21. století je pořád ještě mladé, bylo ale zatím představováno Spojenými státy i s těmi sériemi vnitřních a vnějších potíží. Už hled v samém prvním roce USA narazily na významnou bezpečnostní hrozbu od nestátních činitelů, jež se manifestovala jako teroristický útok z 11.9, který naprosto změnil tradiční americký pohled na jejich domovinu jako na bezpečné útočiště. Bushova administrativa po těchto útocích rozpoutala globální válku proti terorismu. Avšak spíše než aby dosáhla svých vyhlášených cílů, tak tato válka vystavila americkému fiskálnímu tlaku a poškodila jejich mezinárodní postavení.


Mezi tím teď Amerika čelí nové výzvě: vzestup ne-Západních zemí, což je vývoj, který má nejspíš na americkou hegemonii ještě mnohem dalekosáhlejší dopad. 

Když americký president Barack Obama nastoupil do úřadu, tak zjistil, že globální moc se jemně, leč nezvratně přesouvá směrem, v němž se odráží nové rysy mezinárodního systému. Administrativa v USA tudíž v Národně bezpečnostní strategii (2010) uznala, že mezinárodní systém je třeba upravit tak, aby pojal i zájmy nových center moci.

Ač Spojené státy vázly ve dvou válkách, tak americká domácí ekonomika utrpěla svou vlastní krizi: zhroucení, které následovalo po kolapsu Lehman Brothers. Z recese, která pak následovala, se vynořila nová politická a sociální hnutí. Vzestup Tea Party v roce 2010 vytvořil trhlinu v domácí politice. Později v září 2011 proti nespravedlnosti v americké společnosti zaútočila Okupace Wall Streetu. Od politických šarvátek o domácích problémech jako o zdravotní péči, reformě imigrace a dluhovém stropu se přenesly zpětné rázy i do americká diplomacie. Obama např. chyběl na loňském summitu APEC hlavně kvůli tomu, že vláda měla zrovna zavřeno.

Od amerického ministerstva obrany se kvůli fiskálnímu uskrovnění vyžadovalo, aby během následující dekády snížilo vojenské výdaje o $487 miliard. Americký ministr obrany Chuck Hagel si hned pak stěžoval: „Tahle krácení jsou moc rychlá, příliš velká, příliš náhlá a příliš nezodpovědná,“ s tvrzením, že vážně omezí americkou připravenost a schopnost reagovat na výzvy.

A opravdu omezení americké vojenské síly jsou již evidentní. Jeden příklad lze nalézt v tzv. strategii „vedení z pozadí“ v Libyjské válce, v níž se odrážela omezení americké síly. Dalším příkladem je dnešní washingtonská politika na Ukrajině. Obama dal jasně na srozuměnou, že: „Na Ukrajině nevstoupíme do vojenského tažení.“ Na spojené tiskové konferenci s italským ministerským předsedou Matteo Renzim 27. března zdůraznil, že USA nedají Ukrajině sliby, které nebudou moci dodržet.

V obou případech nespočívá ztrapnění Spojených států jen v „defenzivním“ geostrategickém postavení, ale i v pochybnostech vzniklých u jejich spojenců ohledně jejich schopnosti udržet si globální vůdcovství vzhledem k tomu, že mezinárodní řád vytvořený Spojenými státy a pod jejich dominancí silně závisí na širokých aliancích s USA a na partnerských sítích. K prvkům, které tuto síť podporují, patří jak dalekosáhlá americká moc, tak i důvěra, že v kritickém okamžiku poskytnou ochranu.

Jak mohou USA od svých spojenců a partnerů žádat, aby si udrželi důvěru v tyto bezpečnostní závazky, i když procházejí úpadkem? K tomu existují dva způsoby: jedním z nich je neustálé zdůrazňování schopnosti a ochoty USA dostát svým závazkům. A to Washington v současnosti dělá. Např. 20. března 2014 Obama zdůraznil, že „Americká podpora našim spojencům v NATO je neochvějná,“ když pronášel proslov o Ukrajinské krizi. 26. března tohle zopakoval i při své schůzce s generálním tajemníkem NATO Andersem Fogh Rasmussenem. Chuck Hagel, než navštívil Japonsko, tak na tiskovém briefingu řekl, že „dalším důvodem, kvůli kterému tu jsem, je znovu ujistit naše spojence o naší oddanosti závazkům za jejich bezpečnost.“

Obama je v současnosti na návštěvě ve čtyřech asijských zemích včetně svých hlavních spojenců v regionu, Japonska a Jižní Koreje. Jedním z hlavních cílů této cesty je říci spojencům a partnerům, že USA jsou, a nadále budou pacifickou mocností, ať bude mezinárodní situace jakákoliv. Národně bezpečnostní poradkyně Susan Rice 18. dubna řekla: „Presidentova cesta do Asie je důležitou příležitostí ke zdůraznění našeho pokračujícího zaměření na Asijsko-pacifický region… President znovu ujistil o našich závazcích k našim spojencům a partnerům, stejně jako o jejich pevnosti, což nám umožní odstrašit od hrozeb a reagovat na katastrofy.“

Dalším přístupem je předvádět účinnost amerických bezpečnostních závazků pomocí akcí. Spojené státy mohou např. přijmout praktické kroky k podpoře zájmů na požadavky svých spojenců a partnerů v mezinárodních sporech, jako je poskytnutí zbraní některým zemím, vysláním pokročilých zbraňových systémů do odpovídajících oblastí a prováděním vojenských cvičení se svými spojenci.

Tento druhý přístup není však bez rizika. Spojené státy se zaprvé mohou samy octnout zataženy do mezinárodních sporů a nuceny v těchto záležitostech jasně ukázat svůj postoj. Spojené státy v minulosti k mezinárodním sporům, které se nedotýkaly jejich základních zájmů, přijímaly strategickou nejednoznačnost. Zadruhé by tím Spojené státy mohly narazit na skutečné strategické nebezpečí, jako je konflikt s další velmocí.

Historie nám říká, že když je jeden hegemon v úpadku, tak se mezinárodní vztahy stávají složitějšími a nejistoty zvyšují rizika. Dnes se možná v takovém období nacházíme. Bude-li ale upadající hegemon vybírat své strategické volby pečlivě a budou-li další mocnosti brát v úvahu jeho reálné zájmy a potřebu prestiže, nemusí se historie nezbytně opakovat.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  thediplomat.com