Představujeme pastýřský list od Výboru pro zahraniční záležitosti: Vzhledem k tomu, že dnes ráno OSN hlasovalo o vyhlášení krymského referenda za neplatné (ale samozřejmým s ruským vetem spolu s absencí Číny), a v patách Lavrovovým pátečním slovům, že Rusko se rozhodne, jak reagovat na krymské hlasování až po výsledku referenda, to nutí k zamyšlení nad Putinovou volbou vzhledem k tomu, že výsledek hlasování je téměř s určitostí ve prospěch připojení k Ruské federaci (zvláště ve světle obrázků Krymu z dnešního rána).


Evropský Výbor pro zahraniční záležitosti uvádí, že „bez znalosti strategie Vladimira Putina je pro Evropu a Západ těžké přijít se smysluplnou reakcí. Do jisté míry všichni spekulujeme a zkoušíme nalézt průhled do Putinovy duše. Těch pět bodů níže se pokouší buď posílit, nebo vyvrátit některé aspekty obecného mínění, které se z těchto spekulací vynořily.“

Od Evropského Výboru pro zahraniční záležitosti CEFR:

1. Chtěl Putin vždy invazi na Krym?

Ruští diplomaté (kteří v těchto dnes nejspíš musí svou práci nenávidět) provedli propracované pokusy k předvedení, že na Krymu nebylo žádné mezinárodní právo porušeno. Ale jeho pošlapání je nestoudně otevřené a záminka k ospravedlnění invaze je průhlednější než vzduch – a to Moskva ví.

Pravdou je, že některé skupiny jestřábů v Moskvě nejspíš nějaký mezinárodní zákon nemohl zajímat. Ti by pro znovusjednocení Slovanských zemí schválili jakýkoliv prostředek. Avšak spousta establišmentu ve skutečnosti zaujala jiný postoj. Např. ruské ministerstvo zahraničí tradičně lpí na rigidně legalistickém přístupu ke světovým záležitostem: v podstatě na mezinárodním právu z časů po roce 1945 s jeho přísným zdůrazňováním státní suverenity, nevměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí a s nenarušitelností hranic. Ty novější a měkčí koncepty, jako odpovědnost k ochraně, jsou jim cizí.

Sám Putin se vždy zaníceně držel legalistického tábora, což dokládají i jeho postoje k Libyi, k Sýrii a k množství dalších záležitostí. A tak rozhodnutí o invazi na Krym pro něj nemohlo být lehké. Musel si myslet, že v sázce je něco extrémně důležitého. Z toho však plyne, že při obraně toho, co je podle jeho vnímání v sázce, by mohl být docela dobře ochoten jít mnohem dále, než mnozí z nás předpokládají.

 

2. Není Putin odtržený od reality?

Prohlášení Angely Merkel, že Putin je odtržený od reality, které uniklo do New York Times, dalo vzniknout značnému množství domněnek a komentářů. Někteří lidé z toho dospěli k závěru, že Putin se zbláznil. Ve skutečnosti, i když sice může žít ve své vlastní verzi reality, vypadá to, že ten Putinův svět ho obklopuje už dávno.

Vypadá to, jako by Putin upřímně věřil, že v Kyjevě moc uchvátily nebezpečné skupiny extremistů. On si možná úplně vážně neuvědomuje, že události v Kyjevě představují klasickou lidovou revoluci. Jak už poukázala Fiona Hill, je možné, že celý ten koncept lidové revoluce je Putinovi zcela cizí. Koncem 80. a počátkem 90. let, když Rusko zažívalo svou vlastní revoluci, tak tam Putin nebyl – sloužil pro KGB v Drážďanech. On osobně nezažil fakt, že početné masy lidí se zapojily do svržení Sovětského svazu. Při této zvrat přinášející události byl v zahraničí, stejně tak to bylo s vyškolením u KGB a se světovým názorem, možná, že je pro něj snadné dívat se na kolaps Sovětského svazu jako na výsledek konspirace hrstky v kombinaci se zradou dalších.

Putin může podobně na současné události na Ukrajině nahlížet jako na konspiraci Západu, a tak určitě nahlížel i na Oranžovou revoluci v roce 2004. Nebo může na situaci nahlížet jako na výsledek lehkovážnosti: akcí, které patří do stejné sorty jako zapojení Západu do Libye a Sýrie. Tak, jak na to Putin nahlíží, Západ na obou místech podpořil okrajové extremistické skupiny proti legitimním vůdcům v naivní naději, že demokracie nějak v těch ruinách starých režimů zapustí kořeny. Možná, že to vidí tak, že Západ na Ukrajině uplatňuje stejnou logiku, a rozhodl se, že nemůže dovolit, aby se na Ukrajině stalo také něco takového.

Ve spojitosti s tím nejspíš k Západu chová určitý pocit zrady kvůli tomu (jak na to on pohlíží) geopolitickému vměšování do Ukrajiny, a kvůli tomu (jako na to on pohlíží) pochybení Západu, když po dohodě z 21. února nepodpořil Viktora Janukoviče. Vše tohle dohromady tvoří realitu, v níž Putin žije.

To znamená, že to, na co my pohlížíme jako na Putinův revizionismus, může být spíše inspirováno jeho konzervatismem. Rovněž i velká část jeho reality je opravdu založena na falešných předpokladech. Avšak tohle pochopení neusnadňuje předložení sestavy jasných argumentů, ani k dovedení Putina k tomu, aby spatřil jejich smysl – jak už se přesvědčili mnozí ze Západu, kteří s ním mluvili.

 

3. Chce Putin využít Krymu jako páky na Ukrajinu?

Někteří analytici předpokládají, že Rusko zanedlouho zastaví včleňování Krymu, ale zatím ho spíše použije jako právní past ve stylu sporu o Transistrii, aby ji využil jako páku na Kyjev. Vypadá pravděpodobně, že získání páky na Ukrajinu, které zrovna Krym oponuje, patří k reálným cílům Moskvy. Je ale těžké přesně předpovědět, na co Moskva pohlíží jako na dostatečnou a spolehlivou páku.

Ta vláda, která se koncem února dostala v Kyjevě k moci, je slabá. Ale na rozdíl od tvrzení Moskvy, že je nelegitimní – je natolik legitimní, nakolik jen za těchto okolností může být. Zatím však ještě nereprezentuje celou společnost, a to takovým způsobem, jak to u vlád bývá. Pro Moskvu by teoreticky mohlo být snadné získat páku na tuto novou vládu tím, že využije účinného mixu jak legitimních, tak i poněkud temnějších prostředků. Moskva se o to ale ani nepokusila.

Prozatím není jasné, jak moc by „Transisrianizace“ Krymu mohla přispět k pákám Moskvy. Kyjev je teď o dost méně nakloněn dohodě s Moskvou, než byl před méně než měsícem. Mnozí v nacionalistickém táboře možná tajně pocítí i úlevu, když uvidí Krym odcházet, a vezme s sebou dva miliony ruských voličů a ruskou základnu.

Až donedávna, ještě asi tak před týdnem, mohlo Rusko nejspíš počítat s tím, že Západ vyvine na Kyjev tlak. Západ je vyděšen tím, co Moskva dělá, a neví, jak na to reagovat. Mnohým by tedy přineslo úlevu, kdyby se Rusko místo anexe Krymu zastavilo u „Transitrianizace.“ Západ by byl připraven na Kyjev vyvinout tlak, aby přijal podmínky Moskvy – čímž by samozřejmě přispěl k vlekle mizerné správě Ukrajiny a následně k dalším potížím, které nás čekají. Ale Moskva vůbec nezkouší Západu takto použít – a teď už by na to bylo stejně pozdě. Hromadění ruských vojsk na ukrajinských hranicích nejspíš přispělo k většímu odhodlání Západu Rusku odporovat a k menšímu sklonu přistupovat na ne-svaté kompromisy. A to soustřeďování vojsk by podobně mohlo ukazovat, že Moskva nemá zájem o využití nátlaku od Západu. Ten druh kontroly nad Kyjevem, který má Kreml na mysli, by mohl být daleko tvrdšího druhu než jen pouhé podvolení nebo přinucení.

 

4. Jedná Putin pouze v reakci na domácí nátlak?

Někteří analytici tvrdí, že celá ta záležitost s Krymem začala, aby se udělal dojem na domácí publikum, u kterého čím dál více láska k Putinovi uvadá. Jiní, i takoví, kteří tuto interpretaci nesdílí, tvrdí, že Putin nemůže couvnout kvůli domácímu nátlaku. Je pravdou, že tato invaze Putinovi zvedla oblíbenost. A domácí mediální propagandistická mašinérie pro tuto anexi vytvořila mocnou vlnu souhlasu, takže v ruské společnosti ji podporují mnozí. Těžko ale uvěřit, že tohle by mohlo pro Putina tvořit vážné omezení jeho aktivit, zvláště uvážíme-li, že ho volební urny nijak brzy nečekají.

Ruská společnost nemá žádnou schopnost informované a kritické diskuse o zahraniční politice. Státem kontrolovaná média jsou mistry v ospravedlňování akcí režimu, ať dělá, co dělá. Vylíčit podvolení se jako vítězství by pro ně bylo snadné. (Tento druh metod dobře popisuje starý sovětský vtip o závodu na 100 metrů mezi Ronaldem Reaganem a Leonidem Brežněvem: poté, co Reagen zvítězil, ohlásila sovětská tisková agentura, že „při včerejším závodě mezi hlavami států se generální tajemník Komunistické strany SSSR umístil na výborném druhém místě. A president těch imperialistických Spojených států skončil předposlední.“)

Krátce, Putin není přinejmenším v tomto okamžiku vůbec rukojmím své domácí základny. To ale neznamená, že to bude chtít de-eskalovat nebo z toho vycouvat.

 

5. Zastaví Putina sankce?

Různí lidé vidí za Západními sankcemi na Rusko různou logiku. Někteří doufají, že sankce nebo hrozba jimi, donutí Moskvu, aby couvla. Další doufají, že sankce Putinovi odcizí ruskou elitu a zbyde mu jen nepatrná domácí podpora. Další prostě jen věří, že lidé, kteří se propůjčí k jednání proti suverenitě a územní celistvosti si zaslouží být potrestáni. A někteří na tuto situaci nahlíží z dlouhodobé perspektivy a myslí si, že sankce by se měly uplatnit, aby erodovaly ekonomické základy čím dál agresivnějšího režimu.

Mnoho z této argumentace vypadá přesně a ospravedlnitelně. Ale i tak kalkulace, že sankce Putina donutí změnit kurz, se nejeví správná. Putin už od domácích protestů v letech 2011-2012 ztratil důvěru v členy své vlastní elity, kteří drží své peníze na Západě, a podléhají proto Západnímu nátlaku. To, že ztratí jejich podporu, to mu tudíž moc nevadí. Oni na něj nemají žádné páky. Každopádně stejně už dosud nějakou dobu k oficiální politice patřila i „repatriace peněz.“

Sankce stejně jako rostoucí odcizení Putina ruským elitám by ale mohlo mít účinek ve střednědobém výhledu. To ale Putina v neděli nebo během dnů před tím nezastaví. Ale ani tak to neznamená, že sankce jsou marné nebo zbytečné – zvláště když to vypadá čím dál pravděpodobněji, že tentokrát nás čeká dlouhodobější bitva mezi Ruskem a Západem.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com