistotou.

Vzdělávací systém pomáhá formovat rámec očekávání budoucích generací ohledně bezpečnosti a nejistoty zrovna tak jako i u jiných záležitostí. Prudký nárůst studijních poplatků např. vyslal studentům jasný vzkaz, že vzdělání není právo a že nemají nárok na nic, co si nemohou dovolit koupit. Není to jen o tom, co se učí, ale i o způsobu, jímž je vzdělávací systém strukturalizován, což samo o sobě vysílá studentům silnou zprávu.

Vlády po celém světě využívají věku zbídačování, aby radikálně restrukturalizovaly vzdělávací systém. Základní předloha pro „reformu“ vzdělávání byla položena během neoliberálního období začínajícího na počátku 70. let a provádí se, aby zdvojnásobila tempo nástupu věku zbídačování. Avšak vlády jsou povzbuzovány programy hlubokého zbídačování, které se už realizují v zemích jako Řecko, Irsko a Portugalsko. A jelikož narazily na působivý odpor, tak je zatím nemobilizovaly až na úroveň, která ohrožuje vládní agendu. Zaměstnavatelé a tvůrci státních politik tlačí mnohem dále, než mohli ještě před pár lety snít.

V „tří-krychlovém“ dokumentu vlády Ontaria o vyšším než středním vzdělávání není nouze o smělé vize. Ač jde o pracovní materiál, který nemusí být realizován přesně v této podobě, značí rychlý politický posun liberální vlády Daltona McGuintyho, který si přeje být znám jako „vzdělávací premiér.“


Magické číslo 3

„Tří-krychlový“ znamená dokument se základním rámcem, který redukuje komplexní záležitost reformy vzdělání na jednoduchý numerický ekvivalent – magické číslo 3. Volá po rychlé konverzi ze čtyřletých na tříleté kurzy k univerzitním diplomům a o třetinovou redukci délky u vyšších odborných škol. Navrhuje, aby všechny instituce vedly tři plné semestry (dohromady rok). Snad tím nejsmělejším opatřením v této metodě je doporučení, že tři z pěti univerzitních kurzů by se měly nabízet on-line tak, aby 60 procent požadovaných diplomů mohlo být dosaženo, aniž by člověk musel sedět v nějaké třídě. Rovněž stanovuje cíl tříprocentního ročního nárůstu produktivity (s poznámkou pod čarou poukazující specificky na nárůst úvazků učitelů na fakultách). Ty instituce, které se nerozhodnou pro tento program, budou postiženy krácením ročních rozpočtů.

Je to pracovní dokument, nikoliv ještě politický rámec, dává nám ovšem pocítit směr, jímž jde jedna vláda, která o sobě tvrdí, že je pro vzdělávání. Je to rychle a důkladně provedená restrukturalizace v post-středoškolském systému, v němž se skoro neuvažuje, jaký tyto změny budou mít dopad na samotné vzdělání. Tento dokument neobsahuje žádnou seriózní diskuzi o efektivitě výuky on-line nebo o jejím dopadu na sociální charakter univerzit, který je důležitou součástí studijního prostředí. V těchto dnech se vede spousta diskuzí o důležitosti rozvoje „měkkých“ dovedností trhu práce (jako je efektivní psaná a mluvená komunikace, schopnost pracovat s ostatními, uvědomělá sebe-prezentace, dovednost v řešení problémů, samo-směrování) prostřednictvím post-středoškolského vzdělání. Existuje dost dobrých důvodů k pochybnostem, že tyto dovednosti se rozvinou přes dálkové ovládání dodávaných on-line kurzů.

Tento dokument ani nediskutuje vzdělávací dopad useknutí jednoho roku z (bakalářských) univerzitních programů. Tato změna se ospravedlňuje jako opatření úspory nákladů a tím, že studentům umožní o rok dříve zapojit se mezi pracovní síly. Spis poukazuje na trend směrem ke tříletým diplomům v Evropě, ale nezmiňuje, že studenti budou potřebovat další rok, aby mohli být přijati do většiny amerických magisterských programů. Čtvrtý rok v bakalářském programu se jednoduše považuje za rozhazovačný exces, který je tak či tak snadné odříznout, aniž by došlo k jakýmkoli ztrátám. Ačkoliv se to v této zprávě nediskutuje, je onen plán pravděpodobně spojen s američtějším hierarchickým stylem ve struktuře post-středoškolského vzdělávání, podle něhož jen pár vybraných (snad hodně výzkumem vytížených institucí) bude rozvíjet elitní proud nabízející prestižní tituly, zatímco neelitní instituce budou pumpovat tříleté diplomy z úsporné on-line výuky pod tlakem.


Dává vzdělávací agenda smysl?

Kuriózní je ta ohromná touha urychlit vstup studentů na pracovní trh plných úvazků (jelikož velká část studentů už během vysoké školy pracuje na částečný úvazek) a současně zaměstnavatelé ořezávají „dobrá“ místa pro pracující třídu, které nabízí určitou míru zabezpečení práce, slušný plat, požitky a penzi. Míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi je v současnosti vysoká a naděje na slušné zaměstnání v budoucnu blednou, jak se dobrá pracovní místa nezvratně likvidují, aby se nahrazovala částečnými úvazky a pracovními kontrakty, obecně za nižší plat a málo dodatečných požitků či žádné.

Tohle není realizace racionální politiky ani záměr, aby tomu tak bylo. Globální pokles zneužívají vlády a zaměstnavatelé jako zástěrku pro úsilí o likvidaci nároků a ochrany, kterou si lidé pracující třídy vydobyli během tvrdých bojů, zvláště během velkých rebélií ve 40. a 60. – 70. letech. Šílená lačnost po jejich zničení se odráží i v agresivních strategiích zaměstnavatelů při vyjednávání, včetně opakovaných využívání vysazování při vyjednávání o kontraktech, jimiž zaměstnavatelé nutí pracovníky, aby si vyzkoušeli frontu na pracovním úřadu. Sociální programy se ořezávají a připravují se plány na rozprodej sociálního zabezpečení. Imigrační režim se stává ještě brutálnější a potřeby zaměstnavatelů se stávají jediným kritériem výběru, aniž by se braly ohledy na lidské potřeby a samotné imigranty. Spolu s tím i další změny ve vzdělávacím systému přinesou rychlé restrukturalizace.

Zaměstnavatelé a tvůrci politik jsou ale ochotni krátkodobě žít v tom binci, který tyto politiky vytváří, aby tak rozdrtili očekávání a zadřeli potenciální odpor. O trochu později z toho sami dostanou obavy a ukují novou fázi reforem, která zracionalizuje a vyjasní zaměření politik. Velké politické posuvy často vyžadují momenty destrukce, kdy se smete široce zakořeněná legitimnost současného rámce a zajistí se nevyhnutelnost změny. K tomu může dojít zdola při velkých vzedmutí militantnosti, kdy se u pracujících, studentů a členů komunit vyvinou nová očekávání, etické rámce a závazky k solidaritě. Může k tomu dojít i shora, když zaměstnavatelé a tvůrci státní politiky usilují o rozdrcení existujících očekávání v populaci a o vytvoření daleko umírněnějších.

Žádné z těchto brutálních osekání nerestauruje ekonomický blahobyt. A ve skutečnosti tyto politiky zavlékají ekonomiky ještě hlouběji do recese, přinejmenším v dohledné budoucnosti. Cílem ovšem není vyhnout se recesi, ale hluboce podvrátit pozice „těch 99%“ (pracující třídy, široce definované, k níž patří všichni ti, co potřebují zaměstnání, platy anebo sociální dávky, aby přežili), zatímco bohatí z toho budou týt. A opravdu nedávné studie ukazují, že 93% bohatství se během „zotavení“ od roku 2008 přesunulo k hyper-bohatému jednomu procentu.


Boj o lepší systém

V současnosti probíhající boj o vzdělání je pouhým testem toho, co teprve přijde. Neustávající útoky, jimiž jsme vystavováni, vytváří pobídky k protiúderu a k hledání nových způsobů rozvíjení aktivistických aliancí mezi studenty, personálem a fakultami schopných odporovat zbídačujícím agendám a bojujících za přístupné, demokratické a dekolonizované vzdělání. Naše hnutí se budou muset hodně naučit, aby těmto agendám odporovala, a k tomuto poučení nedojde v učebnách.

Toto je důležitý čas k poučení z Hnutí Okupace, jak si urvat prostor, který lze využít pro různé druhy procesu kolektivního učení. Místo shromažďování k čistě obranným kampaním potřebujeme těchto volných prostor využít k poučeným diskusím o různých problémech a starostech. Pro začátek je pracovištěm univerzita, ta zaměstnává širokou škálu pracovníků na rozmanitých pozicích. Pracovníci fakulty s celým úvazkem vykonávají náročnou práci, jež závisí na specifických dovednostech, a do jisté míry je lze srovnávat s řemeslníky v odbornějších profesích, kteří bývali schopni vyjednávat a odporovat, i když se na to ostatní zaměstnanci necítili dostatečně sebevědomí kvůli své kontrole nad specifickými dovednostmi. Stejně jako montážní pásy i on-line výuka tuto vyjednávací pozici podvrací a poskytuje zaměstnavatelům základnu k najímání levnějších forem pracovní síly, což je proces, který v současnosti probíhá v našich univerzitních kampusech, kde čím dál více výuky dělají mizerně placení instruktoři různých sezení, co nemají skoro žádné zabezpečení pracovního místa, zrovna tak jako asistenti, kteří zjišťují, že jejich rozvrhy a pedagogické úvazky nekontrolovaně rostou. Vztah vyjednávajících členů fakulty a dalších pracovních sil v kampusu je zapotřebí otevřeně prodiskutovat, aby se vytvořil autentický prostor solidárně orientovaný i na potřeby těch nejzranitelnějších.

Zadruhé potřebujeme seriózní diskuzi o demokratické výuce, kde se odehraje a co to znamená. Studenti jsou příliš často objekty diskuzí o univerzitním studiu a výuce, tj. věcech, které se na nich vykonávají s větší či menší účinností. Je čas začít si představovat, jak by se takové vzdělávací prostory mohly formovat tak, aby byly organizovány kolem autenticky demokratické výuky zakládající moc studentů.

Nakonec potřebujeme porozumět základně současného vzdělávacího systému koloniální nadvlády nad domorodým obyvatelstvem a eurocentrické perspektivě, v níž se konkrétní zážitky určitých lidí evropských potomků (disproporčně mužů a bohatých) vydávají za univerzální historii lidstva. Je toho dost ve kterékoliv disciplíně, kterou si zvolíme. Na základní bázi znalostí se nahlíží jako na evropské dědictví a další způsoby chápání jsou marginalizovány. Podobně jsou tu i s normativy pohlaví, heterosexuality a věkové diskriminace zakopané hluboko v chápání, jež se nyní nabízí.

Když se vlády a zaměstnavatelé začínají ohánět sekerami, aby zničili převažující aparáty, tak nebude stačit bránit věci tak, jak jsou. To nenabídne inspiraci ani radikální strategie potřebné k autentické obraně před věkem zbídačování přes mobilizaci skutečně proti-korporativistického hnutí. Prostory pro vzdělávací hnutí včetně prostorů kampusů je třeba převzít pro „svobodnou“ výuku mimo struktury systému, což nejenže poskytne příležitost přezkoumat nové způsoby mobilizace, ale může poskytnout i model prao svobodnou, demokratickou a dekolonizovanou výuku. Stojíme před výzvou vybudovat tyto prostory, pokud chceme porazit agendu zbídačování.

Alan Sears


Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: www.globalresearch.ca