NATO bylo dlouho vnucováno jako poválečný organ kolektivní bezpečnosti, třebaže se na druhém konci jeho bombardovacích kampaní cítil bezpečněji málokdo. Zde je pár důvodů, proč 65 existence NATO neučinilo svět lepším místem. NATO bylo založeno jako poválečná síla k „udržení Američanů doma, Rusů mimo a Němců na uzdě.“
Ale za více než 40 let si aliance „sotva pípla“ při zapojení do první skutečné války po tom, co její nepřítel ze studené války opustil jeviště dějin.
Bosensko-Srbská žena se na bahnité cestě poblíž Pelagiveceva, v Srby držené oblasti koridoru Posavina v severním Srbsku, prodírá mezi vozidly jednotek Spojených států amerických, jež byly součástí složek IFOR, (2. Únor, 1996). (foto AFP / Pascal Guyot)
V Bosně dostalo NATO souhlas Rady bezpečnosti pokaždé mezi lety 1992 až 1996, když zřizovalo bezletové zóny k ochraně „bezpečných oblastí“ a členů mírových jednotek OSN na zemi, to vše v době, kdy válčící frakce trhaly bývalou Jugoslávii na kusy.
18. února 1996 se NATO zapojilo do prvních bojových operací ve své historii, když jeho stíhači sestřelili čtyři bosensko-srbské stíhací letouny plnící bombardovací misi, porušujíce tím danou bezletovou zónu.
Americký F-16 Fighting Falcon vzlétá 9. února z letecké základny Aviano k NATO operaci „Deny Flight“ nad Bosnou (Reuters)
Také ustanovilo námořní blokádu v Jaderském moři s cílem zamezit přílivu zbraní a vojenského vybavení připlouvajícího do bývalé Jugoslávie, ačkoliv to byla série náletů známých jako Dead Eye (Mrtvé Oko) a Deliberate Force (Úmyslná Síla), které přivedly Srby k vyjednávacímu stolu.
Muniční tým kráčí 22. ledna 1999 podél tří F/A-18 Hornetů na letadlové lodi USS Enterprise v jaderském moři (Reuters)
Od té doby se NATO stalo zatraceně velkou organizací.
Jak začalo agresivně expandovat, vyhodila v roce 1999 aliance z okna regule, když začala 78 denní bombardovací kampaň Federální republiky Jugoslávie, poté, co vyjednávání údajně „ztroskotala“.
Lidé cestující tramvají míjejí 24. března 2009 zničenou budovu bývalého federálního vojenského velitelství v Bělehradu (Reuters / Marko Djurica)
Dle zpráv bylo během náletů NATO zabito až 2,000 jugoslávských civilistů.
Kosovsko-albánská žena kráčí 22. března 2014 kolem bývalých jugoslávských kasáren poblíž městečka Mitrovica, zničených během vzdušné kampaně NATO proti Srbsku v roce 1999 (AFP foto / Armend Nimani)
Čínské ambasádě v Bělehradu se také příliš nedařilo.
Pracovník obsluhuje buldozér během demolice čínské ambasády v Bělehradě 10. listopadu 2010 (Reuters / Marko Djurica)
„Za porážku zla je třeba vždy zaplatit. Nikdy není zadarmo. Ale cena za neporažení velkého zla je mnohem vyšší,“ řekl v té době mluvčí NATO Jamie Shea.
Kosovský chlapec hází na cestě v severozápadním Kosovu mezi Malisevem a Pristinou kameny na zaplavený kráter po bombě shozené 1. července během útoků NATO proti Jugoslávii. (AFP foto / Jean-Philippe Ksiazek)
O dva roky později připomnělo NATO poprvé po více než půl století jako reakci na útoky 11. září Článek 5 své dohody, požadující, aby aliance přišla na pomoc každému členskému státu vystavenému ozbrojenému útoku.
Tato fotka z 11. září 2001 ukazuje valící se dým poté, co se řízenou demolicí sesula první ze dvou věží Světového obchodního centra v New Yorku (Foto AFP / Hennry Ray Abrams)
Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), řízené prostřednictvím NATO, byly poprvé zaúkolovány zajištěním Kábulu, avšak jejich pravomoc byla později rozšířena do celé země.
Jednotky NATO přijíždějí 10. února 2014 na místo sebevražedného útoku v Kábulu (Reuters / Omar Sobhami)
A jako vždy, když začaly bomby padat, cena za poražení zla byla pro NATO přijatelná, následkem čehož byly dva tucty mrtvých pákistánských vojáků během nezdárného náletu na pákistánsko-afghánské hranici v listopadu 2011.
Kouř stoupající 26. listopadu 2011 po přeshraničním náletu NATO na pákistánské pohraniční pozice na hoře v kmenové čtvrti Mohmand.
Nebo 18 mrtvých civilistů – z nichž polovina byly děti – během koaličního náletu ve východní provincii Afghánistánu v červnu následujícího roku.
Afghánští venkované stojí 6. června 2012 u domu zasaženého náletem NATO ve vesnici Sajawand v provincii Logar, východně od Kábulu. (AFP foto / Sabawoon Amarkhil)
Domáhat se omluv je těžké, jelikož jsou vítězství obecně oslavována, a civilní ztráty jsou zaznamenávány jako „politováníhodné okolnosti.“
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. (Reuters / Yves Herman)
A onomu bezpočtu „nezaregistrovaných“ civilistů zabitých během bombardovací kampaně NATO v Libyi v roce 2011, nebo povstaleckým bojovníkům zastřelených ve spojenecké palbě, opakuje NATO svou věčnou mantru, kterou předkládá pokaždé, když se pokouší vybombardovat si svou cestu k míru: „vedlejší ztráty.“
Muž stojící 25. července ve vesnici na předměstí Zlitanu (160km od Tripolisu) mezi zbytky školy a mešity, jež byly dle libyjských funkcionářů vybombardovány jednotkami NATO. (Reuters / Caren Firouz)
Překlad: Jan Hrubý
Zdroj: rt.com