Jen s několika výjimkami jsou zprávy, které formují veřejný diskurs předmětem de facto procesu cenzury mocných vládních a korporátních elit nezodpovídajících se veřejnosti. A bylo to tady už, když Sigmund Freud poznamenal, že potlačení zvláště pomáhá při odhadu ubohého stavu mediálního a veřejného diskursu ve Spojených státech. Podle Freudova hlediska, jakmile jsou zážitky kolektivního života zaregistrovány v podvědomí, tak se ty zvláště znepokojivé nebo sociálně nepřijatelné zážitky mimovolně potlačí, aby se později vynořovaly pouze v neurózách. Ačkoliv potlačení je ještě vědomé a dobrovolné, represe se odehrává už mimo volní kontrolu jedince.
S tím, jak průzkumy mínění ukazují, že nejméně polovina veřejnosti nevěří na oficiální vysvětlení 11. září, tedy na převažující zdůvodnění „války s terorem“, tak žádná jiná veřejná událost nebyla nikdy více ve vědomí veřejnosti potlačena přes masová média než 11.9. Neustálá užitečnost Freudovy teorie se prosazuje při opakovaných manifestacích potlačených epizod, které straší veřejné mínění, pro které byla proto vyfabrikována náhradní realita.
Peter Dale Scott popisuje příležitosti jako zavraždění presidenta Johna Kennedyho a 11.9 jako „hluboké události“ kvůli jejich historické složitosti a provázanosti s mnoha spojeními s „hlubší vládou“ – vojenskými a zpravodajskými komunitami země a jejich podniky. Neschopnost adekvátně vysvětlit a uznat ty hluboké události a prosadit odpovídající preventivní ozdravění vede k trvajícímu klamu, kdy se nepříjemné zážitky zastrkují ke kostlivcům ve skříni a na veřejné mínění se uvaluje nová „realita“. Spolu s uvedením represe je tento termín použitelný také na úvahy o instancích takové historické důležitosti, s jakými se potýkáme z hlediska masové psychologie nebo ještě specifičtěji u ostentativně nezávislých alternativních mediálních zpráv schopných vyvolat rozpomenutí na realitu.
Např. 1. května 2011 oznámil národu ve zjevné extázi prezident Obama zavraždění Usámy bin Ládina, mytického vůdce stojícího za útoky z 11.9. Většina běžných novinářských publikací referovala o Obamově oznámení bez otázek, protože to zapadalo do schématu jejich celkově pochybných reportáží o 11. září. Když alternativní zpravodajská média a bloggeři téměř okamžitě poukázali na různé rozpory v tomto příběhu – pozorování očitých svědků útoku, vyretušované fotky údajné bin Ládinovy mrtvoly a mezinárodní tisk hlásil, že bin Ládin zemřel už mnoho let před tím – korporátní novinářské publikace okamžitě reagovaly, aby potlačily tyto kritiky s dobrým zdůvodněním jako „konspirační teoretiky“ s lavinou promptně vyprodukovaných úvodníků a komentářů. A opravdu oznámení bin Ládinova údajného skonu přišlo jen čtyři dny poté, co Obamova administrativa zveřejnila údajně autentický dlouhý formulář prezidentova rodného listu, což byla událost na okamžik sice silně roztroubená, ale s hned potlačenou pozorností pomocí vyhlášení osudného okamžiku bin Ládina; kde slovník represe vytvořil další výraz „umrlec“.
A opět je život lži předpověditelný podle úspěchu následných klamů a síly alternativních zážitků vytvářených, aby nás zodolnily vůči pravdě. Nicméně při represi a revizi paměti k 11. září ještě akutnější než tohle jsou tvrzení progresivních zpravodajských médií přednášejících nabídku alternativní ke korporátně kontrolovanému žurnalismu. Sama některá z těchto médií však mají mulitimilionové roční rozpočty v dolarech a jsou zvláště otevřená k manipulacím zájmy elity, často přes auto-cenzuru, přes korporátní garanty a granty od mocných a od daní osvobozených nadací.
Příkladem, na němž to lze ukázat, je zpravodajská hodinka Democracy Now! To je pozoruhodně přesvědčivý program s vysoce vzdělaným a vlivným posluchačstvem. Democracy Now! je dost podstatně věrohodná, a velkou část toho dosáhla přes šťourání se v administrativě George W. Bushe a v invazi USA do Iráku s následnou okupací. Bylo to však prostřednictvím této věrohodnosti, když Goodman a Democracy Now! zcela záměrně potlačili vážné otázky obklopující 11. září, a tudíž sehráli důležitou roli při oddělení hnutí Pravdy o 11.9 od jejich protiválečných protějšků a v kultivaci protiválečníků v jejich směru, jenž nevyhnutelně vede ke zmatečnému odtržení od skutečné historie.
Úspěch Democracy Now! v tomto směru spočívá ve víře jeho přívrženců, že představuje autentickou radikální alternativu ke zprávám mainstreamu – tato domněnka má určitou platnost vzhledem k programové ochotě zabývat se problematikou rasy a pohlaví a jejich hojné pozornosti sociálním protestům. Co se týče analýz, tyto však v reportážích Democracy Now! přinejmenším absentují a přinejhorším jsou naprosto zavádějící, čímž více připomínají jejich mainstreamový ekvivalent než skutečně alternativní zpravodajský kanál. Tento jev se jen prohlubuje i přes to, že Obamova administrativa ještě zintenzivňuje mnohé z politik, které začaly za jeho předchůdce.
Ilustrativním příkladem jsou reportáže Democracy Now o tzv. „Arabském jaru“ z posledních několika měsíců. Ačkoliv reportáže od alternativních i mezinárodních zpravodajských kanálů poukazují na vazby mezi Libyjskou a Syrskou „opozicí“, a nyní už i špionážní a vojenské aparáty vedoucích zemí NATO – Británie a Spojených států – Democracy Now! upadla do vleku s korporátními zpravodajskými kanály, které takovéto síly hodnotí jako bojovníky proti Kaddáfího a Assádově tyranskému režimu. V případě Sýrie přichází rozporuplné zprávy o tom, zda je to Assádův režim či komanda smrti řízená NATO z Turecka, kdo je opravdu odpovědný za množství těch úmrtí, k nimž během posledního roku tolik dochází. Sítě Al Džazíra a Al Arabija spolu s údajně nezávislými skupinami lidských práv líčily Assádův režim jako odpovědný za většinu syrského krveprolití. Democracy Now! to papouškuje a potvrzuje takovéto reportáže bez otázek, i když autenticky alternativní média tato tvrzení prověřovala.
V listopadu 2011 nezávislý žurnalista Webster Tarpley cestoval do Sýrie, aby tu vedl vyšetřování údajné Assádovy brutality a získal informace z první ruky. Jeho zjištění se naprosto liší od těch, na která si většina západních posluchačů zvykla. Po interview se syrskými oficiálními činiteli a po dvoutýdenním cestování po Sýrii bez eskorty, během něhož si povídal s tucty běžných Syřanů, ohlásil Tarpley, že téměř všechny násilnosti lze převážně připsat těm samým silám, co byly zapojeny i do svržení Kaddáfího v Libyi. Zatímco nevinní chodci jsou oběťmi bombových útoků a míří na ně snipeři a komanda smrti – což jsou techniky, jež síly USA využívají všude od El Salvadoru po Irák, aby vyprovokovaly etnické rozkoly a občanské války – Syřané, s nimiž Tarpley mluvil, měli o Assádově režimu dobré mínění a chtěli vyšší přítomnost Syrské armády, aby těmto útokům bránila.
Tarpley vysílal ze Sýrie ve svém vlastním programu World Crisis Radio a podstoupil ty reportáže o svých zjištěních alternativním kanálům včetně Russia Today, Iran’s Press TV, Alex Jones a Jeff Rense. Přes to Tarpley notoricky chyběl u Democracy Now! a podobných ve stejné linii, z nevyšší pravděpodobností, nikoliv jen kvůli svým neortodoxním závěrům o „Arabském jaru“, nýbrž i kvůli intelektuální poctivosti, kterou se řídí mezi jinými podniky i při rigorózním a nepřikrášleném vyšetřování 11. září, což jej řadí mimo sortu, s níž je možno na Levici vést diskusi a hrát si na disent.
Uvalení represe a revize na 11. září a účast „ve válce s terorem“ ve veřejném mínění mají důležité důsledky nikoliv jen pro integritu veřejného diskursu, nýbrž i pro kolektivní zdraví západní kultury a civilizace. Jak bylo 11.9 přeformováno dominantními zpravodajskými médii, stalo se pokřiveným objektivem, přes nějž nahlížíme a vnímáme svou vlastní historii, identitu i svůj úděl. Každá akce, co podvrací faktický základ skutečně existujících událostí nebo z něj uniká, se ukazuje být maličkou trhlinkou v širší konstrukci pravdy a racionality. A také přispívá k postupu formování širších uskupení sil usilujících o budování kdysi zjevně jen předstíraného nového odvážného světa.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: www.globalresearch.ca
]]>