Díky neúnavnému úsilí Íránu a Ruska Sýrie postupně povstává z hrůzostrašné krize uvržené na ni Washingtonem a jeho regionálními arabskými loutkami. Podle dohody zprostředkované OSN, Ruskem a Íránem ze zahraničí podporovaní militanti ve čtvrtek opustili syrské město Homs a to je teď pod úplnou kontrolou vládních sil. „Starý Homs je zcela vyčištěný od skupin ozbrojených teroristů,“ stojí v upoutávce syrské televize.


„To, čeho bylo dosaženo, bylo výsledkem úsilí, které trvalo měsíce a začínalo evakuací stovek civilistů ze Starého Města a řešením případů téměř 820 střelců, kteří odevzdali své zbraně úřadům,“ řekl guvernér provincie Talal al-Barazi.

Země tudíž omezila míru zoufalství a pustošení, ač v Sýrii zůstaly rány, které se budou hojit roky. Těžko je teď ale jakákoliv naděje na odstavení presidenta Bashara al-Assada od moci a na instalaci k US přátelského režimu do této země místo něj.

To je fakt, který nemůžeme popírat ani my, ani Washington.

Je holou pravdou, že Washington se prozatím už vzdal všech nadějí na dovedení svého zlovolného spiknutí k praktické proveditelnosti. Ze zahraničí podporovaní militanti bojující v Sýrii budou ve skutečnosti muset zemi opustit se staženým ocasem.

Je zajímavé, že teď roste strach z toho, že doma vyrostlí evropští Takfirisové s vymytými mozky, co jsou teď v Sýrii, z nichž mnohé s radostí poskytla Británie a Francie, by se teď mohli vrátit do svých zemí i se svými přehnanými ambicemi na rozpoutávání teroru a ukrutností v jejich vlastních zemích. Jinými slovy, vzniká hrozný strach, že kuřata by se mohla vrátit na domácí bidýlko.

V zamyšlení v New York Post John Bolton, bývalý US velvyslanec při OSN, nepřímo přiznal očividný debakl Západu ve zvládnutí situace v Sýrii, jejich politickou nejapnost a neskutečné rozměry špatných kalkulací o systémovém paradigmatu změn režimů probíhajících podle taktovky Washingtonu v různých částech světa.

Bolton, který je jako zábavná postavička, jejíž znalost událostí pochází více z výplodů jeho představivosti, než z reality v terénu, nestoudně obvinil Sýrii, že se už podruhé pokusila použít chemických zbraní.

Prozatím už celý svět ví, že použití chemických zbraní Damaškem je už ošuntělá povídačka a dokonce i zpráva OSN poukazovala s veškerou svou autoritou na absurditu tohoto tvrzení Západu. Pan Bolton se však netrápí ani čtením nebo sledování zpráv a radši spoléhá na svou omezenou vnímavost. Nebo možná, že dává přednost zavření očí a zacpání uší před realitou stejně jako jeho američtí kumpáni.

Konstatuje, že:

„Roste chaos z narůstajících bojů mezi opozičními skupinami… a přichází čerstvé důkazy, že Bashar al-Assad opětovně používá chemických zbraní. Avšak při tom také roste chaos v US syrské politice, a to i spolu se zprávami, že administrativa teď rebelům dodává pokročilé zbraně.“

Bolton, který dospěl k podobným závěrům i ohledně Sýrie, nakonec přichází na geniální nápad: tj. Washington by se měl soustředit na „skutečné hrozby a ne je minimalizovat či zavrhovat, a nenechávat se od nich odvracet syrským konfliktem…, tj. na íránskou neutuchající snahu o jaderné zbraně, což by ještě mohlo našeho presidenta probudit, aby opustil zemi snů.“

Otázkou je: když se Západ spřažený s arabskými loutkovými režimy zúčastnil této nebezpečné hry v Sýrii a zničil této zemi infrastruktury, zdemoloval sny tohoto národa a způsobil smrt více než 150 000 lidí včetně nevinných žen a dětí, povedlo se jim při tom aspoň nějak v podstatě pozdvihnout lidové povstání?

V současnosti by bylo více než naivní předpokládat, že Washington má v Sýrii na srdci humanitární cíle. Na tuto zemi se v podstatě pohlíželo jako na definitivní cestu do Teheránu a jako na následné posílení postavení Tel Avivu v regionu ke značné nelibosti takových hnutí odporu, jako je Hizballáh.

Co se týče Íránu, panuje téměř obecný konsensus, že ‚jaderný program této země‘ je lží vynalezenou US vládou jednak k podněcování íránofobie, a pak také k ospravedlnění případné invaze do země v očích mezinárodní komunity na straně druhé.

Tyhle parodie argumentů nedávno zavrhli i sami Izraelci. V posledním interview izraelského Ynet s izraelským brigádním generálem Uzi Eilamem tento vyčinil politice Benjamina Netanyahu k Íránu tvrzením, že „i další politici v srdcích izraelské veřejnosti podněcovali hrozný a zbytečný strach.“

Eilam, který vedl izraelskou Komisi atomové energie (IAEC) v letech 1976-1985, řekl: „Íránský jaderný program bude funkční až v dalším desetiletí… Netanyahu využívá íránské hrozby, aby dosáhl různých politických cílů,“ a proto, že protlačuje i své osobní záměry.

Konec konců, Írán nepotřebuje Izrael, aby dokázal, že rozvíjí civilní jaderný program, a že nemá ani v nejmenším v úmyslu použít svých úspěchů v jaderné technologii k produkci jaderných zbraní, jelikož takováto myšlenka je v přímém rozporu se samotnými principy, na nichž byla tato islámská republika postavena. Kromě toho, že to porušuje závaznou fatwu vydanou vůdcem islámské revoluce ajatolláhem Seyyed Ali Khameneim proti výrobě a šíření jaderných zbraní.

Jakýkoliv pokus o spiknutí pojatý Washingtonem v syrském stylu proti Íránu určitě skončí krachem – a opravdu ještě zhoubnějším debaklem.

V této poslední analýze se na Írán zjevně pohlíží jako na geopolitický trn ve Washingtonské patě a jakýkoliv zoufalý pokus tento trn vytrhnout tu bolest jen zintenzivní.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca