Během druhé poloviny roku 2011 se objevovaly neustálé signály finančního stresu v mnoha bankách po celé Evropě – nejen v Řecku, Irsku, Portugalsku, Španělsku a Itálii, ale i ve Francii, a dokonce i v Německu. Banky už tvrdě zápasily, aby splnily vyšší požadavky na přiměřenost kapitálu a rezerv, které vznikly z mezinárodních regulačních návrhů Basel III, ale přitom se snažily i vyhovět očekávání veřejnosti týkající se obnovy půjček na pomoc ekonomického zotavení. Avšak navíc s pokračujícími nejistotami týkajícími se vládních dluhů eurozóny, které vedly k rozšíření trhu mezibankovních dluhů, a k dodávkám termínovaných vkladů a střednědobých půjček bankám v rozsahu, jaký nebyl vidět od zhroucení objemu půjček od let 2007-08.
Ovšem neočekávané a masivní dluhové intervence od Evropské centrální banky (ECB) v prosinci a v únoru zjevně zcela tento obraz přemalovaly. Nový šéf ECB Mario Draghi vyzval všechny banky eurozóny, aby si požádaly o neomezené půjčky na 1% úrok se splatností až na 3 roky, a proto napumpoval více než 1 bilion € likvidity do bankovního systému. Tyto půjčky v rámci operace dlouhodobého refinancování (LTRO) byly k dispozici pro všechny banky v rámci eurozóny, nejen ty, co mají vlastníky a ústředí v zóně, ale i banky v UK si mohly půjčovat, ačkoliv jen přes své pobočky v eurozóně. Celkový objem půjček byl v prosinci 489 miliard € a dalších 530 miliard € přibylo do 29. února.
Věřitelé dostali své
Tento krok ECB většinu komentátorů překvapil. Jejich pozornost byla pevně zaměřena na problémy s vládními dluhy, a když Draghi převzal úřad, dost jasně vyjevil, že nepřijme návrhy od keynesiánských kritiků uskrovňování, aby ECB přímo podpořila trh s vládními dluhopisy masivními nákupy obligací nebo aby se uvažovalo o sdílení rizik prostřednictvím výměny národních vládních dluhů za ‚eurobondy‘. Vzhledem k pokračující krizi evropských politických vůdců vyřešit maratón s řeckou krizí a znovu ujistit trhy s dluhopisy o průchodnosti rizika šíření finanční nákazy, přičemž pro Draghiho bylo politicky nemožné se otevřeně utkat s převažujícím názorem ve věřitelských zemích eurozóny, které takovémuto řešení neústupně odporovaly.
V čem tedy spočívá význam této nové politiky ECB? Zaprvé ECB poskytlo evropským bankám dost prostoru k nadechnutí vzhledem k jejich potřebě refinancovat jejich zaknihované úvěry, vybudovat si rezervy a rozšířit úvěrovou síť, aby pomohly zotavení. Zadruhé banky využily některé z nových půjček od ECB k nákupům vládních dluhů eurozóny, čímž zmírnily tlak na národní vlády. Zatřetí to přineslo i trochu prostoru k nadechnutí i politicky, jelikož národní vlády eurozóny zkouší dosáhnout dohody o dlouhodobých cílech de facto fiskální unie a nového evropského stabilizačního mechanismu.
Co se týče bank samotných, v průběhu prosincového úvěrování bylo čím dál jasnější, že hlavním zdrojem obav pro eurobanky bylo vyschnutí půjček z USA – z tržních fondů – z hlavní složky tzv. ‚systému stínového bankovnictví‘ v USA. Takového půjčky financovaly ohromnou část půjček eurobank z cenných papírů USA krytých aktivy během pádivého hroucení objemu úvěrů z let 2007-08 a mnoho z těchto úvěrů bylo splatných v letech 2011-12. Jelikož se dluhová krize eurozóny táhla celý rok 2011, fondy USA ořezaly svou zranitelnost jak vládními dluhy, tak dluhy evropských bank omezením objemu takových půjček ve svých aktivech ze 30% na asi 10%. Ale od prosince začaly zase půjčovat evropským bankám: což poukazuje na to, že potřebují najít výnosné využití pro ty hory své hotovosti i na jejich vzrůstající důvěru, že USA a globální ekonomika se vyhnou druhému ponoru do recese, a na jejich názor, že eurozóna se z krize s vládními dluhy přinejmenším trochu vyhrabe. Nicméně tento návrat k půjčkám z finančních trhů USA přináší významné riziko z hlediska finančních úřadů eurozóny právě proto, že nechtějí, aby banky spoléhaly na krátkodobé půjčky. Místo toho doufají, že obecný únik z toho, co se zpočátku rýsovalo jako těžké zhroucení objemu úvěrů, bankám umožní značně zvednout dlouhodobé financování, aby jim to umožnilo vyhovět požadavkům na kapitálovou přiměřenost Basel III a vrhnout se na financování evropského zotavení.
Co se týče krize vládních dluhů, ačkoliv náklady na půjčky významně spadly, není jasné, do jaké míry to byl přímý důsledek LTRO. Historici této krize si vzpomenou, že v roce 2009, když se Federální rezervy USA a Bank of England daly do svých politiky kvantitativního ulehčování QE (tisk peněz), tak ECB místo toho, jak to formuloval The Economist: „Nabídla neomezené půjčky komerčním bankám až na jeden rok za celou škálu záruk.“ Výsledek byl do velké míry ten samý, jako při QE v USA a UK: „Banky použily velkou část této hotovosti, aby nakoupily vládní obligace, což srazilo dolů úrokové sazby.“ A co víc, ECB diskrétně pomohla zvládnout krizi vládních dluhů i jinak: prostřednictvím své role jako clearingového zprostředkovatele k vyrovnání zahraničního obchodu uvnitř eurozóny, což je systém známý jako Target2. Do prosince 2011 měla německá Bundesbank u Target2 pohledávky až na částku 495 miliard €, což v praxi znamená, že Německo tuto částku půjčilo zemím eurozóny s obchodním deficitem, zvláště Řecku, Irsku a Portugalsku. Tím, že poskytli pomoc oním diskrétním způsobem, ECB v podstatě ochránila kancléřku Merkelovou a Bundesbank před hněvem německého veřejného mínění.
V každém případě od prosince 2011 italské a španělské banky skupovaly dluhy svých vlastních vlád, ale lze jen těžko oddělit účinek tohoto faktoru od obecné podpory, kterou vykázaly trhy obligací následně po nastoupení Maria Montiho a jeho vlády technokratů k moci v Itálii a ještě později po nástupu Partido Popular pod Mariano Rajoyem ve Španělsku. Zda je trh dluhopisů bude nadále podporovat, bude záviset na jejich ekonomických a politických očekáváních po zbytek roku. Oznámení řeckých soukromých věřitelů z 8. března akceptovalo, že jejich ‚zástřih‘ se na té pánvičce může ještě jednou otočit, pokud řecká ekonomika bude pokračovat ve svém strmém pádu pod tíhou zbídačujících opatření.
Budoucnost eurozóny?
A to nás přivádí k širší otázce budoucnosti eurozóny a ve skutečnosti EU jako celku. V současnosti to vypadá, že jak bylo zamýšleno, vyhlašovaná prosincová dohoda o fiskální unii bude ratifikována těmi národními vládami, které to podepsaly, ačkoliv tento proces ještě může být pozdržen nebo vykolejen. Pokud irská vláda shledá, že je povinna vyhlásit referendum. Současně podniky, domácnosti a investiční instituce sedí na obrovských horách hotovosti, které se neutratí, leda by se nastolila, a jen až se nastolí, obnovená důvěra. Zrovna teď, ačkoliv přichází neustálé signály o určitém ekonomickém zotavení v Severní Americe, Evropa jako celek je přinejlepším ve stagnaci, zatímco Čína a další tzv. vynořující se ekonomiky zažívají zpomalení. Výhled na zrychlování omezení veřejných výdajů po téměř celé Evropě čím dál víc trápí nejen keynesiánské konvertity jako Martin Wolf z Financial Times, ale i takové bašty neoliberalismu jako Mezinárodní měnový fond a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.
Neměli bychom však zapomínat na staré přísloví: „Nikdy nepromarni dobrou krizi.“ Na mediální debatu ohledně eurozóny se nahlíží jako na politické drama summitů a unijních dohod z velké části za podmínek odevzdávání národní suverenity a přijetí ovládání ze strany EU, což se protlačuje už od roku 1958. Ale ta pointa, kterou je nutno dostat do záře reflektorů, je způsob, jakým se využívá krize vládních dluhopisů k realizaci neoliberalismu po celé EU a dále.
Z tohoto hlediska je liberalizace a deregulace trhů možná úplně stejně důležitá jako fiskální a monetární politika. Ve značné míře spočívá relativní ekonomický úspěch Německa od roku 2000 nikoliv na lepší managementu, vysokých technologiích a ‚trpělivých‘ bankovních financích, nýbrž na Hartzově sérii reforem pracovního trhu. To mělo dva zvlášť důležité důsledky: první vedl k vytvoření několika milionů ‚flexibilních‘ míst většinou na částečný úvazek, což snížilo režijní náklady nezaměstnanosti; zadruhé spolu s neúnavnou kampaní stran hlavního proudu (zvláště SPD) a s médii proniká mezi privilegovanější pracovní sílu s plným úvazkem ideologie konkurenceschopnosti. To posílila vládní iniciativa z let 2008-10 k podpoře přijímání kratších pracovních úvazků jako alternativy k vysazování z práce, které eroduje pracovní dovednosti a demotivuje pracovní sílu.
… vypadá to, jako by uniklo těm nejliberálnějším komentátorům, že když tuto strategii (zbídačování) protlačí všechny země, tak skoncují se sestupnou spirálou snižování příjmů a nižší spotřebou spolu se systémem širší redistribuce příjmů od mezd k ziskům.
‚Příběh německého úspěchu‘ se nyní stal evropským ekvivalentem Washingtonského konsensu, jehož prostřednictvím byl neoliberalismus uvalen v 80. a 90. letech na celý méně rozvinutý svět. Na evropské periferii pružnější pracovní trhy, deregulace profesí a privatizace veřejného sektoru vytvořila jádro ‚reformních‘ programů ve Španělsku, Itálii a Portugalsku, zrovna tak jako v notorických známém Řecku a Irsku, které už vedly exemplární neoliberální ekonomickou politiku už před krizí, ačkoliv to nevypadá, že by je to ušetřilo nějakého tvrdého zbídačování. Tyto programy se prezentují jako naprosto nezbytné k obnovení národní konkurenceschopnosti prostřednictvím snižování nákladů na produkci: nejliberálnějším komentátorům uniklo, že když všechny tyto země prosadí onu strategii, ukončí tak sestupnou spirálu snižování příjmů a nižší spotřeby spolu se systémem široké redistribuce příjmů z mezd do zisků.
Ačkoliv při jejich realizaci nemá přímou roli, ECB nicméně sehrála kriticky důležitou roli při šíření této ideologie tržní liberalizace a národní konkurenceschopnostmi, kterou nedávno odhalili v Le Monde Diplomatique. ECB, jež se prezentuje jako ‚apolitická a vedená techniky‘ nyní usilovně přenáší tuto mantru k novým vládám, jež jsou de facto pod vnější kontrolou v Řecku a Itálii. Vlády jinde v Evropě bez ohledu na to, jakou že mají mít politickou barvu, využívají této banky ke krytí svých unifikovaných politik zbídačování a liberalizace. Navíc návrat k neoliberálnímu ‚business jako obvykle‘ má podporu velké většiny ‚mainstreamových‘ ekonomů, z nichž mnoho bylo nyní ‚degradováno‘ na placené sluhy soukromých financí a velkých podniků.
Navíc ale LTRO od ECB poskytuje půjčky s tříletou splatností, nikoliv jednoroční nabízenou v roce 2009. Pokud eurozóna plánuje fiskální unii a vyšší stabilitu, tak mezi tím peníze potečou bez vážnějších zádrhelů, což má významné důsledky, když poskytuje prostor pro nádech k plnější realizaci odpovídajících neoliberálních modelů. Před dvaceti lety evropská centristická levice aktivně protlačovala alternativní model ‚sociální Evropy‘, výrazně však selhala při dostatečném přesvědčování evropské veřejnosti, aby se vyhnula neoliberálním závěrům. V tomto kole budeme muset něco udělat lépe: jinak nejenže nás čekají roky zbídačování, nýbrž i závěrečná demontáž poválečného státu blahobytu v Evropě.
Hugo Radice
Zdroj: www.globalresearch.ca
