Za administrativy presidenta Obamy Spojené státy rozpoutaly, iniciovaly nebo se zúčastnily přinejmenším sedmi větších regionálních konfliktů se zapojením amerických spojenců z téměř všech kontinentů. Žádný president, republikánský či demokratický, nenasazoval ozbrojené síly tolik, jako Obama. Během těchto konfliktů zemřelo mezi 600 000 až 700 000 lidí, většinou civilistů. Ale co se to děje? Jsme snad svědky toho, že se světový četník prosazuje tváří v tvář rostoucí síle obrozující se Číny a Ruska? Tento předpoklad moc nesedí s Obamovými náhledy, za něž na počátku svého presidentství dostal Nobelovu cenu. Nebo je to snad projevem toho, že imperialistická Amerika, která si o sobě myslí, že nese odpovědnost za šerifování nad planetou, upadá a ztrácí svou sílu?
A jak historie ukazuje, hynoucí impéria se opravdu zarputile drží zbytečků své někdejší moci a vytváří tak chaos, násilí a konflikty. Podíváme-li se i na ostatní indikátory, tak se potýkáme právě s tímto druhým jevem, což nám události v Sýrii, Libyi a na Ukrajině hojně objasňují.
Washingtonu už evidentně došlo, že ten americký unipolární světový řád je minulostí, a že mezinárodní systém se stává multipolární. Ale Spojené státy nepřistoupily ke střízlivému vkročení do nové reality a k přehodnocení svého místa ve světě. Ať už je to na Středním východě nebo na Ukrajině vrcholní činitelé Bílého domu a ministerstva zahraničí stejně jako vůdčí američtí politologové místo toho v mezinárodní komunitě zkouší vyvolat poplach. Svými prohlášeními a akcemi protlačují názor, že bez „globálního vůdce“ vypukne chaos a mnohým zemím se začne stýskat po těch časech, když ještě bývalo Americké impérium světovým četníkem. „Když americká moc upadne, pokud k tomu dojde, tak upadnou i instituce a normy, které americká mocnost podporovala. Nebo ještě pravděpodobněji, použijeme-li historii jako průvodce, mohou zcela zkolabovat, jelikož jsme v přechodu k nějakému novému druhu světového pořádku nebo nepořádku,“ napsal vůdčí neokonzervativní myslitel Rober Kagan. „Mohli bychom pak zjistit, že právě USA byly kriticky důležité pro udržení současného světového řádu pohromadě, a že alternativou k americké moci není mír a harmonie, nýbrž chaos a katastrofa – což je právě stav světa, jak vypadal, těsně před tím, než americký řád začal existovat.“
A tak je to pochopitelné. Neustálé zahraničně politické porážky Washingtonu a chyby vršící se jedna za druhou už nelze dále zakrývat či je připisovat nějakému druhu „sil zla“. A tak se neokonzervativní Republikáni v Kongresu a političtí učenci Kaganova ražení nedávno při jeho cestách po zámoří dali do kritiky zahraniční politiky Obamovy administrativy. Pouští se do administrativy za její neschopnost postavit se Moskvě, Pekingu, Teheránu, Damašku, Caracasu a dalším „odpůrcům“ Ameriky. Chmurné předpovědi se prolínají s varováními před bezprostředně hrozícím globálním rozvratem, který má údajně po oslabení americké moci následovat.
Takovéto predikce trvají na tom, že hrozící úpadek toho důvěrně známého unipolárního řádu nelze odvrátit, pokud se neprosadí následující věci: Spojené státy nezlomí ruského vůdce Vladimira Putina, aby se vzdal Ukrajiny ve prospěch USA a NATO; nepřistoupí se ke svržení syrského presidenta Bashara al-Assada; neodstraní se íránský jaderný program; mír mezi Izraelci a Palestinci se nezabezpečí; americkým spojencům ve Východní Asii se nedostane obrany v jejich teritoriálních sporech s Čínou, a levicové síly v Latinské Americe nebudou odneseny do pekel. Tyto předpovědi jsou však buď absurdní, nebo se zakládají na falešných předpokladech. A opravdu současní washingtonští věštci, kteří se předvádí jako učenci a proroci, zakládají své úvahy pouze na období následující po pádu Berlínské zdi a kolapsu Sovětského svazu. Věří, že to byl tenhle zhruba 25-letý zlatý věk americké vojenské dominance, co údajně udržovalo světový mír, a ten končí jednoduše proto, že president Barack Obama si hledá záminky, aby se hlasitě vymlouval na omezenost americké moci. A tak to není, říkají, neboť Amerika je pořád ještě silná a schopná vládnout světu. Washingtonští všeználci upadli po nedávných amerických porážkách v Iráku, Libyi, Egyptě, Jemenu, Sýrii a Gruzii do mlčení. Tomu nasadil korunu ukrajinský konflikt a slepá ulička pro Washington je samozřejmě zjevná už každému. Ti nejvybranější američtí myslitelé pak tvrdí, že tyhle Obamovy učebnicové „slabosti“ vysílají špatné signály k nepřátelům USA po celém světě. Ty to povzbuzuje, aby zpochybňovali Ameriku a její regionální spojence: Izrael, Saúdskou Arábii a Katar na Středním východě, Polsko a Pobaltské země ve Východní Evropě, Japonsko a Jižní Koreu ve Východní Asii. Takže v průběhu času dojde k novým vojenským konfliktům. V důsledku toho Amerika už nebude mít na výběr nic než distancovat se od Spojených národů a jednat jednostranně, aby se ubránila.
Ale všechny tyhle tirády jsou naprostý nesmysl a lež.
Použijeme-li logiku těchto washingtonských politiků na nedávnou minulost, tak byl svět údajně pod dominancí Pax Americana, a Spojené státy se ze Studené války vynořily jako jediná globální velmoc. Ale svět nadále zažíval války a konflikty, ať se to USA líbilo nebo ne. Saddám Hussein vpadl do Kuvajtu s demonstrativním opovržením jedinou supervelmocí a novým světovým řádem, který nastolila. Tak Spojené státy neměly na vybranou nic než použití vojenské síly, aby irácké síly z Kuvajtu vyhnaly. Válka v Zálivu podivně kulminovala do dvojitého ohrazení jak proti Iráku, tak proti Íránu s přítomností amerických vojsk v regionu.
Ovšem tohle divadelní předvádění americké vojenské moci v Perském zálivu v roce 1991 a pak znova v roce 1996 a 1998 neohromilo jugoslávského presidenta Slobodana Miloševiče. Ten nesouhlasil s diktátem Spojených států, a to vedlo k intervenci NATO a krvavé občanské válce v bývalé Jugoslávii. A tak Amerika zase jednou použila vojenskou sílu, tentokrát proti Srbům. A pak Spojené státy i s rozdělením Srbska a rekonfigurací hranic s vytvořením státu pro kosovské Albánce. Tato akce porušovala mezinárodní princip územní celistvosti, který Washington podporoval a oporu mu poskytovala i Charta OSN. Amerika se uchýlila k podněcování Černé hory, aby se odtrhla od Srbska. Ale teď si Spojené státy zase jednou protiřečí zuřivou obranou tohoto principu na Ukrajině, zrovna tak, jako to dělaly v roce 2008, kdy zkoušely prosazovat územní celistvost Gruzie, a tlačily Tbilisi do války s Jižní Osetií. Při každé z těchto příležitostí Washington naprosto přehlížel postoj Moskvy, který je založen na respektu k mezinárodnímu právu. V případě Gruzie byly USA ochotny riskovat vojenský konflikt s Ruskem. Uvědomění, že Rusko není Libye nebo Irák a má mohutný jaderný arzenál, bylo jedinou věcí, která donutila stratégy Washingtonu, aby z toho vycouvali. Ale touha po pomstě jim zůstala. A když se Spojeným státům nepovedly pomsty Rusku zasazené v Arabském světě, zvláště v Sýrii a Íránu, tak se američtí stratégové rozhodli k dobrodružství na Ukrajině. A to je nebezpečné, protože rozpoutání vojenských operací v těsné blízkosti ruských hranic by vyžadovalo adekvátní reakci, zvláště když USA nejsou jen velmocí, nýbrž i jadernou mocností. Konec konců Hitler začal se Sudety a s Anschlussem Rakouska. Ale následná světová válka skončila rozdělením Německa vítězi, kteří v tom viděli jediný způsob, jak vyrvat fašismus z kořenů.
Měli bychom se ale na situaci podívat v retrospektivě a vrátit se zpět k události, která znamenala soumrak Amerického impéria. K té došlo před 13 lety. 11. září 2001 islamističtí teroristé ze Saúdské Arábie předvedli, že na rozdíl od převládající teorie protlačované samotným Washingtonem, americká vojenská nadřazenost, nemůže zajistit globální stabilitu. Navíc sama přispívá k objevování nových hrozeb americké bezpečnosti, jak uvnitř země, tak za jejími hranicemi. Amerika nebyla schopna ochránit ani symboly své ekonomické a vojenské dominance, Dvojčata v srdci New Yorku a Pentagon v srdci Washingtonu. Už tehdy bylo potřebné znovu promyslet americký přístup ke světovým událostem. Spojené státy místo toho ale rozpoutaly více válek na Středním východě, tentokrát dlouhé a drahé válčení v Afghánistánu a Iráku. Vypadá to ale, jako by přišel čas vrátit se do reality. Ale pár lidí ve Washingtonu si pořád myslí, že pouze plné nasazení americké vojenské moci může udržet „konkurenty“ v mezích a vybudovat základy stability. To jsou tzv. experti na zahraniční politiku, jejichž akce po 11. září pouze destabilizovaly Střední východ a posílily vliv Íránu a jeho šíitských partnerů a oslabily americká vojska i ekonomiku. Člověk by si mohl myslet, že po krachu Arabského jara z let 2011-2013 dojde tvůrcům politik, že je třeba dát hlavy dohromady a přijít s rozumným závěrem. Konec konců i blbci by mohlo dojít, že když ta ohromná koalice vedená USA s neomezenými finančními zdroji nebyla schopná si prosadit svou v Sýrii, tak by s největší určitostí nemělo stát za to s Washingtonem strkat nos do Ukrajiny.
Ale američtí jestřábi a jejich politikářské mozkové trusty místo, aby přehodnotili situaci ve světle příkladů ze Středního východu, Ukrajiny a Gruzie, nadále na Washington tlačí, aby byl tvrdý a použil vojenskou sílu k zastrašení „agresorů“. Tito zaslepenci antipatiemi vůči Rusku lpí na své posedlosti myšlenkou na světovou dominanci. A tak se dožadují, aby Obama udělal vše, co je možné, jen aby se USA zabránilo přijmout politiku reality nové éry multipolárnosti. Potud, pokud jim bude stranit i obyvatel Bílého domu, bude svět konfrontován s nepředpověditelnou hrozbou války. Ti jsou za své potrhlé ideály ochotni obětovat i svou vlastní zemi.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: journal-neo.org